O životních bouřích a potřebě klidu

Autorkou následujícího zamyšlení je terapeutka a výtvarnice Mgr. Jitka Větrovská.

„Buď v klidu.“, „To chce klid.“, „Uklidni se.“ Takováto doporučení nebo výzvy patří k těm nejhůře realizovatelným. Dobrat se ke skutečnému vnitřnímu klidu a míru v duši není snadné a jde o proces, nikoli o okamžitou změnu stavu. Proto je téměř nemožné klid sobě i druhým „nařídit“. Pokud vyjdeme z předpokladu, že svůj život máme ve svých rukou a klid považujeme za důležitý předpoklad dobrého života, nabízí se otázka, jak k němu dojít a jak si ho poté udržet.


S hledáním odpovědí začnu ze široka – ve vesmíru. Vesmírné zákony jsou ty nejvyšší, vše ostatní jsou od nich odvozené, rozpracované nebo jinak uchopené zákonitosti. Fyzika, chemie, kvantová mechanika, astronomie a mnoho dalších vědních oborů se snaží „tomu všemu“ přijít na kloub. A lidský mozek tento proces poznávání řídí, pozoruje, zkouší, dovozuje a činí závěry, které posouvají lidstvo o kus dál. Ale mnozí vědci si zároveň uvědomují existenci čehosi, co je přesahuje. A většinou bývá právě míra poznání přímo úměrná pokoře před univerzem.   
Světské zákony představují zcela jinou úroveň, ale i s nimi musíme být v souladu, i ony do našich životů patří. Povede-li se nám uvést v soulad zákony vesmírné a světské, máme velkou šanci žít pohodový, plnohodnotný život.
Vraťme se k vesmíru. Když se díváme do vesmíru, tedy v pojetí běžného člověka na hvězdnou oblohu, vnímáme klid, který tam vlastně je i není. Ve vesmíru se odehrává mnoho neviditelných dějů a podobné je to někdy i s našimi životy. Navenek se tváříme klidně, ale uvnitř nás se mnohdy odehrávají velké bouře.
Co však ve vesmíru určitě existuje, je řád – řád působení dějů a jejich souvislostí. Tento řád jsme nazvali fyzikálními a chemickými zákony. Je dobré mít děje probíhající kolem nás pojmenované a rozumět jejich působení, protože to nám poskytuje klid. A když žijeme v klidu, situacím i dějům kolem sebe pak lépe rozumíme, snáze chápeme, jak se ony neviditelné energie a zákonitosti projevují v našem nitru i v našem okolí.A přesto je pro mnoho lidí klid velkým strašákem, a současně nedosažitelnou metou. Touto rozpolceností trpíme, pokud si nedopřejeme klid na promluvu sami se sebou. Když se v nás rozhostí klid, žije se nám snáze a příjemněji.
Každý člověk je originál a má jinou potřebu klidu, vyhovuje mu různý životní styl s různou dynamikou. Máme-li ovšem na mysli vnitřní klid, troufám si tvrdit, že je to stav, který drtivé většině lidí vyhovuje a prospívá.   
Vnitřní klid pramení ze souznění se sebou, s pocitem, že vše je tak, jak má být. Jenže právě tady vystrkuje růžky ego, které nabádá, že „jen takhle“ to nestačí, že je to málo. Žijeme totiž v době zaměřené na výkon.

