Z meduňkové knihovničky: Jak na sobě pracovat pomocí ženských archetypů

… radí naše spolupracovnice Judita Katona Peschlová ve své velmi inspirativní a užitečné knize Léčivé ženské archetypy: síla příběhů, kterou vydala edice Knihovnička Meduňky a můžete ji – stejně jako další zajímavé knihy z této edice – získat na našem e-shopu www.obchodmedunka.cz 
Autorka na známých i méně známých příbězích, pohádkách a mýtech ukazuje typické a důležité rysy jejich hrdinek, a pak analogicky předkládá podobné rysy v reálných situacích ze současného života. Kniha je poučná a velmi čtivá.
Nabízíme ukázku…

 

 

 

Archetypální i skutečná hodnota utrpení

„Cokoliv člověk získá snadno a bez práce, mívá většinou pochybnou hodnotu.“

                                                                              Leonid Maximovič

Jak jste se již dočetli v předchozí kapitole, často opakovaným aspektem mnoha příběhů je předpoklad, že co není vybojováno, nemá valnou hodnotu. Bohužel, stejná zásada vládne ve světě lidí při dosahování jakýchkoli životních cílů.

O nejvyšší hoře světa Mount Everest v Himaláji jste zajisté všichni slyšeli. V Tibetu jí říkají Qomolungma (Čho-mo-lung-ma), v místní tradici symbolizuje Matku světa. Kdybyste se dozvěděli, že nějakému člověku narostla ze dne na den mohutná křídla a rozhodl se zdolat Matku světa a přistát na jejím vrcholu, měli byste pocit, že tento jeho počin má stejnou hodnotu jako „dobytí“ stejné hory horolezcem, který se na její střechu „probojoval“ skrze různá úskalí (a to doslova, neboť je to velice skalnatá Matka světa)? Dovoluji si o tom pochybovat. Osoba s perutěmi to přece měla navzdory nepřejícímu mrazivému počasí, vzdušným vírům, zuřivému vichru, případné sněhové bouři a zledovatělému peří mnohem jednodušší! Bojovat krok za krokem s nepřízní počasí, skalnými převisy, propastmi a zledovatělými pláněmi pod neustálou hrozbou bílé tmy a padajících lavin, jen abyste po těžkém výstupu dosáhli vrcholu 8848 metrů vysoké dámy, Matky světa, má v našem lidském měřítku větší hodnotu, než si na něj „jen tak“ doletět. Svou odhodlaností, připraveností vystavit se nebezpečí a vyhrát bitvu s živly dokazujeme svou sílu, odhodlání, ba také lásku k přírodě. Ačkoli haldy odpadků zůstávajících v Himaláji po horolezcích tomuto typu lásky příliš nenasvědčují.
Takovýto počin někdy též svědčí o lásce ke zvýšené hladině adrenalinu, případně ke slávě a cti, která po vítězném dosažení svého cíle může následovat. Či snad o velice křečovité závislosti a lpění na zděděných rodových vzorcích, které nám zbytečně ztěžují život?
Soudím, že se vám, zejména pokud jste ženy, šplhání na takřka devět kilometrů vysokou horu jaksi nespojuje s bojem štěstí, úspěch, pohodu atd. Když se však zamyslíte nad podstatou dobývání hory, princip je velice podobný. Naučili jsme se, zejména prostřednictvím staletí sdílených příběhů, že pokud musí hrdina, případně hrdinka na cestě za svým štěstím překonávat různé překážky, má pak toto štěstí mnohem větší váhu a hodnotu, než kdyby k žádným komplikacím nedošlo. Získání čehokoli, nejenom štěstí, se prožitým utrpením stává oslavovaným vítězstvím, protože i naši předkové přece museli všechno tvrdě oddřít a mnoho si vytrpět, než si mohli utrhnout byť i ten nejtitěrnější kvítek štěstí.
Překonávání hor, pahorků a jiných přírodních útvarů sehrává důležitou roli v mnoha archetypálních osudech, především však v pohádkách. Vždyť většina z nich začíná právě příslovečným „za devatero horami a devatero řekami“. To byl jeden z důvodů, proč jsem vlastně vybrala na ilustraci hodnot dosažených trampotami a strastmi horolezecký výstup na Matku světu.
Ale abych neuváděla v celé své knize jenom příklady žen, podívejme se alespoň okrajově také na pohádkové muže, resp. spíš mladíky.
„Hustými horami, pustými poli putoval princ dlouho, velmi dlouho,“ začíná v pohádce Tři citrony strastiplná pouť mladého následníka trůnu za jeho vyvolenou, o níž zatím vůbec nic neví. Třikrát, jak se na pohádku sluší, se ve vypjatých situacích objevuje část věty „zahučeli hory“ a až poté se hlavnímu protagonistovi podaří vyškrábat na hřeben příkrého skleněného vrchu kluzkého jako led.
V jiné pohádce, Zlatý vrch od Boženy Němcové musí královský zahradník Libor, jenž pochází z chudých poměrů, zaplatit mnoha souženími za svou vychytralost, díky níž získal za manželku labutí dívku. V této pohádce se hory objevují dokonce víckrát. Libor nakonec všechny ty kopce zdolá, i když s pomocí různých čarovných bytostí a předmětů.  Až po mnoha útrapách „žil Libor se svou ženou v rozkoši a do smrti se jim nebe lásky nezkalilo“. Samozřejmě, jeho milovaná Čekanka to rovněž neměla jednoduché ani do doby, než ji našel, ani poté, neboť společně s ním musela projít různými zkouškami. Osobou, která je oba tak moc potrápila, nebyl nikdo jiný než její matka čarodějka.  Trochu to připomíná archetypální muka Psýché, kterým ji vystavila Afrodita.
Podle všeho, projdeme-li dle mínění lidí příslovečnou „temnou nocí duše“, naše hodnota stoupá stejně jako cena vzácného vína a pravdy z citátu Gabriela Lauba: „Proč vlastně pravda a víno teprve tehdy nabývají pravé hodnoty, když byly dlouhou dobu zavřeny v tmavých sklepích?“
Takto však v žádném případě naše životy nemusí vypadat a svou hodnotu můžeme projevovat, získávat a zvyšovat i zcela jiným způsobem než překonaným strádáním. Třeba výsledky, ke kterým dospějeme díky archetypální terapii.

