Kdo je šťastný, je i zdravý: Půvaby lidové moudrosti

14. kapitola z knihy dr. Petra Novotného je delší a týká se – opět – důležitého aspektu sociálnosti v životě člověka…

Když jsem se jako student otázal s lehkou ironií faráře v kostele v Nebočadech u Děčína,  jak bychom mohli v tak rozlehlém ateistickém prostoru najít boha, pak mě ten už starý pán odbyl zprvu nerudně, až jsem měl dojem, že by mi nejraději vrazil pár facek.
Když jsem ho navštívil podruhé, mluvil už vlídněji. Tehdy mi řekl: „Kdo chce najít boha, musí nejdříve prozkoumat  a pochopit sám sebe!“
Docházel jsem za ním i po studiích. Nalezli jsme mnoho kompromisních řešení. Dokonce připustil můj názor, že bůh možná neexistuje a objektivně ani existovat nemůže, ale že tím nejmocnějším bohem je matka příroda, která nám za sociální zásluhy ráda dopřává dlouhý a šťastný život, anebo nám jej za sociální lhostejnost a neužitečnost se stejnou chutí  předčasně bere.
Sám po více jak padesátileté praxi postřehl, že věřící netoužili až tak po bohu, ale spíše po sobě. Uvědomoval si, že právě okázalí ateisté nepostřehli, že se nedistancovali od boha, ale především od striktně vrozené sociálnosti.
Dnes se s  moudrými setkáváme spíše náhodou, anebo jim  nepopřáváme sluchu. A to i přesto, že si nehrají na bůhvíjaké chytráky a někdy svým blízkým dokonce cíleně umožňují, aby si ve zbrklém sociálním zápolení natloukli nos. Dodržují takzvané jedenáctné příkázán, jenž zní téměř zlomyslně: „Kdo vskutku už ví, ten ať mlčí!“

Moudří jsou si jisti, že klíčově sebezáchovné jevy by měl otestovat každý sám, pokud mu na to zbývá ještě dost času.
Se skromnou dopomocí moudrých postřehneme, že nám více uškodilo to, co jsme neučinili než to, co jsme učinili, anebo že nám prospělo, když jsme se  nestali těmi, kterým jsme se zprvu stát chtěli.
A někteří dostatečně zestárlí, byť žili celý život jen mezi kdákajícími slepicemi, odezřeli ze svých životních cest prostinkou zákonitost, kterou propagovali už starověcí hermetici: „To, čím obdaruješ svoje bližní, to dostaneš ve zhojněné míře  sám nazpátky…“
Pokud odkoukáme zkušenosti sociálně dozrálých, pak se po jistém čase například odvážíme utěšit trpícího tvrzením, že každému občas prospěje i to, co mu  aktuálně zjevně škodí,
Po vstřebání obdobných zkušeností možná někdy i hlasitě  zavoláme, že i vše zlé je k něčemu dobré, stejně jako vše dobré je k něčemu zlé.    

Kdo z nás by bez vlastní zkušenosti připustil, že  osamoceným napomohou ke šťastliveckým pocitům, a tedy i k přežití, emoční směny například se psem, kočkou, fretkou anebo s ochočenou myší, což jsou bytůstky, které naprosto spolehlivě opětovávají naše  emoce?
Obdobně jednoduché rady šířily kdysi po městech i vesnicích také babky, které vychodily pět tříd obecné školy, kde se naučily jen číst, psát a počítat, a během svého života nikdy neopustily místo, kde se narodily. Vzdor tomu se v dobré i zlé člověčině každodenně doslova brodily.
S jednou takovou nevzdělanou babkou jsem se potkal jako třicetiletý. „Nás nikdo nezachraňoval, my se zachraňovali sami,“ řekla. Zeptal jsem se, zda se bojí smrti. Odpověděla několika slovy, která jsem už četl v efektnějším kabátě v díle Friedricha Nietzsche: „Nezralé se bojí smrti, protože chce uzrát, zralé naopak touží po smrti.“  Babka byla  sice nevzdělaná, ale tohle věděla.
Kdysi jsem kdesi napsal: Někteří už velmi staří se těší na smrt obdobně jako žáčci na prázdniny. A jeden bodrý  a notně už starý moravský stréc mi na tuto větu e-mailem odpověděl, byť už jsem dávno nebyl mladíkem: Máte recht, mladíku, až umřu, nebudu už muset  vstávat ráno do práce!
Záslužnost svého i cizího dobrého či zlého osudu dokázal kdysi postřehnout například sedlák, jenž čtyřicet let oral, oséval a sklízel svá pole a hleděl po celou tu dobu jen na zadky svých koní. Všechny myšlenky a emoce, které potřeboval získat, se k němu při této práci a při tomto pohledu samy od sebe dostavily.
Nejvíc ho potěšilo, když dobrou úrodu svezl včas pod střechu a naopak velké zklamání cítil, když mu zmoklo seno. S kamarády v hostinci se dělil stejně nadšeně o radost ze svých zdravých krav i ze svých dobře vychovaných dětí.  V polovině života už věděl, že události, ať už jsou jakékoli, nejsou tak důležité, jako postoj, který k nim  zaujme.
Pak také snadněji postřehl, kdy nastal čas přepřáhnout. Své profesní opratě předal ze dne na den s lehkým srdcem nejstaršímu synovi a usadil se na výměnku.

