Z prosincové Meduňky: Svátečnost všedních dnů

Z aktuálního prosincového čísla Meduňky tento týden vybíráme část článku od Michala Čagánka. Sváteční pocity se nemusí pojit pouze s „všeobecnými svátky“ – můžeme je prožívat i v „obyčejných dnech“…  

Slovo svátek si obvykle spojujeme s časem Vánoc, případně Velikonoc. Také říkáme, že máme svátek, když se objeví naše jméno v kalendáři. Není to trochu málo? Co doopravdy činí naše dny svátečními?
V době, kdy můžeme mít na pár kliknutí naprosto vše, od teplého oběda a slušivého oblečení, přes nejnovější model chytrého telefonu až po exotickou dovolenou na druhém konci světa, se největším požitkem stává prostá každodennost.
V jakémkoliv ročním období můžeme mlsat ovoce a lahůdky z kteréhokoliv koutu planety. Ale jablko z naší vlastní zahrady je pořád jablko z naší vlastní zahrady a posezení s rodinou nebo přáteli v jejím stínu se jenom tak něco vyrovná.
Reklama do nás stále urputněji pumpuje nabídku všemožných forem zábavy, atrakcí a dalších forem vyplnění volného času. Nakonec ale zjišťujeme, že žádný volný čas nemáme. Všechen nám ho vzala práce a nejrůznější druhy rozptýlení. A tak se tím nejatraktivnějším lákadlem paradoxně stává nedělat nic, jenom tak prostě a obyčejně být.
Hlava se ovšem začne hned bránit: „Nedělat nic?! To přece nejde! To se nesluší, nehodí, nesmí! Co když mě někdo uvidí?!“ Tak schválně, kdy naposled jste si jenom tak poseděli v kavárně nebo jste si bez výčitek napustili vanu a nechali se unášet hřejivým tichem bez myšlenek?
Zvykli jsme si, že nás denně vidí stovky lidí, jak freneticky pobíháme po světě sem a tam, abychom naplnili všechny své potřeby, splnili neodkladné úkoly, zavděčili se nejrůznějším lidem, z nichž většina nám tak akorát pije krev, ale jenom tak v klidu spočinout s knihou nebo s šálkem čaje je často problém.

Život nás k oslavě zve každý den
Je nejvyšší čas vrátit svátečnost do každodenního života. Nežít svůj život od víkendu do víkendu, od dovolené k dovolené, od jednoho sladkého příslibu k druhému, ale den za dnem, hodinu za hodinou, okamžik za okamžikem – právě teď.
Pravé teď v sobě obsahuje klíč ke svátečnosti, posvátnosti a celému mystériu života. Naše srdce tluče teď. Dýcháme teď. Žijeme teď. Jak často jsme ale plně přítomni, abychom si tuto skutečnost uvědomili a naplno ji ocenili?
Když se naše mysl přestane toulat uličkami minulosti nebo budoucnosti, když se naše rozběhané tělo na chvíli zastaví, může se začít rozvíjet magické spojení. Tělo je zde, mysl se nikde netoulá, a hle, život ve své nejčistší podobě přichází a vstupuje do nás všemi smysly i póry.Právě teď se odehrává největší slavnost našeho života. Každý den je tak svátkem, kterého se můžeme zúčastnit jedině tím, že přijmeme pozvání. Dnes a denně nás život zve k oslavě. Příliš často však tuto pozvánku necháme ležet pod hromadou všedních úkolů a starostí, někdy ji přehlédneme z prosté roztržitosti, nebo dáme přednost pozvánkám našich strachů, obav či ublížení. Je tak snadné chytit se na všechna ta „musíš, pospěš si, to nemělo být…“.

Neobyčejná krása obyčejného
Každý den v sobě skrývá množství darů a vůbec není třeba čekat, až nám je přivezou v krabici, nebo až nám je někdo nadělí v balíčku převázaném zlatou mašlí. Už to, že ráno otevřeme oči, je samo o sobě darem. Další dar je to, že můžeme vnímat krásu světa, který nás obklopuje. Modré nebe nebo déšť, krása květin či sněhový koberec, to jsou jenom třešinky na pomyslném dortu existence.
Každodenní drobné rituály nám stav svátečnosti pomáhají udržovat. Ranní protažení nám pomůže si uvědomit, že je naše tělo zde, plně přítomné pro vše, co nám nový den přinese. Poslech krásné hudby nebo meditace nás pomůže naladit na frekvenci radosti.
Sotva mě ohromí nový model automobilu, ale srdce se mi pokaždé rozbuší vzrušením, když v lese spatřím srnu nebo veverku. Radost se ještě znásobí, když nejsem sám a když se o svoji radost můžu s někým podělit.
Ne nadarmo se říká, že sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost dvojnásobná radost. A z čeho jiného se radovat než z věcí, které jsou vždy po ruce a které už jsou zde?

 

(Celý článek si přečtete v prosincovém čísle…)