Kdo je šťastný, je i zdravý: Cílem už není cesta

Ve 13. kapitole své knihy Kdo je šťastný, je i zdravý polemizuje autor, dr. Petr Novotný, s prastarou zkušeností, že cesta je cílem… Proč? Přečtěte si...

V posledních desetiletích se rozmohlo přesvědčení, že se sami neochráníme například před událostní nepřízní, hmotnou bídou, neláskou, křivdami, zadlužením, profesním selháním, nevěrou partnera, rozvratem rodiny, stresem, úzkostí a zdravotními potížemi. Paradoxně se to stalo v důsledku ohromujícího technického rozmachu, jenž nás zbavil odvěkých, na první pohled příliš náročných a mnohdy i bolestných sociálních cest a cestiček. Dva a půl tisíce let stará zkušenost: „Cílem je cesta!“ tím pádem vyvanula.
Sociální cesty a cestičky se za více jak jedno století zkrátily, vymizely anebo pozbyly smyslu. A pokud přece jen některé zůstaly, pak už nepostačují k vytvoření takových sociálních zkušeností a návyků, jež bývaly považovány za běžné a sebezáchovné,  anebo dokonce za smysl života.

Na první pohled se jednalo o malichernosti. Například bývalo běžné překonávání značných vzdáleností pěšky. A nešlo jen o české a moravské tovaryše chodící do Vídně pěšky za prací. Na pěších cestách potkáváme i dnes rozličně lidičky, od nichž  můžeme odkoukat rozličné podoby člověčiny. Mámy zůstávaly ještě za první republiky doma s dětmi, i když ty už chodily do školy. Povinná dvouletá vojenská služba proměňovala většinu mladíků v odpovědné a cílevědomé muže. Štípání dříví, skládání uhlí, udržování ohně, péče o užitková zvířata, pěstování i skladování ovoce a zeleniny, to rovněž zabralo značný čas a přinášelo důležité zkušenosti. Dnes už pominuly návštěvy kostelů, zpovědi i posty. Vyčpělo kmotrovství zabezpečující nepokrevní příbuzenstvo. Zaniklo výměnkářství, vytratila se odpovědnost za bližní v nouzi, nežije se ve vícegeneračních  rodinách ani se neumírá doma, ale ve špitálech, eldéenkách a hospicích.
Kdo dnes zpívá v lidových souborech, muzicíruje v hospodských kapelách anebo hraje amatérské divadlo? Ustalo se s projevy úcty a loajality autoritám a ke všemu, co nás převyšuje, také prořídly zájmové spolky.
Vznikl nadbytek sociálně nespotřebovávaného času, jenž  někomu přivodí například stres, úzkost, depresi anebo zdrcující závislosti. V některých podněcuje bezvýchodnost anebo nutkání k sebezničení. Ctižádostivci a hyperaktivci tento čas využívají při soubojích s větrnými mlýny a konkurenty, k cestám za bohatstvím, popularitou, významností a sociální distancí. Někteří jej utrácejí riskantními činnostmi anebo vzrušujícími  prožitky.
Bez každodeních sociálních cest, emočních směn a zkušeností, tedy bez efektů člověčiny, vyvstává sociální napětí, a tudíž i potřeba specialistů, kteří jej rozmělňují. Rozrůstají se sociální instituce, nakynuly soudy, školící střediska, domovy důchodců a hospice. Rozmohlo se profesionální nakupování a rozvozy jídel, televizní poradenství a zásilkovny. Zjevili se zdravotní kouči, preventivní lékařská péče anebo rozličné sociální kurzy.
Někteří moji klienti absolvovali Kurz přežití, Kurz poskytnutí útěchy bližním, Kurz terapie pevného objetí, Kurz neodkládání klíčových rozhodnutí (Viz publikace Konec prokrastinace) a dokonce Kurz 68 % spolehlivosti k přijetí ke studiu psychologie. Moje 36letá depresivní klientka prošla v Anglii Kurzem smíchu. Vrásky jako efekt takzvané vysmátosti však v obličeji neměla.
Rozrostla se poptávka po sociálních, právních, bankovních a daňových službách, notářských zápisech, předsvatebních smlouvách, vyděďování, rodinné terapii, intervencích mediátorů, léčitelů a rodinných konstelátorů.
Rozličné poradny rostou i v menších městech jako houby po dešti, jenže někteří jejich klienti bývají až tak bezradní, že smyslu rozličných pokynů k nezbytným korekcím neuvěří, nerozumějí a nevyužijí je ke svému prospěchu, přestože případně dosáhli pozoruhodných cílů a záviděníhodných met, avšak neprošli nespočetnými sociálními cestami.