Kdo je šťastný, je i zdravý: Špatný začátek a špatný konec

Závěrečná kapitola knihy dr. Petra Novotného má sice neveselý název, ale příběhy v ní obsažené mohou být nemálo poučné…

Příběh 56 letého Vladimíra
„Jsem jaderný fyzik, bydlím v Praze, mám manželku a 30letého svobodného syna. Vloni mi byl diagnostikován  karcinom střeva a už za měsíc jsem byl operován. Letos na jaře mi byla nalezena metastáza na játrech, která mi byla v dubnu letošního roku odperována. Asi před třemi týdny mi byly nalezeny metastázy v lymfatickém systému. Ty jsou neoperovatelné. Odmítám chemoterapii z důvodu nadměrné psychické i tělesné zátěže a také pochybují o její účinnosti. Nejsem si vědom žádných psychických problémů ani svých pochybení v  minulosti ani v současnosti. Nechal jsem si změřit IQ, jeho hodnota je 150. Před několika dny jsem absolvoval kineziologickou konzultaci se závěrem, že moje rakovina prý mohla být vyvolána touhou po sebelásce a neúspěchem při hledání sebe sama. To mi připadá směšné. Ještě bych dodal, že se cítím velmi dobře nejen fyzicky, ale snad i psychicky, samotného mě to překvapuje. Možná si to nalhávám, takže se obávám, abych se ve své onkologické diagnóze nezabydlel.“
Klient měl o 53 let staršího otce, jeho matkou se stala otcova posluchačka na univerzitě. Otec, jenž už byl jednou ženatý, se synovi ani rodině v podstatě nevěnoval. Angažoval se v politice, nejprve jako jako stalinista, posléze jako leninista a nakonec jako humanista – disident. Svoje poslední roky strávil v politickém kriminále. Matka syna sice milovala, ale nutila ho, aby byl na základní škole v prospěchu a kázni ze všech nejlepší, takže školu a posléze i matku nenáviděl. Kamarádství se spolužáky neuzavíral, považoval je stejně jako svoje učitele za blbce. Ani při studiu na střední škole nenalezl kamarády. Erotiku se spolužačkami prožíval bez láskyplných vztahů, jen aby její principy takzvaně otestoval. Po maturitě velmi riskantním způsobem emigroval a v zámoří pak vystudoval. Zde se potkal s o pět let starší studijní kolegyní. Také s ní navázale rotický vztah bez zamilovanosti. Když otěhotněla, oženil se s ní. „Nemiloval jsem ji, ale napadlo mě, že by se mi pro praktický život mohla hodit,“ řekl bez rozpaků. Obdobně chladnokrevně mi svěřil, že už několik let považuje manželskou erotiku za bezvýchodnou dřinu.
Tvrdil sice, že je introvert, ale byl spíše příkladným egoistou. Vysoce nadprůměrná inteligence jej poháněla, aby pochyboval i o tom, o čem vůbec nic nevěděl. Připadlo mi, že ke mně přišel proto, aby se mnou soupeřil. Když se mě zeptal, jaký mám IQ, tak jsem mu sdělil jeho výši testovanou za studentských letl. V té chvíli jsem pochopil, že se dostavil, aby si moje schopnosti a IQ otestoval a a posléze mě v debatě o mé profesi na hlavu porazil. Peněz na to měl dost. I po tříhodinové konzultaci jednoznačně odmítal moje náměty k emočním a sociálním sebekorekcím. Tento inteligentní pán hodlal se svou rakovinou učinit riskantní experiment. Chtěl se s ní s dopomocí své racionality jako rovný s rovným utkat, protože nepřipustil, že boj s  rakovinou je snad jediný boj, který se vyhrát nedá.

