Z lednového čísla Meduňky: Skutečná prevence nemocí…

Hlavní téma lednového čísla Meduňky jsme věnovali PREVENCI nemocí a naši autoři se ve svých článcích zamýšleli (nejen) nad tím, co lze považovat za skutečnou prevenci nemocí a co je např. spíše včasná diagnostika. Nabízíme část článku MUDr. Jana Vojáčka, celý článek si přečtete v aktuálním čísle našeho časopisu.

 

Na přednáškách a vystoupeních často hovořím o tom, že v České republice neexistuje skutečná prevence, což je jedna z okolností současné epidemie chronických nemocí. Současná medicína je velmi efektivní v zachraňování životů a blokování symptomů. Buďme za to vděční. Zároveň si nepřipouští svoje slabá místa a tím bohužel ztrácí u mnohých lidí kredit. Jedním z nejslabších míst je právě skutečná prevence a já se v tomto článku pokusím ukázat svůj pohled, co skutečná prevence znamená. Souvisí s tím fakt, že některá obecná přesvědčení považuji za mylná.
Definice prevence říká, že jde o komplex opatření, která mají bránit nějakému nežádoucímu jevu, nebo snižovat jeho pravděpodobnost. V oblasti zdraví by se tedy mělo jednat o opatření za účelem zabránění vzniku nemoci. Tady už začíná podstatná pointa rozvahy.
Primární prevence má omezit výskyt onemocnění odstraněním rizikových faktorů. Podstatou sekundární prevence je zachycení nemoci v brzkém stádiu a terciární má zamezit její další progresi. Pokud dnes roste incidence všech chronických onemocnění, vyplývá z toho, že zde zcela selhává zejména primární prevence. Sekundární je smrsknuta na měření tlaku krve, cholesterolu, vyšetření mamografem, krve ve stolice atd. a terciární prevence je především otázkou medikace, často doživotní.

Nutnost posílení primární prevence
Skutečná prevence může zachraňovat lidské životy a zvyšovat kvalitu života, přesto se však tímto směrem pozornost zdravotnictví v současnosti ubírá zcela chabým způsobem. Proč tomu tak je? Má to několik důvodů.
Jedním z nich je velmi zastaralý způsob výuky lékařů orientovaný pouze na hašení požárů, tedy řešení náhle vzniklých zdravotních potíží, a nikoliv na prevenci. Pokud by lékaři měli být v oblasti primární prevence opravdu způsobilí, museli by být velmi komunikačně zdatní a také se velmi dobře orientovat v současných rizikových oblastech a faktorech, které v průběhu času způsobují nemoci. Během studia na lékařské fakultě se o tom však studenti nedozvědí téměř nic. Nemůžeme tedy očekávat, že se o to pak lékaři budou zajímat ve své praxi, a protože jde o nastavení systému, nejsou tímto směrem investovány ani finanční prostředky. Právě to se tedy musí změnit ze všeho nejdřív a požadavkům pro zdravý život v 21. století přizpůsobit i výuku budoucích lékařů.
Druhá strana mince je, že spousta lidí dnes vnímá život pouze materialisticky, ovšem pak zároveň žije v pasivním reaktivním módu, kdy své zdraví začínají řešit až třicet minut po dvanácté a zodpovědnost za něj odevzdávají do rukou lékařů. V tu chvíli do jejich života vstupují skvěle vycvičení lékaři a hasí akutní požáry, bohužel často benzínem. Co to v organismu způsobí, je nasnadě. Místo aby se navracel k harmonii, projevená disharmonie se ještě prohloubí.
Proč se o tom ale vůbec bavíme? Protože vědomí se u řady lidí v současnosti mění, a tito jedinci již chtějí ke svému zdraví přistupovat aktivně. Často ale narazí na lékaře, který zcela ztratí jejich důvěru, protože mu začínají klást na otázky, na něž běžně vzdělaný lékař nemá odpovědi. Patří mezi ně základní dotazy jako: ,,Pane doktore, proč jsem onemocněl?“ „Je možnost, jak se mohu uzdravit?”

Jak na to
Lékař však přesnou odpověď nezná, z čehož vyplývá, že prevence jako taková jde zcela mimo oblast jeho zájmu. Někdy to shrne pouze do slov: ,,Protože žijete nezdravým životním stylem a jste ve stresu.” To lze akceptovat, ale logicky přichází další otázky: ,,Co pro mě tedy znamená zdravý životní styl? Jak mohu ovlivnit konkrétní stresové faktory a které to vlastně jsou?”
Odpověď typu „Jezte vyváženou stravu, sportujte a zbavte se stresu” je naprosto nedostačující, a to je důvod, proč se lidé nemohou uzdravit. Potřebují se totiž dozvědět konkrétní odpovědi v závislosti na jejich individuálním kontextu, které jim v současnosti může dát tzv. funkční medicína spojující celou řadu úhlů pohledu. Aktuálními okolnostmi vzniku onemocnění u konkrétního člověka se totiž zabývá velmi důsledně a tam, kde západní medicína končí při odpovědích uvedených výše, začíná člověka provázet adekvátními změnami v jeho životě s pochopením působení důležitých vnitřních a vnějších faktorů, které mají rozhodující vliv na udržení zdraví či rozvoj nemoci.
Jde o zákonitosti týkající se fungování psyché, sociálních vazeb, toho, co je skutečně zdravá strava, významu spánku, adekvátního pohybu, pitného režimu i konkrétní zátěže nejrůznějšími chemickými látkami, elektrosmogem atd. Velkou roli také hraje to, jestli člověk žije v souladu s biorytmy a zda pádluje proti proudu svého bytí, nebo je s ním v souladu.
Skutečná prevence tedy z mého pohledu není stanovení hladiny cholesterolu, ale je to zvládnuté UMĚNÍ BÝT ZDRÁV. Tomu se lidé mohou přiblížit osvojením NAUKY O ZDRAVÍ, která zde nutně musí vzniknout a stát se nedílnou součástí lékařského vzdělání. Než se však tak stane, je třeba, aby lidé sami byli aktivní a zajímali se o to, jak vést harmonický, tj. zdravý život. Podle definice WHO není možné stav zdraví zúžit pouze na tělesné projevy, ale jde stav o psychické, fyzické a sociální pohody, který dnes však už nesplňuje prakticky nikdo…