Potřebujeme mít v životě něco, co nás přesahuje?

Něco, čemu můžeme říkat spiritualita, duchovno či metafyzika? A jaké by to bylo, kdybychom tuto dimenzi v životě neměli, nebo ji třeba vůbec nevnímali?
Tyto otázky klade v úvodu svého článku nazvaného  Spiritualita v našem životě astropsycholožka  a terapeutka Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D. a svým článkem otevírá téma červencového čísla, které věnujeme tomu, co nás přesahuje. Naši autoři pro vás připravili šest článků: kromě  zmíněného článku M. Hlávkové je to  text M. Králové nazvaný Mystika, magie a moderní doba, článek N. Pažoutové Magie a životní archetypy,  o rozdílech mezi magií a mystikou psala K. Kolouchová, V. Keilová připravila článek o runách a duchovní učitel J. Vacek se zamyslel nad tím, co je nejvyšší Skutečnost. V červencové Meduňce jsou samozřejmě i mnohé další články, ale pokud vás TO, CO NÁS PŘESAHUJE, zajímá, nenechte si ji ujít! Přečtěte si také na emedunka.cz

 

Ve své praxi se setkávám s různými lidmi. S těmi, kteří se ke spiritualitě vztahují a považují ji za nedílnou součást svého života, ale také s těmi, kteří vše odvozují od racionálních zákonitostí a nepřipouštějí existenci ničeho, na co se nedá sáhnout. Jak to tedy je? Jsou a budou vždy tyto dvě strany mince a bude probíhat nesmiřitelný boj mezi „duchováky“ a „racionalisty“? Když občas poslouchám argumenty racionálních jedinců proti duchovnu, získávám dojem, že tyto dvě skupiny lidí jsou od sebe natolik vzdálené, že se nikdy nemohou setkat.

Duchovno vs. racionalita?
Racionální jedinci, odmítající spiritualitu, většinou argumentují tím, že vědomí je produkt mozku a je omezeno na vnitřek lebky, tím pádem logicky po smrti člověka zaniká. Vesmír a život na této planetě je náhodným shlukem materiálních částic, který se postupně vytvořil sám jen neřízeným procesem přírodního výběru. Oproti tomu spirituálně orientovaní jedinci mají často osobní prožitky, které ukazují na existenci nezávislého kosmického vědomí, nejvyšší jednoty a inteligentní tvůrčí síly ve vesmíru. Vědí, že člověk má duchovní podstatu, a tím pádem nepochybují o nezávislé existenci vědomí, respektive duše, která není vázaná na naše fyzické tělo.
Tyto dva koncepty, které bychom mohli nazvat pracovně „racionální“ a „duchovní“, se při zběžném pohledu jeví jako dvě základní polarity, které se sice navenek někdy odpuzují, ale ve skutečnosti se doplňují a společně tvoří celistvost. Vypadá to tak, že racionální pojetí vytváří pomyslnou horizontálu, a spirituální pojetí onu vertikálu našeho života. Oba tyto póly jsou pro naši existenci potřebné.
Racionalita a schopnost myslet, mluvit, plánovat, strukturovat život a organizovat jej, nás drží nohama na zemi a umožňuje nám vůbec fungovat na této zemi. Duchovno relativizuje naši existenci, dává nadhled nad naším konáním, přesah dál za naše osobní hranice a vědomí vyšších vědoucích sil. Spojením těchto dvou pólů, horizontálního a vertikálního, vzniká symbolicky rovnoramenný kříž, dle Junga kvaternita, která symbolizuje celistvost. Z tohoto logicky vyplývá, že pro komplexnost života není možné žít pouze horizontálu nebo pouze vertikálu, protože pokud bychom využívali pouze část „kříže“, vždy nám bude něco chybět.
Občas se setkávám s klienty, kteří jsou racionalisté odmítající jakoukoliv spiritualitu. Vše dokážou vymyslet, jsou často velmi šikovní, ale když se jim podívám do tváře, vidím v jejich oku mnohdy tíhu. Proč tíhu? Žijí většinou s pocitem, že všechno záleží jen na nich, vše si zaslouží jen svým výkonem nebo chytrou úvahou a na jejich egu leží celá váha jejich existence. Oni jsou pány tvorstva, vše řídí a nejvyšší hodnotou jsou jejich zájmy a potřeby, jejich myšlenky a hmotná realita. Žít s pocitem, že vše visí pouze na mě a mém intelektu, je určitá zátěž. Není zde nic vyššího, moje vědomí po mé smrti zanikne, tak toho musím stihnout co nejvíce a bazírovat na své důležitosti, svém majetku a vnějších zážitcích.
C. G. Jung se k tomu v knize Duše moderního člověka vyjádřil následovně: „Rozhodující otázka pro člověka zní: Vztahuješ se k nekonečnu, nebo ne? To je kritérium jeho života. Jen když vím, že nekonečné je podstatné, nezakládám svůj zájem na nicotnostech a na věcech, které nemají rozhodující význam. Když to nevím, pak naléhavě trvám na tom, že něco ve světě znamenám kvůli té nebo oné vlastnosti, kterou chápu jako své osobní vlastnictví. Tedy třeba kvůli „svému“ nadání nebo „své“ kráse. Čím více člověk trvá na klamném vlastnictví a čím méně je mu zřejmé to podstatné, tím neuspokojivější je jeho život. Cítí se omezen, poněvadž má omezené úmysly, a to vytváří závist a žárlivost. Když chápeme a cítíme, že jsme už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj. Koneckonců znamenáme něco jen kvůli tomu podstatnému, a jestli to nemáme, promarnili jsme život.“