Archetyp Léčitelky
V terapii léčivými archetypy se často sahá po jednom z docela známých archetypů, Léčitelce, nebo jinak řečeno Uzdravovatelce. Považuji ji za jakýsi úvodní, otevírací, pomocný a podpůrný archetyp, který se skrývá v každém člověku a čeká na svou aktivaci, aby mohl léčivě zasáhnout a přesunout život se vším všudy z výše uvedené „temné noci duše“ do zářivého dne. Právě archetyp Léčitelky může být účinnou pomocí při vypořádávání se s konceptem „umělého zhodnocování utrpení“ a s nastolením mnohem zdravějšího přijetí naší pravé hodnoty, která není závislá na tom, zda jsme překonali zásadní potíže, nebo nikoli.
Uzdravovatelka je univerzálním archetypem, jedním z vůbec nejstarších a nejmocnějších. Můžeme se s ní vydat po neznámých mořích na odyseu, dlouhou plavbu „domů“, do našeho skutečného a šťastného domova, na svůj ostrov snů. Na společné palubě s Uzdravovatelkou se můžeme dostat až na opačnou stranu rozbouřeného oceánu, dokonce mimo náš obvyklý čas a prostor, budeme-li chtít. Léčitelka má přístup k veškeré hojivé energii, která kdy na jakém konci vesmíru vznikla a nakumulovala se, k jakékoli a kdykoli aktivované léčivé vibraci. V průběhu lidských dějin se objevuje v ženské podobě jako medicinmanka, šamanka, druidka, bylinkářka, lékařka, ranhojička, pečovatelka a samozřejmě rovněž jako vypravěčka příběhů, které uzdravují, hojí a transformují.