Rodinný časopis o alternativních cestách ke zdraví, připravovaný ve spolupráci s předními lékaři, léčiteli a odborníky v bylinkách, astromedicíně, zdravé výživě, psychoterapii, bioenergii, reflexní terapii a dalších netradičních metodách léčení.
Aktuální číslo Meduňky
Milí čtenáři,
co nejsrdečněji vás vítám u říjnové Meduňky, v níž se věnujeme především ženám, jejich zdraví a dobré náladě. Říká se, že je jen jediný prohřešek proti kráse, který si nesmí dovolit žádná žena, a tím je zamračená tvář. Přitom však nejde o to potlačit v sobě smutek nebo obavy, ale dosáhnout vnitřní radosti a harmonie. Doufáme, že vám – našim čtenářkám – k tomu pomohou i články v tomto vydání Meduňky. 
Osobně bych se s vámi však na tomto místě také ráda podělila o svůj po-z--natek, který byl na mé červnové cestě do poutního městečka Santiago de Compostela na severozápadě Španělska stěžejní.
Jak vidíte dole na fotografii, poutního místa jsme dosáhli a já se i s Meduňkou nechala vyfotografovat ve zdejším parku s výhledem na katedrálu svatého Jakuba, kde je při kaž-dé mši zmínka i o poutnících, kteří sem v průběhu celého roku přicházejí ze všech koutů světa. Zdolání minimálně stovky kilometrů pěšky nebo dvou stovek kilometrů na kole, je zde předkládáno jako očištění, po němž člověku začne nový život. Možná však už stejně jako já tušíte, že skutečná pouť je záležitost ryze vnitřní. Proto jsme jako důvod naší cesty na rozdíl od ostatních museli uvést sportovní aktivitu. Bůh je v nás a je to princip všeho, žádná konkrétní osoba, a klíčem do dveří skutečného božství je naše srdce. Jak řekl Osho, Bůh je prožitek.
Na cestě jsme potkali mnoho lidí, přičemž řada z nich zdolala pěšky několik stovek kilometrů. Závěrečnou etapu však tito poutníci absolvovali s rozedřenými puchýři na chodidlech či s bandážemi na kolenou – jejich touha po očištění a začátku nové 
životní etapy byla zřejmě velmi silná. Někteří na otázku, proč se na tak dlouhou a náročnou cestu vydali, odpovídali, že je to výzva. Jinými slovy si v podstatě jenom chtěli něco dokázat. Skutečná výzva je totiž být v životě zcela bez výzev a zůstat bezelstní a radostní jako malé děti. Položit se na vodu života a nechat se nést. 
Nicméně putování to bylo pěkné. Procházeli jsme městečky i malými vesničkami a na patnících sledovali symbol cesty – žlutou svatojakubskou mušli. Někdy u ní bylo i něco připsáno, například slova z písně Johna Lennona Imagine: Imagine all the people, sharing all the world... You may say I‘m a dreamer, but I‘m not the only one, I hope someday you‘ll join us, and the world will live as one… Představ si všechny ty lidi, jak sdílejí celý svět... možná si říkáš, že jsem snílek, ale já nejsem jediný. Doufám, že se k nám jednoho dne připojíš a svět bude v jednotě… 
A právě to bylo na té cestě nejkrásnější, jakási lidská pospolitost, kdy jeden druhému byl ochoten pomoci kdykoliv s čímkoliv. Když spolu spí v ložnicích třeba i pro třicet lidí, kde jsou jen jednoduché železné palandy a nic víc, lidská vstřícnost a teplo se rodí jaksi automaticky. A pak také nikdy nezapomenu na omamnou vůni eukalyptových hájů, jimiž jsme procházeli, stejně jako na maják na Finisteře, který se nachází dalších necelých sto kilometrů od Santiaga na pobřeží Atlantiku. Tomuto místu se říká konec světa a zdejší maják je na evropském kontinentu nejzápadněji. Pak už je jenom nedozírný širý oceán splývající na obzoru s oblohou. 
Přeji vám klidné podzimní dny, které jsou k usebrání a skutečné pouti do nitra jako stvořené.
Srdečně 
Věra Keilová

