Kdo je šťastný, je i zdravý…

Jsou tady další krátké kapitoly z knihy Phdr. Petra Novotného, klinického psychologa, který se dlouhodbě věnuje zkoumání souvislostí mezi vznikem nemocí a psychikou a chováním a jednáním člověka…

Propaguj svoje  sebeuchování!
V nejvyšším zobecnění rozhodují stresové hormony o nemocném bez nemocného, a případně, aniž by to povětšinou tušil, i o jeho předčasné smrti.
Nezaujatý a pozorný čtenář možná usoudí, že jde jednoznačně o sebedestrukci nemocného, protože klíčovým spouštěčem  nebezpečné nemoci jsou jeho stresové hormony, které neuvědomovaně nebo z nedbalosti až příliš dlouho udržoval v nebezpečné koncentraci.
V ideálním případě si aspoň uvědomí, že není úplně bezbranný, když svými emočními a sociálními korekcemi změní hladiny stresových i šťastliveckých hormonů ve svém krevním řečišti.
A když tento človíček, například muž ve středním věku, jenž právě utekl hrobníkovi z lopaty, protože zkorigoval k lepšímu svoje klíčové sociální a emoční procesy, tak ten ať zakřičí do veřejného prostoru, byť případně s Hippokratem a Avicennou za zády: „Nemoci plní z vůle matky přírody významný korektivní úkol, jenž paradoxně zabezpečuje uchování a rozvoj lidského druhu!“
A když se mu za toto volání budou vysmívat, ať případně bouchne pěstí do stolu a zakřičí: „Nemoc je nezávislým korektivním procesem, který se nikdy nepodaří žádnému vědátorovi vykořenit, ani kdyby se stavěl na uši!“
A dostane-li strach, aby mu snad někdo mocný nezavřel jednou provždy ústa, tak ať aspoň zašeptá do zasychajiící vrbičky na břehu potoka: „Zejména životu nebezpečné nemoci se rychle transformují, aby zareagovaly na sofistikované strategie klasické léčby, čímž si před ní udržují bezpečný náskok!“  
Nezávislost, strategie a chytrystiky nemocí lze podstatně objektivněji odezřít například ze ztráty účinnosti kdysi velmi vlivných a účinných léků. I zkušení lékaři říkají: „Podávejte nové léky rychle, dokud ještě působí!“
Nikdo nepřechytračí nadlouho matku přírodu ani nezmaří její odvěké přetahovačky s nemocemi a léčbou. Kdyby, nedej bůh, na tato odvěká klání příroda rezignovala, tak bychom tu záhy už nebyli.

3. Sebevražedná cytokinová bouře
Trpělivý čtenář jistě promine kratičký, byť čtenářsky  zjednodušený výlet do světa vědy, jenž prokazuje, že o závažnou nemoc a někdy i o předčasnou smrt se musí zasloužit především jeho organismus. To se potvrdilo v podobě takzvané cytokinové bouře,která s velkým důrazem udeřila v době covidové a zastihla nás podle svého očekávání zcela nepřipravené. 
Při cytokinové bouři byly nakaženým souběžně těžce poškozovány například plíce, ledviny anebo játra, což často způsobovalo jejich smrt. Jak a proč se to dělo?  Za cytokinovou bouři byl označen složitý a nestabilní soubor jevů provázející nákazu Covidem 19, kdy docházelo k závažnému poškozování jmenovaných i jiných orgánů. 
Za cytokiny je označována skupina proteinů podněcujících razantní imunitní odpovědi organismu po vniknutí infekce. Cytokiny nejčastěji nastupují jako účinná zbraň proti virům s dopomocí buněk imunitního systému. V době covidové se však tyto proteiny zachovaly vůči lidskému organismu někdy nespolehlivě a dokonce i zrádcovsky, když namísto uzdravování některé nakažené, povětšinou však už jinak závažné nemocné usmrcovaly. Klíčovou roli v tomto procesu sehrávala molekula IL-6, jenž je paradoxně nezbytná k tvrdé imunitní odpovědi vůči infekci. Pokud však bylo virů už příliš mnoho, byly vychytralejší anebo odolnější, pak imunitní systém z dosud neznámých důvodů zpanikařil, a podle mínění vědců takzvaně zhloupnul, když vychrlil až příliš mnoho molekul IL-6 i nadbytek dalších cytokinů.
Pod tíhou cytokinové bouře ztrácel imunitní systém a potažmo celý organismus orientaci pro adekvátní imunitní odvetu a posléze i svou funkčnost, takže selhával. Někteří ještě jinak nemocní, například těžce obézní umírali i na plicních ventilátorech v důsledku dechové nedostačivosti anebo následkem embolie v orgánech.