Osobní cesta
Jako dítě jsem nechápala, jak by mohlo být možné, že před mým narozením nebylo nic, a po mé smrti nebude opět nic. Bude pak jen nekonečná prázdnota, kterou já už ale nebudu vnímat? Věčné nic? Tato teorie, kterou mi sdělili rodiče, mi nedávala smysl, přišla mi nelogická. Když jsem posléze na vysoké škole začala zkoumat hlubší duševní zákonitosti a ponořila se do studia astropsychologie, měla jsem dojem, že se v mém mozku všechno přeskládává. Oproti té původní ateistické teorii jsem vnímala, jak se přede mnou otevírá celý nový duchovní rozměr, který jsem měla do té doby zavřený. Najednou mi bylo jasné, že napěťové konstelace v horoskopu člověka nevznikají jen tak z ničeho, ale toto napětí se odněkud vzalo. Z minulých životů? Z kolektivního nevědomí? Z generačních řetězců?
Procítila jsem si, že existují úrovně, které nás dalece přesahují a my nejsme tak zcela pány svého života. Jsou zde osudové danosti, které můžeme ovlivnit pouze částečně, a ve zbytku nás unáší vyšší proud, ať se tomu bráníme, nebo ne. Jaké by to bylo sklonit se před těmito mocnostmi a uznat, že jsme zrnka písku v obrovském nekonečném oceánu, z něhož jsme povstali a do něhož se opět vrátíme? Žít v souladu s tím vyšším proudem přináší úlevu. Tento pohled mi přinesl osvobozující pocit, že vše není jenom na mě, je zde něco, co mne přesahuje, kam patřím a o co se lze opřít.
Z lidí, kteří si procítili tento spirituální rozměr, vyzařuje dle mých zkušeností klid a přesah, tiché pochopení pro skryté zákonitosti našich životů. Ovšem je dobré nezaměňovat spiritualitu za víru. Občas se mne během mé praxe někdo zeptal, zda „věřím“ v něco víc, v Boha, v univerzum atd. Odpověděla jsem: „Já nevěřím. Já vím.“ U spirituality se nejedná o převzatý koncept, jemuž musím slepě věřit, protože mi to řekl nějaký kněz, a to i přesto, že tomu třeba nerozumím. Spiritualita je postavená na osobním prožitku, osobním vědění, osobním procítění.