Nebát se žít!

Tímto pěkným názvem, který může být i jakýmsi mottem, nazvala redaktorka Věra Keilová titulní rozhovor nového březnového čísla Meduňky. Povídala si v něm s Evou Joachimovou, spolupracovnicí našeho časopisu, autorkou řady knih a ženou s pozoruhodným osobním příběhem. Nabízíme ukázku z tohoto rozsáhlého rozhovoru, ve kterém došlo kromě mnoha jiných témat i na tajné čínské učení starých Mistrů HAM YU…

 

 

 

Sešli jsme se v restauraci U Holečků v Praze-Liboci, kde se za minulého režimu scházeli disidenti. Eva Joachimová mezi ně patřila a dnes sem chodí ráda hlavně proto, že bydlí hned naproti. Její život byl a je plný cest vzhůru i dolů a čínská kosmologie a moudrost Východu ji vždy držely a drží nad vodou stejně jako její nezdolná energie trojitého Koně kombinovaného s Drakem.

Čím jste chtěla být jako malá?
Eva Joachimová
Jako úplně malá jsem chtěla být herečkou, ale na gymnáziu jsme měli skvělou profesorku biologie, takže mě nadchla pro genetiku. Později jsem chtěla studovat ontogenezi prenatální lidské psychiky, dokonce jsem měla domluvené studium v Kanadě. V roce 1977 jsem jako třiadvacetiletá podepsala Chartu 77 a měla jsem se vystěhovat do zahraničí, ale nakonec k tomu nedošlo. Posléze jsem tady chtěla studovat matematiku, k čemuž mě přivedl můj první manžel, ale na zkoušky jsem nešla, protože moje malá dcerka dostala epileptický záchvat a já ji musela ošetřovat.
Kdy jste se poprvé setkala východním učením a klasickou čínskou medicínou, z níž pak vznikla i tradiční čínská medicína, jak ji známe dnes? S východním učením jsem se poprvé setkala ve čtrnácti letech. Měla jsem vysoké horečky, ale nevědělo se proč. Pustili mě z nemocnice a matce řekli, abych ležela v klidu. Šlo to dost těžce, protože jsem byla hodně divoké dítě – ve dvou letech mě sundávali z komína chalupy v Bedřichově. Udržet mě v posteli se podařilo jen díky tomu, že se mi do rukou dostala Kniha mlčení profesora Oldřicha Krále se starými čínskými texty. Chtěla jsem do toho proniknout. U nás doma se hravost a analýza pěstovaly hodně – všichni se bavili luštěním kvízů, křížovek a prakticky každý měl nějakou třídu v šachu. Patřilo to k běžným rodinným zábavám, a tak i já už ve třech letech hrála dámu i krabičky a ve čtyřech letech šachy.
Tehdy mi okamžitě došlo, že TAO TE ŤING není nic jiného než popis světa v kryptogramech, a tak jsem poctivě ležela v posteli a snažila se kryptogramy rozluštit. V patnácti letech se mi pak dostal do ruky samizdat čínské astrologie a tím vše začalo.

Stěžejní pro vás bylo setkání s doktorem Borisem Brinem, jehož jste se stala žačkou. Jak k tomu došlo?
Setkali jsme se, když jsem pracovala jako administrativní síla v kabaretu, protože doktor Brin pracoval v Pražském kulturním středisku. Bylo mi tehdy pětadvacet a byl překvapen, jak daleko jsem se dostala lapáním čehokoli kdekoli. V letech 1979 až 1997 pak byl mým učitelem. Přes dvacet let jsem prakticky každou středu večer trávila u dr. Brina a poslouchala. On povídal a já mlčela. Řídil se totiž východním zvykem o tom, že žák, který se ptá, není hoden svého Mistra. V roce 1988 jsem se setkala s Mistrem Li a pak už jsem přijímala informace od obou – často byly i protichůdné. Byla jsem z toho celá jurodivá, až mi v roce 1992 MUDr. Helena Jírová nabídla studium čínské medicíny u MUDr. Ludmily Bendové. Setkání se systémem profesora Leunga, zakladatele Evropské univerzity tradiční čínské medicíny, mi pomohlo dát dohromady vše, co jsem zatím měla v hlavě uloženo bez ladu a skladu.