Můj příběh
Většinu života jsem tak žila také a nacházela jsem v tom uspokojení. Pak se něco změnilo. Podělím se s vámi o kousek svého života, kdy se můj klid ocitl ve vážném ohrožení a stal se na určitou dobu pro mne nedosažitelnou metou.
Na pomyslném vrcholu mé pracovní kariéry jsem dostávala plat jako nikdy předtím, seděla jsem v krásné kanceláři s výhledem na chrám svatého Víta, potkávala se s nejvýše postavenými lidmi a zvednutím telefonu mohla vyřešit mnoho záležitostí, ale něco ve mně se začalo bouřit. Klid byl ten tam. Život mi unikal, žila jsem nějak mimo něj a jen jsem mechanicky vykonávala, co se ode mě žádalo. K mému údivu v pracovní rovině tento „autopilot“ stačil. V osobní rovině to bylo o dost horší, byla jsem úplně vyčerpaná. Mám velké štěstí, že můj muž i moje rodina jsou kvalitní lidé, kteří mě mají rádi, vždy stojí při mně, chápou mě a podrží. Přesto jsem sváděla vnitřní boj o to, jak dál. Dlouho pociťovaný tlak, že tohle přece nemůže být mé poslání a že tuhle práci nechci dělat po zbytek života, sílil. Snad každý někdy zažil bezesné noci, během nichž se srdce s egem dohadují o svá práva. Nakonec zvítězilo mé fyzické tělo, dávalo mi už tolik signálů, že jdu proti sobě, že je nešlo ignorovat. Skončila jsem na kapačkách v nemocnici. Poslechla jsem své tělo, dala v zaměstnání výpověď a rozhodla se pro velký řez. 
Vše, co jsem do té doby vybudovala, zůstalo za mnou. Po boku svého muže jsem se vydala na neznámou cestu. Naivně jsem se domnívala, že mám dost zkušeností a schopností vše zvládnout. Jenže když žijete víc než čtyřicet let ve známém světě a ze dne na den změníte místo, kde žijete, odpoutáte se od svých nejbližších (kromě svého muže), ztratíte práci, která vás sice stresovala a nenaplňovala, ale také poskytovala jistotu příjmu i určité příslušnosti a společenského statusu, máte problém. K tomu jsem si ještě přibrala péči o starého nemocného člověka, kterého jsem znala jen z občasných návštěv, a tak jsem si nevšimla jeho léty upevňovaného negativního a ublíženeckého postoje k životu. Tyto energie působily jako žíravina a postupně rozleptávaly i jinak velmi pevný vztah s mým mužem. Dnes vím, že nás zachránila jen síla naší lásky a jsem za to velmi vděčná.       
Jako statečná holka jsem bojovala sama se sebou i se vším, co mě na mé nové cestě potkávalo. Vnitřní klid byl stále v nedohlednu. Střídalo se ve mně zklamání z toho, že jsem se asi špatně rozhodla a odhodlání jít dál a hledat nové pohledy na život. Udržet si víru, že tohle je vytoužený život, bylo opravdu těžké. Mnohokrát jsem se cítila zoufalá a nechápala, proč se mi to stalo. A odpovědi nepřicházely. Až teď vím, že přijít nemohly, byla jsem příliš zahlcena svým trápením. I když jdeme s dobrou vírou vstříc své budoucnosti, může se stát, že se to nebude dařit tak, jak jsme předpokládali. Důvodem je právě neznalost toho nového, co k sobě přibíráme, neschopnost posoudit to, co ztrácíme, nedostatek času na posouzení lidí, situací a okolností, které s tím vším souvisejí. Vždy, když jednáme pod tíhou něčeho, co nás trápí, pod tlakem času a okolností a nedopřejeme si potřebný klid pro rozhodování, může se nám to stát osudným. Je těžké si přiznat své chyby a omyly. Ale pokud to dokážeme, uleví se nám. Je to první předpoklad k tomu, abychom své chyby napravili, omyly neopakovali a z obojího si vzali poučení. Vše negativní má svůj kulminační bod, v němž energie zhoustne natolik, že vybouchne. Je to jeden ze zmíněných fyzikálních zákonů. A to nastalo i v mém životě.

Od bouří ke klidu
Důležité je držet se v čase bouří víry v dobro. Věřit, že pozitivní pohled na život je lepší než negativní. Věřit si, zůstat „u sebe“.  Pokud to neuděláme, negativní energie nás začne „požírat“ a v okamžiku výbuchu nás s sebou strhne do víru. Unáší nás, nemáme nad sebou kontrolu. Kam se poděla naše víra v dobro, naše snaha chápat a pomáhat?
Dostaví se známí průvodci těchto situací — lítost, pocit zklamání, zlost, strach. Pokud však budeme pozorní, pomalu se začne objevovat ještě něco dalšího, a to je klid. Není to pověstný klid před bouří, je to klid po bouři. Ano, smetla nás, ale můžeme vstát z popela osvobozeni a poučeni. Je třeba posbírat střepy svého já, znovu je poskládat do té podoby, která je naše. Velmi dobře si pamatuji ten pocit, kdy jsem s tím začala a cítila, že to zase začínám být já. Tohle je však jen začátek. Mnohem déle trvá své chyby napravit, než je učinit. K tomu potřebujeme pokoru, víru, lásku, mír v duši, odpuštění a hlavně čas. 
Máme štěstí, když naše životní bouře po sobě nezanechají trosky, z nichž je pak obtížné něco stavět, ale pouze očistí to špatné, co jsme v sobě uložili. I když s sebou odnesou i něco více a cítíme se jako „nazí“, představují tyto bouře sílu, kterou je třeba mít v úctě, poskytla nám totiž velmi cenné zkušenosti. Stejně jako ve vesmíru i v našem životě při bouřích něco zaniká, aby  mohlo vzniknout něco nového. Při správném pochopení se dostaví kýžený klid.
A ten je nezbytnou podmínkou k tomu, abychom mohli plnohodnotně žít a činit v životě správná rozhodnutí. 
Mne bouře naštěstí nesmetla, poskládala jsem svůj nový život do takové podoby, jak jsem si  přála. Klidu ve své duši i ve svém domově si vážím a snažím se ho chránit před vším, co by jej mohlo ohrozit. Už před touto životní zkouškou jsem se věnovala psychologii, ale až po jejím překonání jsem mnohem hlouběji pochopila prožitky ostatních lidí. Mohu jim tak poradit nejen na základě naučených znalostí, ale i prožitých zkušeností.
Dalším získaným bonusem je moje výtvarná činnost. V těžkých chvílích jsem si „najednou“ vzpomněla, že jsem ráda malovala, vzala jsem papír a pastel a k malování se vrátila. Jaká to byla úleva, najednou se několik chvil a postupně i hodin ocitnout v jiném světě. V mém světě. Plula jsem na hladině alfa a okolní svět přestával existovat. Výsledkem byly obrázky, které jsem postupně zdokonalovala a dnes vystavuji pravidelně na několika výstavách ročně.
Nevím, jak by se odvíjel můj život, pokud bych se byla před lety rozhodla jinak. Jsem ale vděčná za všechny zkušenosti, které mi moje cesta přinesla a věřím, že jsem je zúročila dobře. Už nejsem ta paní z kabinetu pana ministra, už „jen“ pomáhám lidem a maluji. Uspokojení z těchto činností je nesrovnatelně větší. Velmi mě těší rozdávat radost prostřednictvím mých obrázků. Inspirací při malování je mi často vesmír – téma, jímž jsem začínala tento článek. Krása a dokonalost vesmíru mě vede k pokoře a současně připomíná, že vše je v pohybu a jedinou jistotou je změna, kterou je nutné přijímat, aby náš život nestagnoval a měl smysl.        

