Ze zářijové Meduňky: Zdraví se v apatyce koupit nedá

Z nového čísla Meduňky vybíráme část rozhovoru s dermatoložkou MUDr. Hanou Moosovou, který připravila redaktorka Věra Keilová.

 

Za lékařkou MUDr. Hanou Moosovou jsem se vypravila do Liberce, kde provozuje soukromou kožní ambulanci od roku 2007. Původně se však chtěla věnovat psychiatrii, neboť o vlivu psychiky na lidské zdraví nikdy nepochybovala. Kromě toho také ráda experimentuje s bylinkami, a to zejména sama na sobě.

Kudy vedly vaše kroky do Liberce?

Narodila jsem se v Prešově, a když mi byly tři roky, rodiče se přestěhovali ze Slovenska do Čech. Tatínek je Slovák, maminka Češka a oba jsou lékaři. Studovala jsem v Praze na 1. Lékařské fakultě UK, během studií se mi narodili dva synové a po mateřské dovolené jsem nastoupila do léčebny pro dlouhodobě nemocné. Byla to pro mě velká škola, protože jsem zblízka viděla hodně lidského utrpení. To už bylo v Liberci, kde jsem tím zahájila svůj profesní život. Posléze se uvolnilo místo na kožním, kde byl moc fajn kolektiv. Svoji vlastní kožní ordinaci mám od roku 2007.

Čím si vás získalo kožní lékařství?
Když jsem začala pracovat na kožním, chtěla jsem to dělat pořádně a velmi mě zaujalo, že tu jsou určité styčné body s psychiatrií, po níž jsem toužila předtím, čili nabízejí se tu velké přesahy. To mě na tom baví a zajímá, přestože paušalizovat a zobecňovat nelze. Učebnice psychosomatiky udávají, že některé typy kožních onemocnění jsou vyloženě psychosomatické, třeba atopický ekzém nebo vitiligo. To, že je u těchto potíží výrazný psychický aspekt, se však píše i v klasických učebnicích. Vždycky tam ale musí být i určitá vrozená dispozice, k níž se přidávají další působící faktory, vnější i vnitřní. Rozhodující je tedy celkový životní styl, který
má vliv naprosto na všechno.

Do jaké míry hraje roli stres?
Vše je vždy individuální, nicméně některé případy jsou jednoznačné. Nedávno mě například vyhledala starší paní, učitelka v důchodovém věku, která svoji
práci velmi milovala. Když dostala ze dne na den výpověď, najednou měla po celém těle silný výsev kopřivky. Sama to vyhodnotila tak, že to s tím souvisí,protože práce ji naplňovala a byla velmi nešťastná, že ze školství musí odejít. Kopřivka se většinou objevuje rychle jako reakce na různé faktory včetně infekce, psychického traumatu atd., ale stejně tak rychle zase mizí. Výjimečně může být i chronická. Na kůži se přitom objevují ploché svědivé pupence, jako když se žahnete kopřivou.

Důležité je žít bez excesů

Během studií jste absolvovala psychoterapeutický výcvik. Využíváte tyto znalosti při své práci?
Když jsem byla mladší, svádělo mě to ke škatulkování typů pacientů s jejichreakcemi, ale postupně to dělám míň a míň, protože každý se stále vyvíjí. Znalosti z psychoterapeutického výcviku a také z kurzu psychosomatiky tedy používám především k tomu, abych člověku dokázala správně naslouchat, protože to je umění. Když ho pozorně posloucháte, zjistíte, že vám říká i svoji diagnózu. Pokud lékař lidi škatulkuje, zavírá si tím vrátka. K pacientovi by měl vždypřistupovat maximálně otevřeně, bez předsudků a měl by mu dát možnost, aby ho překvapil, protože jinak se při stanovení diagnózy může zmýlit. Také vím, že lidé vždy ocení klidný přístup. Třeba přijdou vystrašeni, že mají rakovinu, protože něco objeví na kůži, a když jsou ujištěni, že tomu tak není, spadne jim kámen ze srdce. V tu chvíli jim to lékař nemá mít zlé, i když v podstatě přišli zbytečně – vždyť od toho tu je! Někteří starší lékaři se však na pacienty zlobí, že chodí s maličkostmi, přestože pro ně to maličkosti nejsou.

Jak skloubit potřebu naslouchání a lidského přístupu v časové tísni, jíž dnes jsou lékaři vystaveni?
Je to v podstatě neřešitelný problém, proto zkušený lékař pokládá cílené otázky za účelem co nejvyšší efektivity rozhovoru. Nedostatek času v lékařských
ordinacích je velký problém, ale bohužel v současnosti není možnost, jak to zlepšit. Všude se zdůrazňuje, že by se mělo chodit na prevence atd., což je i politicky líbivé, nicméně tu chybí krok bé, jímž je posílení řad lékařů a veškerého zdravotnického personálu. Nikdy dříve nechodili lidi tak často k lékařům jako dnes a někteří pacienti to i přiznávají. Říkají, že když si platí pojištění, mají přece kdykoliv právo na vyšetření…

Celý rozhovor si přečtete v zářijové Meduňce.