Jakým profesím jste se přitom věnovala a jak jste to skloubila s výchovou svých čtyř dětí?
Po podepsání Charty 77 moje možnosti profesního rozvoje de facto skončily. Dělala jsem uklízečku, starala se o kabaret, a nakonec se mi podařilo sehnat místo účetní. Bylo to vtipné, protože s pojmy má dáti – dal nedovedu pracovat dodnes. V podstatě to spočívalo ve třítýdenním setrvávání na ošetřovačce některého z mých dětí a týdenní přípravě počítačového zpracování mezd.
Byla to báječná léta, protože v černobílém světě se člověk orientoval velmi snadno. Podíval se z okna a zahudroval: „Zatracení komunisti, zase pršej!“. Bylo to období silných přátelství a spousty společných akcí. Na děsivé věci, co se děly, se zapomnělo a zůstalo jen to veselé. Když jsme si jednou u nás na zabíjačce povídali se signatáři o minulých dobách, můj syn zkonstatoval: „Váš život byl prostě jeden nekonečný mejdan.“

Nová doba, nové výzvy

Co se pro vás změnilo po listopadu 1989?
Bylo mi 35 let a bylo jasné, že teď už něco dělat lze. Po určitých osobních peripetiích jsem se rozhodla pro politiku. V disentu se průběžně pracovalo na dokumentech, které se vyjadřovaly k běžnému dění, třeba k životnímu prostředí, a tak mi přišlo normální pokračovat, jen s daleko větší zodpovědností. Pracovala jsem jako zástupce starosty na Praze 1 pro obchod, živnostenský úřad a sociální věci. Přes den jsem byla v práci, odpoledne jsem běžela domů a večer, když jsem dala děti spát, jsem šla zpátky na radnici.
Jsem docela pyšná na to, jak se nám za poměrně krátkou dobu podařilo Prahu 1 zbavit padajících omítek a rezavých rolet. Sklepy se změnily v restaurace a půdy ožily novými nájemníky. V zastupitelstvu jsme měli jen tři komunisty, ale tehdy se hodně dbalo na praktičnost a logiku věci. Za to, co dnes běžně vypouští z úst naše politická elita, bychom se tehdy styděli. Byli jsme první komunální politici a připravovali jsme základy dalšího chodu společnosti. Brali jsme to velice vážně a mj. se podíleli i na tvorbě zákonů – řada mých kamarádů z disentu byla v zákonodárných sborech.

 

Kdy jste začala s vlastní poradenskou činností na základě znalostí čínské kosmologie a tradiční čínské medicíny?
Na jednom semináři jsem se setkala s MUDr. Radoslavem Svobodou, kterého čínské učení velmi oslovilo. Jednoho dne za mnou přišel, abych mu spočítala pacientku, resp. její astrotyp, protože jinak prý neví, co s ní. Odbyla jsem ho, že to nejde, protože nic podobného neumím. Do té doby jsem si lidi počítala jen tak pro radost a brala jsem to jako zábavu, ale osud se mnou měl jiné plány. Doktor tehdy pokrčil rameny a řekl: „Tak umře“. Proto jsem pak celou noc jsem dávala dohromady její pacientskou kartu. Dokázala jsem určit diagnózu a navrhla léčbu, která zabrala.
Od té doby jsem pracovala pro lékaře a řada lidí se na mě obracela s nejrůznějšími potížemi. Práce mě bavila a přinášela mimořádné výsledky hlavně v oblastech, kde naše medicína tápe – rakovina, alergie, epilepsie apod. V roce 1996 jsem proto začala také pořádat výukové semináře.
Čínská kosmologie dokáže u člověka určit individuální zdravotní zátěže, protože člověk může být nemocný v prostoru, ve vztazích anebo v čase, což je fyzická nemoc, takže nejprve je třeba zjistit, jestli jde skutečně o nemoc v pravém slova smyslu. Obrazně řečeno: školní fobii nebudu řešit léky na teplotu a na bolest, ale důležité bude uzdravení vztahů. U problémů s tlustým střevem je zase nutné se okamžitě podívat na prostor člověka atd. atd. S dr. R. Svobodou jsme pak společně napsali knížky Rakovina – země neznámá a Devitalizace – oživená naděje.

Sen o bílém jeřábu

Nicméně vašimi stěžejními knihami jsou Cesty bílého jeřába. Jak vznikaly?
Začala jsem psát hlavně proto, že moji žáci chtěli nějaké texty. Nyní píšu páté pokračování a celkem by těch knih mělo být devět. Chci v nich shrnout základy tajného čínského učení starých Mistrů HAM YU.
První kniha obsahuje základy pojmů, druhá kniha je věnována času člověka čili podmínkám nutným a postačujícím k průchodu všemi obdobími našeho života od narození až ke smrti tak, abychom mohli prožít spokojený a naplnění život. Pro Východ je nesmírně důležitý život před pozemským životem i vše, co se děje po smrti. Pozemský život je vlastně jen střípek života jedince v Univerzu…

Celý rozhovor si přečtete v březnové Meduňce.