Kdo je šťastný, je i zdravý…

My lidé vynakládáme v životě spoustu úsilí, abychom se vyhnuli různým typům strádání. Jak ale píše v 7. kapitole své knihy Kdo je šťastný, je i zdravý její autor PhDr. Petr Novotný, určitý typ strádání plní významnou funkci pro uchování lidského druhu…

Potřebnost strádání
Strádání navozené v důsledku rozporů mezi striktně vrozenou sociálností a striktně vrozeným egoistickým pnutím není v žádném případě náhodné, ani není trapným omylem přírody vědou vbrzku už napravitelným…Je vnucováno z vůle přírody a plní významnou  funkci i pro uchování lidského druhu.
Kdybychom od věků bolestně a někdy i zdánlivě bezvýchodně tělesně i psychicky nestrádali, už bychom nebyli, což je povětšinou neuvědomovaný paradox, přestože je rozličně propagován už tisíce let:
Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti. Syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout, píše se v Genesis například o ženských trápeních.
Avšak i mužských strádání byl přírodou vnucen bezpočet, o čemž informuje rovněž Genesis, například
v části textu: Naleznu-li v Sodomě padesát spravedlivých, pak vás nevyhladím a všem odpustím!  varovaql sodomské papaláše pánbůh, tehdy zvaný Hospodin. A protože těch spravedlivých v Sodomě po velkém handrkování nenašel ani deset, zničil Sodomu i Gomoru definitivně ohněm a sírou.
Vyhlazování nespravedlivého (nesociálního) člověka, bývalo od starověku chápano především v podobě zkrácení běžné délky jeho života v důsledku nemoci.
Prudký růst počtu dnešních nemocných souvisí zřetelně obdobně jako v Sodomě s pronikavým úpadkem sociálním. S trochou humorného nadhledu je takzvaně spravedlivých, nestrádajících a psychicky vyladěných, po kterých pátral Hospodin v Sodomě, i v dnešku zřetelný nedostatek.
Navozování útrpných zdravotních situací je v naší době naopak nadbytek a bývají stále drsnější a nebezpečnější.

