21. prosinec: zimní slunovrat

O zimním slunovratu je den je nejkratší a noc nejdelší a nejhlubší. Ale je to také bod obratu – od této chvíle spějeme – i když velmi zvolna – opět směrem ke světlé polovině roku…

 

Tento den byl pro naše předky velmi důležitým bodem roku a byly s ním spojeny různé zvyky a rituály. Uctívání slunce je jedním z nejstarších náboženských kultů. Mocnému slunečnímu božstvu se klaněli Babyloňané, Egypťané, Řekové i mnohé další starověké národy. Slunce jako zdroj světla i tepla rozhodovalo o životě a smrti, podle míst, kde vychází a zapadá, byly odjakživa určovány světové strany. Letní a zimní slunovrat byl nejdůležitějším pohanským svátkem roku.

O zimním slunovratu vstupuje slunce do své nejhlubší jižní deklinace a na severní polokouli nastává nejhlubší a nejdelší noc. Slunce se jakoby na okamžik zastaví v solsticiu a zima se ujme vlády na dlouhé měsíce. O zimním slunovratu se odnepaměti konaly obřady usmiřující božstva chladu a přinášely se oběti. O slunci jsou zmínky i ve Starém zákoně.  V bibli je popisován východ i západ slunce, jeho žár a vliv na dozrávání úrody. Král Šalamoun se kochal svou nevěstou, čistou jako slunce.  Slunce však nebylo božstvem, ale jednou z věcí, kterou Bůh stvořil. V Novém zákoně, Matoušově evangeliu, se píše, že spravedliví se budou skvíti v království nebeském jako slunce. Pohasnutí (zatmění) slunce má významnou úlohu v apokalyptické vizi sv.  Jana Evangelisty.
Křesťanské představy a pohanské tradice postupně splynuly v nových svátcích a oslavách. Slavnost zimního slunovratu a oslavy Mithrova slunečního kultu byly zastíněny svátkem narození Páně. Slavnost zimního slunovratu se v dobách křesťanství proměnila ve svátky klidu a míru, ve Vánoce  sdružující rodiny a tmelící všechny lidi dobré vůle.

(zdroj: V. Vavřínová: Malá encyklopedie Vánoc, vydalo nakladatelství Libri)