…a další případy z praxe
58letý inženýr, hyperaktivec a perfekcionista, jenž trávil každodenně dvanáct hodin v manažerské pracovně, si před proděláním iktu nepovšimnul, že už dlouho nesměňuje se svými dětmi a manželkou příznivé emoce, čímž je od sebe důsledně odháněl, takže nakonec uštval k smrti sám sebe. Svého staršího syna dokonce při hádce chytil pod krkem. Proč ho včas nenapadlo, že ani úporná profesní honička mu z hlavy nevyhnala úzkost, že se už dlouho necítí šťastným a že šťastnými neučiní tím pádem ani svoje nejbližší?
První iktus sice přežil, takže jsem získal příležitost s ním hovořit. Svěřil se mi, že se už dvacet let dohaduje velmi tvrdě s bratrem o údržbu zděděné nemovitosti, kterou jeden od druhého toužil odkoupit, jenže oběma kupcům chyběl prodávající. „A proč mu ten zchátralý barák neprodáte?“ zeptal jsem se. „To radši umřu!“ odpověděl. Přání se mu splnilo. Druhý iktus nepřežil.

35letá onkologicky léčená učitelka na střední škole, ještě krátce před sdělením onkologické diagnózy nepostřehla, že už příliš dlouho váhá s osvobozujícím rozhodnutím a osvobozujícím činem a namísto toho dlouhá léta málem zlomyslně prohlubovala  drsnou partnerskou krizi.
Když ji partner definitivně opustil, do roka onemocněla. Nemoc ji pak donutila, aby se smířila především sama se sebou, a nakonec s notnou dávkou štěstí zdravotně obstála v procesu klasické onkologické léčby.
Když mě po uzdravení navštívila, svěřila mi, že ve dvaceti zamýšlela z nešťastné lásky spáchat sebevraždu. Spolkla tenkrát prášky a od dokonání sebevraždeného činu ji odradilo jen dvoudenní bolestivé zvracení.
Stručná a účinná řešení k předcházení nebo odvracení nebezpečných emočních a sociálních krizí našeptával před sto lety ve zpovědnici svým ovečkám i průměrný vesnický farář, byť nikdy nečetl žádné noviny, neposlouchal rádio a nedožil se  televizního vysílání.
Tento pán dokázal při svých kázáních s dopomocí jednoduchých podobenství udržet po celý týden sociální a emoční rovnováhu ve dvousetčlenné vesnici. V neděli zasel bližním do hlav staletími vyšlechtělá sociální semínka, aby tam  celý týden klíčila.
Uvádím druhý e-mail 29leté svobodné a bezdětné onkologické klientky Anny, shora už dvakrát zmíněné, a následně i svoji e-mailovou  reakci: Hodně mě sužuje strach – většinou z toho, že zemřu sama a v bolestech. Také mám hrůzu, že umřu vysílením a podvýživou. Od Vánoc jsem výrazně zhubla kvůli bolestem a nevolnostem. Teď jsem byla v nemocnici a žádné výrazné zhoršení mé nemoci nenastalo, takže to moje stavy nevysvětluje. Vánoce byly náročné – ono totiž když je mi dobře, snažím se zařadit mezi ostatní lidi a začnu se s nimi srovnávat. Takže zatímco mým bližním a kamarádkám se vede dobře (staví domy, čekají děti, mají úspěchy v práci apod.), já si připadám, že jsem v životě selhala a prohrála na celé čáře.A teď jsem fyzicky slabá a už ani nechodím ven. Bydlím sice jen ve druhém patře, ale i tak se pro mě návrat domů stává výstupem na Mount Everest. Co jsem dle mého názoru zanedbala, je psychická stránka – na jaře jsem mívala tu a tam sezení s jedním psychologem, pak také s lékařkou zabývající se psychosomatikou. Pak se mi udělalo dobře, já se na to vykašlala a zase se to ve mně začalo hromadit.
Odpověděl jsem: Je mi líto, že ke mně nedokážete přijet k další konzultaci.  Když čtu tuto vaši zprávu, vybavuje se mi  pohádka o živé a mrtvé vodě.  Napadá mě, že vy už dobrovolně plujete jen v  mrtvé vodě, protože se nevymaňujete ze svých sebedestruktivních myšlenek a emocí. Skočte prosím šipku do živé vody a zažeňte strach a hrůzu ze smrti a bolesti. Existuje pro to spolehlivá metoda, kterou úspěšně doporučuji už několik let: Poskytujte bližním, nejbližším  a kolemjdoucím i při  náhodných setkáních plánovitě  to, co sama nedostáváte a co vám nejvíce chybí, například optimismus, přejícnost, lásku, soucit, solidaritu, zájem, radost ze setkávání, podporu, útěchu, uznání, obdiv, vděčnost, odpuštění atp.