O božích otiscích v nás…

o napojení na Vyšší vědomí a o posvátnosti v našem životě hovoří s redaktorkou V. Keilovou v titulním rozhovoru nové, prosincové Meduňky Jiří Ledvinka. Přečtěte si ukázku…
Za přečtení ovšem stojí celá prosincová Meduňka, která je aktuálně v prodeji na obvyklých místech, nebo také na emedunka.cz

Každé jeho vystoupení má velký ohlas, ať už na přednáškách nebo prostřednictvím internetu. Není divu, protože v současné době plné úzkostí a strachu obrací naši pozornost tam, kde můžeme načerpat nejen klid, ale i moudrost a lásku – a to nejen o Vánocích! Jiří Ledvinka, nedávno třicetiletý, říká, že má dar přímé komunikace s Otcem. Těmito slovy nazývá svoje napojení na Vyšší inteligenci.

Jak vidíte současnou situaci v souvislosti s onemocněním Covid-19? Můžeme už být v klidu?
Víte, že komunikuji přímo s Otcem, a ten říká, že úplně v klidu být nemůžeme, protože vše se bude odvíjet od myšlení lidí. Pokud to lidé uchopí správně, tak se nic speciálního dít nebude, ale pokud to uchopí v panice a budou se zdráhat uvěřit božství, že by to mohlo být dobré a je to dobré, tak to bude jinak. Vše se dál bude odvíjet podle toho, co lidé dopustí.

Co znamená uchopit to správně?
Odpojit se od toho, co je nefunkční. Díky epidemii se odkrylo a ukázalo, jací lidé jsou a jak si vedou. Na lidi je vyvíjen tlak a měli by to vzít srdcem. Znamená to uvědomit si, co nebylo dobré, už to nedělat a odpojit se od toho.

Řekla bych, že lidé jsou nyní při tak zvané transformaci tlačeni až do kouta…
Ono se jeví, že to lidi tlačí, ale působí to tak jenom na ty, kteří to potřebují. Ti, kteří to nepotřebují, v koutě nejsou. Otec to nenazývá transformací, ale „mou přímou cestou“, protože říká, že transformace je bolestná.

Dá se říct, že tak jsme si to vybrali?
Nedá. Za všechny takhle mluvit nelze. Je jisté, že změny, které se dnes dějí, se dít mají a budou se dít i dál, aby se lidé zastavili. Otec si na lidi posvítil, ale je třeba držet se v tom pěkném, ve svém srdci a vše ostatní nechat stranou.

Lze říct, že šířením koronaviru začal ekonomický a společenský rozklad, který byl už nějakou dobu prorokován?
Nazvat to můžeme různě, ale lidé si určitě budou muset poradit s mnoha věcmi sami a také se především sami na sebe budou muset spoléhat, protože žádný oficiální systém je prostě nezachrání. Ekonomická krize ale není, to si vymyslely státy a systém. Když to lidé opravdu vezmou do svých rukou, vůbec se tím nepotřebují zabývat.

Jak dnes nepodléhat strachu?
Otočil bych to, čili ať lidé zkusí podlehnout strachu naplno, a sami si odpoví, k čemu jim to bylo. Když si dovolí se v tom třeba i vymáchat, zjistí, že jim to vůbec k ničemu nebylo. To jim paradoxně dovolí opustit strach dřív.
Jakmile se pak objeví emoce strachu, řeknou si: „Co s tím? Je mi to jedno, protože to už znám a vím, že kdybych s tím chtěl cokoliv dělat, nepomáhá to. Takže to rovnou nechám být a zase budu věřit Otci, že mi místo strachu, který teď cítím, nabídne něco jiného.“ A čím více tomu budu věřit, tím dříve opravdu dostanu něco docela jiného.

Fígl je v tom, že jistotu si můžeme dát sami. Nemáme čekat na to, až na nás sestoupí. Chceme, aby Bůh zasáhl, ale my jsme ti hybatelé a boží jiskru máme sami v sobě. Dokud se nerozhodneme, že si tu jistotu dáme, nic moc se nestane. I kdybych tedy byl ve velkém strachu, procítím si to a jistotu si věnuju sám. Je to pro mě číslo jedna a nic jiného neberu v potaz. Ego třeba namítne: „Přece ti to nemůže být jedno! Podívej, co se tady děje a co všechno by se ještě mohlo stát!“ Jenže tím se člověk nesmí nechat vydírat. Prostě si to dovolí a ignoruje všechny strachy, nemoci a nesrovnalosti. Když to dokáže, sám sobě tak projeví úctu a lásku, o nichž se dnes hodně mluví, ale málokdo ví, v čem to spočívá.

Většina lidí chtěla po první vlně epidemie co nejdříve naskočit zpět do rozjetého vlaku, přestože víme, že jel do zdi…
Zdánlivě jako by naskakovali zpátky, ale teď už to tak hladce nešlo a nepůjde. Dělali to, protože to je jejich zvyk, ale i tak se od mnoha věcí budou muset odpojit.

Je to o něco snazší nyní v času adventu a Vánoc, kdy jsou lidé více ochotní se zastavit a dát víc na svoje city?
Snaží se o to, a to je dobře, ale lidé na celém světě by to tak měli dělat pořád. Za sebe bych jim to tedy nedoporučil pouze o Vánocích, ale stále…