Milí čtenáři,
přichází k vám nová Meduňka, ve které se vás (i sebe) snažíme – v souladu s aktuálním zázračným rozpukem přírody – inspirovat k osobnímu rozkvětu. Jarní čas mi každý rok připadá jako úžasná přehlídka velkolepých možností přírody a snad ještě víc než květy v zahradách mne těší třeba skromná pláňka na kraji lesa, ze které se najednou na pár dní stane bílá kvetoucí pochodeň, zářící daleko do kraje. Obyčejné trní u cesty se zase změní v obrovské chomáče voňavých kvítků… Články našich autorů nabízejí bohatou inspiraci a vycházejí z přesvědčení, že hlavním úkolem člověka je během života „rozkvést“ – rozvíjet v sobě svůj potenciál, lásku, intuici, radost a další kvality – měnit se a rozzářit jako ony bohatě kvetoucí stromy a keře.
Dozvíte se i řadu konkrétních rad a praktických informací, třeba o bylinkách, které pomáhají překonat chmury a deprese (v článku prof. Strunecké), Jitka Ševčíková radí, jak pracovat s emocemi a předejít vzniku „emočního pancíře“, který by našemu rozkvětu bránil. Hana Smejtková vysvětluje, proč je před rozkvětem nutno „uklidit“ a proč je nezbytné mít záměr a Dita Lyner píše o radosti, která přitahuje do našeho života lidi, příležitosti i malé a větší zázraky. To, co děláme s radostí a vášní, je předurčeno k úspěchu!
„Krajinu a její zdroje bychom měli chránit i kvůli vlastní duši,“ říká Václav Cílek v titulním rozhovoru, v němž si s kolegyní Věrou povídali o krajině, vodě, zemědělské půdě a změnách klimatu. Mám radost z jeho zajímavých postřehů a úvah, a zároveň cítím smutek z jeho popisu stavu přírody a prognóz dalšího vývoje. V takových chvílích se mi bezděčně vybavuje jedna vzpomínka: před lety jsem ve skanzenu viděla pohon starého mlýna – řemenice a velká ozubená kola se pomalu, důstojně a téměř bezhlučně (zřejmě díky dobré údržbě) pohybovala, zuby kol do sebe zapadaly s dokonalou, až hrozivou pravidelností, stále stejně, bez ohledu na to, co se dělo venku nebo jestli se na ně někdo díval. Ten výjev se pro mne stal metaforou určitého nadosobního Řádu – nadčasových pravidel, archetypálních principů, duchovních či přírodních zákonů, na které často zapomínáme nebo je překračujeme. Ve světě špičkových technologií a tryskových letadel se „těžkopádná dřevěná ozubená kola“ mohou zdát překonaná a směšná. Jenže tyto principy a zákony neodchylně fungují kdesi pod povrchem viditelného světa a dříve či později ztrestají ty, kdo se proti nim proviní třeba právě tím, že zapomenou, že půda je lepší než peníze, protože se nedá vyrobit, že pitná voda je nadmíru cenná komodita nebo že lidská duše má své nároky a je třeba o ni pečovat – jak o tom v rozhovoru hovoří Václav Cílek a v článcích píší další autoři.
Když uvažuji o tom, jak všechny toto myš-len-ky propojit v každodenním životě, docházím k přesvědčení, že je důležité – s respektem k nadčasovým principům – usilovat o radost i o „rozkvět“, a tím se postupně přibližovat ke stavu jiskřivé, vědomé a poučené harmonie.
Přeji vám radostný a harmonický květen, přátelé!
Zuzana Paulusová

Obsah
Rozhovor s RNDr. Václavem Cílkem       6
Mgr. Věra Keilová


TÉMA: ROZKVEŤME S PŘÍRODOU

Bylinky pro dobrou náladu       10
prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc.

Učím lidi plakat i smát se       12
Jitka Ševčíková

Jak rozkvétat ve světě,
který spíš chřadne       15
Jan Menděl

Nechte se hýčkat masáží       17
Mgr. Pavel Kloud

Jak rozkvést?       20
Ing. Hana Fedora Smejtková

Nechme rozkvést svůj tyrkysový květ       22
Ing. Yvona Švecová

Radost, ta největší přitažlivost       23
Dita Lyner


Měsíc Hada       24
Eva Joachimová

První máj:
jarní nebo letní svátek ohňů?       26
Judita Katona Peschlová

Poruchy erekce z pohledu epigenetiky      28 
Blanka Gololobovová

O hluché kopřivě       31
Václav Větvička

Lepek: ano či ne?      32
Ing. Jarmila Průchová, Jaroslav Průcha

Partnerství
aneb studánka lásky k potomkům       36
Marcela Chadžijská,
Ing. Miroslav Hadaš

Jak se zbavit léků, část sedmá       38
MUDr. Ludmila Eleková

Psychosomatika pro každý den:
sebeúcta       40
Antonie Krzemieňová

Léčebné obrazce: děloha       41
Jan Hnilica

Problémy s diagnostikou       42
Mgr. Marie Hlávková, Ph.D.

Horoskopy zdraví       44
Emil V. Havelka

Exotické léčivky       44
prof. Ing. Pavel Valíček, DrSc.