A nestrádá jen člověk, pán tvorstva. Například téměř identickou žárlivostí, jakou známe z člověčího světa, strádali můj pes i kočka. Obě zvířátka se bála, že je opustím, ač jsem to nikdy neměl v úmyslu.
Když se bojíme všeho možného, bývá zaděláno na  zdravotní problém. Například strach z opuštěnosti či bezcennosti a následně zjevená deprese jsou podle mínění amerického výzkumníka Georga Browna jednovaječná dvojčata.
Obdobné těsné příbuzenské vztahy jsou navozovány také mezi depresí a rakovinou, což ověřil vídeňský lékař a experimentátor Thomas Krois.
Někteří moji klienti se obávají, že po nich na světě nic významného nezůstane, takže jejich život neměl smysl, jiní zas mívají strach ze ztráty své významnosti. V obou případech mají sice pravdu, jenže by si to až tak vážně neměli brát.
Objektivně vzato, každý má anebo dokonce musí mít z něčeho strach, bez toho žít nelze. Já se nejvíce bojím nepotrestaného zla, protože se na ně snadno navazují další nebezpečná zla, až se z nich nakonec spustí laviny sociálních, zdravotních i společenských katastrof. Beztrestnost vychovává darebáky.
Někteří moji klienti se bojí hmotné bídy, nelásky, předčasné smrti, profesního selhání, opuštěnosti, bolesti, své nemoci. Jiní se obávají definitivní ztráty své krásy nebo rozumových schopností, což je pikantní, protože tyto dva velmi žádané a uctívané statky někdy dokonce bleskurychle zmizí, snad aby už nemohly být nadále zneužívány.
Strádání způsobené rozličnými strachy je málem bezpočet. Němečtí výzkumníci si dali práci a strachy zobecnili a spočítali. Konečné číslo bere dech – přibližně 560 rozličných strachů. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že kde se rodí silný strach, tam se současně nabízí nebo vnucuje osvobozující východisko.
Zvláštní útrpnou emocí, která mnohé ohrožuje, je vztek. Moje andulka je vzteklá, když jejím hlasitým avízům a přáním nevěnuji žádoucí pozornost. Když jí čistím klícku, ráda mě ve vzteku klove do rukou.
Vzteklí jsou i moji sousedé, když jim vytknu parkování před svou garáží. Obdobné zkušenosti s nesčetnými vzteklouny lze sbírat ze všech stran.
Příliš rychle ubíhajícími léty strádá můj penzionovaný přítel. Můj včerejší klient strádal méněcenností, protože  neobstává v odpovědnosti za svoje nejbližší.
Přemírou práce strádají dobrovolně zejména moji mužští klienti.
Hojně se strádá anorexií, nechutenstvím, obžerstvím, impotencí, frigiditou, hypersexualitou, neklidem, nespavostí i obsesemi.
V dnešku se viditelně a až pronikavě rozhojňuje pro zdraví extrémně nebezpečná emoce, jenž se projevuje až brutální nenávistí k odlišně věřícím, myslícím, píšícím, mluvícím i pociťujícím.
Hojně rozšířené a v podstatě nejtěžší strádání se vyjevuje v podobě deprese. Vnutí  se například po rezignací na další emoční a sociální rozvoj anebo v důsledku bezvýchodnosti a bezbřehé závislosti, o čemž by mohly vyprávět statisíce trpících polykající dlouhé roky antidepresiva.
Kdo už od středního věku nic nežádá, nic nechce, nikoho, tedy ani sebe nemiluje, o nic neusiluje a k ničemu takzvaně nesměřuje a není nikomu užitečný, stává se beznadějně závislým na ostatních a potažmo i depresivním.
Mně připadá, že depresí trpí častěji dospělí, kteří byli nechtěnými či  málo milovanými dětmi.
Deprese bývá velice často probouzena a posilována také dlouhodobou partnerskou neláskou, partnerským selháním, zdrcujícími  existenciálními zážitky, pod tlakem hmotné bídy, v důsledku chybějící komunikace a nedostatkem sociálních kontaktů. K tomu dochází například po odchodu do penze anebo po předání profesních vesel mladším nebo schopnějším.
Napsala mi šedesátiletá dáma: Prožívám velmi nešťastné  a nespokojené životní období. Už dlouho se mi nic nedaří a nejsem sama se sebou spokojena. Mému o patnáct let staršímu depresivnímu manželovi se v době covidové  hodně změnil režim, tudíž zůstával doma na gauči, začal zapomínat, byl ustrašený a nezajímal se vůbec o nic. Nechtěl nikam chodit, vše ho děsilo. Vždy jsem říkala, že s ním chci být až do smrti a starat se o něj, ale až nyní jsem si uvědomila, že to může být i hodně obtížné. Pro mě to byla zprvu i jistá výzva, chtěla jsem se naučit s ním i ve vypjatých chvílích vycházet. Před deseti lety jsem dokonce absolvovala kurz Terapie pevného objetí, kde jsme s emocemi a s usmiřovačkami pracovali hodně, ale .já výsledky tohoto kurzu nedokážu uplatnit na svém manželovi…
Deprese může být také efektem prázdného hnízda, když dospívající děti opustí svoje rodiče a vydají se na vlastní životní cestu.
Depresi podnítí spolehlivě i spirituální krize například v podobě vymizení životního smyslu, po ztrátě víry v boha anebo ji navodí vjemy bezvýchodnosti či nesmyslností veškerého usilování.
Trvá-li deprese delší čas, přidruží se k ní někdy s velkou ochotou onkologické onemocnění.
Shora už zmíněný vídeňský lékař Thomas Krois zbavoval svoje nemocné deprese a jejich rakovina se občas vydala sama dobrovolně na ústup. Dostal za to dokonce metál od EU! (Viz jeho kniha Rakovina – šance na uzdravení)
Jakékoli strádání nás rafinovaně podněcuje, abychom se z obtížných sociálních situací a potažmo i z následných lepkavých pavučin nebezpečných emocí, co nejrychleji vymanili.
Jednoho například donutí, aby opustil nepadnoucí životní program anebo příliš náročnou  profesi. Druhého strádajícího přiměje, aby se i v šedesáti vymanil z dávno vyhaslého partnerského vztahu, který už nelze vyspravit.
Když jsou obdobné osvobozující korekce učiněny, vzápětí se strádajícímu tak či onak uleví anebo dokonce přestane strádat. Tato skvělá vymoženost je navozována z vůle matky přírody.
Někdy však bývá chápána chybně. Část mých nemocných klientů nepřisuzuje strádání svým emočním či sociálním pochybením, ale spíše zdeformovanému sociálnímu vnějšku. A jak na ně reaguje domněle už nespravitelný  sociální vnějšek?
Říká jim tvrdě: „Jak se mě  ptáte, tak já vám  odpovídám!“

/dokončení 7. kapitoly/