Význam klidu v životě
Abychom si uvědomili hodnotu a význam klidu v životě, je třeba zažít jeho různé podoby. Klid před bouří je nabitý k prasknutí, klid po bouři je uvolňující. Klid při sledování západu či východu slunce je jiný než při pohledu na měsíc či hvězdy, přestože sledujeme tutéž oblohu. A tak je to i s naším vnitřním klidem. Jednou si ho všímáme víc, jindy si ho uvědomujeme méně. Na jeho významu to však nic nemění. Jde o zaměření naší pozornosti, o naše rozpoložení v dané chvíli, o naše vnímání.
Klid je důležitý pro naše zdraví, pro kvalitu našich životů a nezbytný pro naše sebepoznání a uvědomění, kdo vlastně jsme. Žijeme ve světě polarit, abychom docenili klid, potřebujeme zažít tlak a napětí. Během životní cesty se neustále učíme poznávat fungování univerzálních zákonů, ať už pojmenovaných nebo těch, které ještě jméno nemají. Velmi účinným způsobem poznání jsou právě životní krize. Ty, které vedou k naší transformaci, jsou lekcemi pochopenými. Ty, které nás drží stále u dna, patří k lekcím zatím nepochopeným. Pokud opakujeme stále stejné chyby, vrací se nám pořád dokola také energie s nimi spojená a dokonce se zhušťuje. Energii dokážeme změnit, až když pochopíme obsah lekce. Někdy člověk setrvává tvrdošíjně ve své komfortní zóně v naději, že si tím zajistí kýžený klid. Opak však bývá pravdou.
Vesmírné zákony nám ukazují univerzální působení, platné jak pro planety, tak i pro nás. Vznik – zánik, klid – akce, reakce… I náš život projde mnoha krizemi a fázemi, aby nakonec ve fyzické rovině zanikl. Důležitá je kvalita našeho života, a tu máme do značné míry ve svých rukou. Pochopíme-li působení makro i mikro zákonitostí, můžeme jej ovlivňovat ještě více. Naše těla podléhají zániku ve smyslu fyzickém, ale naše duše si bude pamatovat, „kam jsme to dotáhli“, a to bude příště náš výchozí stav.    

Krize je výzva
Dívejme se na krize jako na výzvy, které nás mohou posunout dál, snažme se z nich vytěžit cenné zkušenosti. Radost, která se dostaví, když se nám to povede a opět stojíme pevně na vlastních nohou, je k nezaplacení. Následně se dostavují bonusy ve formě jistých „osvícení“. Ty se mohou projevovat různě, třeba právě znovuobjevením dávno zapomenutého koníčku, který se posléze stane vaším zaměstnáním či posláním. Nebo se objeví něco úplně nového… Díky nabytému vnitřnímu klidu si pak můžeme to nové v našich životech užívat a žít šťastně.    
Ať už se ke klidu dobereme překonáním krize nebo cestou postupného poznávání sebe samých, jakmile se jednou rozhostí v naší duši, pečujme o něj jako o velký poklad.     

                                                                                             Mgr. Jitka Větrovská