4. Vlastnosti těžce nemocných
Přerod psychického strádání do strádání fyzického, jenž má podobu konkrétní nemoci, pozoruji ve své praxi často, byť někdy i v kurióznícch podobách.
Patnáctiletou dívku, středoškolačku, ke mně přivedla její matka, jejíž někdejší přítel dívenku už na počátku školního věku pod záminkou masáže sexuálně zneužíval. Uběhla řada let a dospívající dívka započala událostmi z dětství drsně psychicky strádat. Matka ji podezírala, že přemýšlí o sebevraždě, a tak ji ke mně přivedla.
Dívka se takzvaně poškozovala, když se velmi bolestivě, většinou až do krvácení kousala do předloktí. Fyzická bolest ji prý na jistý čas zbavovala nesnesitelného strádání  psychického.
Často mě  navštěvují onkologicky nemocní. Zřejmě, proto, že  jsem o rakovině napsal několik knížek, a dvě z nich ve spolupráci s onkologem prof. MUDr. Milošem Peškem, CSc. Přijímám však také jinak nemocné  a i psychicky strádající  klienty.
Když prohlížím kazuistiky získané od onkologicky nemocných za přibližně patnáct let, vybavují se mi přibližně dva nezaměnitelné typy mužů a žen. Snad proto, že vyjevovali v podstatě identické osobnostní deficity a rovněž přiznávali obdobné zdroje svých stresů a strádání.  Některé jejich příběhy probouzejí dojem, jako by byly psány přes kopírák.
Například se jednalo o muže vyrostlé bez otců, kteří se sice už přehoupli za hranice středního věku případně až k pětačtyřicítce, bohužel však i se svým adolescentním narcismem, sociální lehkomyslností, egoismem, emoční nezralostí a bezradností.
Projevovali partnerskou neohrabanost, neopatrnost, nespolehlivost, lehkovážnost i emoční tvrdost a nedokázali svým partnerkám poskytnout pocit sociálního bezpečí. Tím takzvaně trkali do své i jejich  emoční a sociální reality.
Ještě těžší to mívají obdobně zabarvení, ale už podstatně starší muži. Jsem na tom psychicky špatně, stále cítím nevolnost, napsal mi 62letý muž. Když ke mně přišel, zjistil jsem, co asi v jeho případě psychická nevolnost vyjadřuje. Čtyřikrát se rozvedl, byť jeho čtvrtá manželka mu konečně porodila vytouženého syna.
Tento klient svého otce sice proklínal pro jeho brutalitu, sám se však vůči dospívajícímu synovi choval stejně, takže se přestali setkávat. Kontakty se synovou  matkou považoval za ztrátu času. Jeho obchodní partneři, které vykořisťoval, ho nakonec okradli. Když onemocněl rakovinou plic, nenašel se nikdo, kdo by mu pomohl v běžných nesnázích.
Obdobně bolestné sociální deficity vyjevovaly také onkologicky diagnostikované dámy ve středním a i ve vyšším věku, jež bývaly v dětství někdy tak hýčkány až byly přehýčkány, a to povětšinou svými tatínky.
V jiných případech bývaly lehkomyslnou výchovou naprogramovány výhradně k cestám na pohodlných a prosluněných sociálních  chodníčcích, takže si bývaly příliš dlouho jisty, že se jejich dospělý život stane procházkou růžovou zahradou. Byť už překročily čtyřicítku, sociálně a emočně ustrnuly obdobně jako muži na adolescentní věkové hranici.
Běžná životní praxe jim přinášela rozčarování a stresy, které se povětšinou rodily z partnerského selhávání. Za iluze o věčné lásce bez zásluh zaplatily přinejmenším svým ženským štěstím, obtížnou nemocí a někdy dokonce životem. Mužský svět hodnotlily v převaze jako poživačný, neomalený, nespravedlivý, hrubý a až příliš sebevědomý a nepřátelský, protože nepostřehly neodstranitelné funkce mužské odlišnosti a neuvedly se s ní do souladu.
Bylo nápadné, že sociální a emoční vývoj obdobně osobnostně zabarvených mužů a žen neodpovídal jejich skutečnému věku, na což po čase nepříznivě zareagovali jejich partnerky anebo partneři a obdobně drsně i jejich blízké či vzdálenější sociální prostředí.
Nelze se bez odvetných následků chovat k partnerovi jako rozmazlená holčička nebo jako narcistní hošík ještě mezi čtyřicítkou a padesátkou. I velmi trpěliví partneři či partnerky jim časem odepřeli například láskyplné opečovávání, rozmazlování, erotický zájem i zdvořilostní náklonnost, anebo partnerství drsně rozbili, čímž  je vystavili silnému stresu.
Čtyři klíčová partnerská pojidla – vášeň, láska přátelství a úcta nefungují na principu perpetuum mobile, takže  nejsou doživotně dopřávány bez zásluh a ve stejně senzační kvalitě. Kdo chce v těchto ohledech hodně dostávat, musí to sám rozhojňovat a  rozdávat.

/pokračování/