Příběh 58leté Olgy
Vzděláním lékařka, hezká a velmi mladistvého zjevu, trpí astmatem, depresí i strachem, že onemocní rakovinou. Svobodná, bezdětná, více jak dvacet let  neměla ani příležitostného milence.
Sama si předepisuje silné dávky antidepresiv, bez kterých se neobejde. Profesně je stále činná, byť nikdy nepracovala s nemocnými. Dvacet let působila ve farmaceutických firmách, v současnosti pracuje ve výzkumném ústavu. Absolvovala pět odborných atestací a ovládá dobře tři cizí jazyky. Právě proto těžce snáší, že podřízený personál nevyjevuje vůči ní patřičný respekt a uznání, ale je tomu spíše naopak. Už postřehla, že se jí za zády posmívají za  nafoukanost, staropanenství i za osamocení.
„Já jsem intelektuálka a šéfka, aspoň to by měli respektovat,“ říká. Nemá žádné přátele, i na dovolenou jezdí sama.
V sedmnácti se poprvé zamilovala, přítel jí však nevyjevoval patřičnou úctu, takže se s ním těsně před svatbou rozešla. Pak se s ní rozcházeli už jen její partneři. 
Klientčin otec měl děti z předchozího manželství. Jeho první manželka se s ním rozvedla po dvou letech, protože „před intelektuálským sucharem“ upřednostnila emočně rozpáleného důstojníka.
Klientka si nepamatuje, že by si její rodiče vyjevovali lásku. Strádala tím, že city nevyjevovali ani vůči ní. Hodně času trávila u babičky, protože profesně angažovaní rodiče neměli na výchovu dcery čas. Když byla doma sama, mívala strach. Trpěla silně matčinou emoční tvrdostí. Nikdy ji neoslovila „maminko“, ani otci neříkala „tatínku.“ I  prarodiče ze strany otce i matky projevovali  vůči ní v převaze  emoční vlažnost.
Klientka je nápadná projevy v podstatě pubertální ukřivděnosti. Neumí povzbudit svoje emoce a sociální vstřícnost ve svém okolí. A trápí ji, že tyto nezbytné statky nesklízí zadarmo od svých spolupracovníků.
Avšak nejvíce strádá tím, že nedostává milostné nabídky od mužů, o které by případně velmi stála. Není divu, vždyť roli milenky neumí sehrávat. Chybí jí odvaha představit se mužskému světu jen jako po lásce toužící ženská bytost. Předpokládala, že cenného muže k sobě přitáhne jednoho krásného dne jako brilantní intelektuálka.
Čekala příliš dlouho na tento zázrak. Muži chtějí milovat krásné ženy a nehodlají hořet láskou k intelektuálkám. Při takovém čekání jí ženský osud doslova ufrnknul. „Trpím beznadějí, samotou a strachem,“ říká.  

Příběh 52letého Martina
Vyrůstal jen se ctižádostivou matkou, takže byl nucen hnát za úspěchem. V pětadvaceti  získal vědeckou hodnost a za pět let se stal  ředitelem významné galerie.
Nezkušeným zajícem rozhodně nebyl. Erotických zkušeností sebral do třicítky poměrně dost. Ve třiceti se oženil s o čtyři roky starší  restaurátorkou soch, byť ho kamarádi varovali: „Ta je vychytralá a jde jen za svým cílem!“ Tomu se nedivil, vždyť byla chytrá, krásná, obletovaná a žádoucí, co by si ještě víc mohl  přát? Za dva roky se jim narodil syn.
Když byl u mně poprvé ve svých 45letech, to už byl po dvou těžkých infarktech, vzpomněl si, jak jeho žena na počátku jejich vztahu vyyprávěla, že se jí měl narodit bratr. Těhotenství však bylo ze strany její matky prý nechtěné. Jenže pak se stalo, že matka spontánně potratila, což šokovalo nejen ji, ale i jejího otce.
Tehdy jsem klientovi sdělil, že spontánní potrat obvykle neinscenuje embryo, ale jeho matka, pro kterou bývá nechtěné těhotenství z rozličných důvodů neřešitelným  problémem…
Zalapal po dechu a vyprávěl, že i jeho žena před osmi lety rovněž spontánně potratila a také se jim měl narodit  syn. Jejich vztahy byly tenkrát už na bodu mrazu, takže dokonce zapochyboval, že by mohl být otcem tohoto dítěte.
Tenkrát už cítil obtížné zdravotní problémy, takže navštívil svého lékaře, jenž mu na EKG diagnostikoval fibrilaci síní, což představuje nepravidelnou činnost srdce. Dostal léky ke snížení tlaku a na ředění krve..
Jednou se vrátil domů dříve než jindy a z předsíně zaslechl telefonický rozhovor své manželky. Spolehlivě dešifroval pouze jednu její větu: „Proč bych se rozváděla, když potřebuji, aby mě někdo živil?“
Později se dozvěděl, že se stala milenkou úspěšného a už postaršího sochaře, jenž ji veřejně označoval za svoji múzu…Předsevzal si, že bude žít aspoň pro svého syna. Moje námitky, že to mu to rozhodně nebude stačit, odmítl.  Rovněž  doporučení, aby si našel  přítelkyni,  striktně odbyl.
Třetí infarkt nepřežil, byť svůj konec očekával a možná i vyhlížel. A protože nechtěl být v odhadu přesnosti svého konce prozrazen a znal několik jazyků, pak si v pondělí zanesl do úterního kalendáře, kdy vskutku zemřel, tuto větičku: Hic prope mors est. V překladu to přibližně znamená: Zde se ke mně blíží smrt.