Z květnové Meduňky: Beltine aneb vítání jara…

Květnová Meduňka je zbrusu nová, vyšla tento týden a můžete si ji koupit na stáncích PNS, v některých obchodech nebo si ji můžete přečíst na emedunka.cz Jako každý měsíc, i tentokrát z ní budeme postupně vybírat ukázky z některých článků, ale zdaleka nedojde na všechny, protože květnové číslo je zajímavými články doslova nabité. Tak si ji raději přečtěte celou a věříme, že se vám bude líbit. (nám v redakci se líbí moc…-:)

Tentokrát vybíráme článek, který se skvěle hodí právě k dnešnímu dni – 30. duben a hlavně noc na 1. květen je totiž odedávna magickým časem: je to prastarý keltský svátek Beltine… Článek připravila Iva Lhotská.

Beltine aneb Vítání jara…

Magický večer nazývaný Pálením čarodějnic, Filipojakubskou či Valpuržinou nocí anebo po vzoru Keltů Beltinem je velice významnou oslavou spojenou se zapalováním očistných ohňů i řadou tajemství.
Mystický svátek slavíme poslední dubnový večer nejen u nás, ale ctí ho i v Německu, v Rakousku, v Polsku, v Irsku, ve Skotsku, ve Finsku, ve Švédsku i jinde, přestože se všude nazývá jinak. Noc ze 30. dubna na 1. května je stále velmi živým, starodávným lidovým svátkem, který se zrodil z jedné z nejposvátnějších a nejdůležitějších keltských slavností, Beltinu.

Keltské Svátky světla
Běžně si ani neuvědomujeme, že kořeny všech svátků sahají hluboko do minulosti. Přestože germánská kultura a následné pokřesťanštění potlačovaly uctívání pohanských božstev, mýty i rituály, vše se zcela vymýtit nepodařilo. Aby křesťanská církev zastřela původní význam „kacířských svátků“, přizpůsobila si je k obrazu svému a postupem času vše splynulo v jediné křesťanské pojetí.
Keltové během roku slavili osm tzv. Svátků světla, z nichž se čtyři hlavní překrývají s oběma slunovraty a rovnodennostmi. Zbývající čtyři se nacházejí víceméně přesně v polovině mezi těmito obdobími. Podle keltského kalendáře začíná Nový rok 31. října při západu slunce na Samhain, což jsou vlastně v našem pojetí Dušičky. Dalším přelomovým svátkem je Imbolc, jenž se oslavuje 1. února jako den svaté Brighid, u nás na Hromnice, 30. dubna je Beltine, u nás známý jako pálení čarodějnic, a na dny mezi 31. červencem a 2. srpnem připadá Lughnasadh, svátek vrcholného léta a sklizně.
Název Beltine nebo Beltain pochází ze starokeltštiny a znamená „jasný a zářivý oheň“ či „oheň na počest boha Belena“, jenž je považován za učitele druidů a ochránce lidu. Slaví se poslední dubnovou noc na začátku světlé části roku a je protějškem Samhainu, který připadá na počátek tmavé části roku. Na základě keltských tradic dochází v průběhu Beltinu ke svatbě Rohatého boha s Paní ze Zelených lesů. Z pohledu symboliky se hovoří o spojení božského páru – boha světla a bohyně noci nebo také boha přírody, plodnosti a podsvětí Cernunna a bohyně lásky a květin Creiddylad nebo Cordelie, která bývá nazývána Královnou máje. Jejich sňatek je stvrzen radostnou oslavou u ohně a poté manželé prožijí společnou noc ve svatyni uprostřed lesa, aby se v bezvýhradné lásce odevzdali sobě navzájem, a dali tak vzniknout novému životu.
Koncem dubna se dávní Keltové loučili s obdobím zimy a oslavovali jaro. Nejprve bylo nutné vykonat po zimě důkladnou očistu a odhodit všechno špatné či nepotřebné. K tomu účelu sloužily svaté ohně, které druidové zapalovali po západu slunce v posvátných hájích. Večer se přitom uhasily všechny ohně v domácnostech a znovu se zapalovaly od posvěcených uhlíků očistného ohně. Bylo třeba očistit lidi, zvířata, osivo i některé potraviny. Kromě toho se musely pozvednout plodivé síly Matky Země a duchů, jež měly obstarat dobrou úrodu.
Okolo ohňů se pak tančily ceremoniální tance a v některých krajích se stavěly májky, což byly kmeny břízy pomalované bílými a červenými spirálami a ozdobené hlohem. Lidé se vydávali k nedalekým menhirům, jež zkrápěli vodou, a žádali o vlídné počasí a úspěšný lov.
Ve slavnostních průvodech chodili jedinci oblečeni do zelené barvy a na hlavách měli věnce z rozkvetlých hlohových větviček. Nosili kůly zkrášlené větvemi ze stálezelených jehličnanů, což symbolizovalo věčnou a nepomíjející životní energii. Z kopce se tradičně pouštěla hořící kola, kutálely beltinové placky nebo koláče, přeskakoval se oheň a konaly sportovní turnaje, jejichž vítěz byl jmenován „zeleným králem“, který byl symbolicky oddán s dívkou představující „zelenou královnu“.
O beltinské noci se rozhořel plamen milenecké vášně, kdy se zamilovaní či snoubenci odebírali za láskou do lesů. Měsíc květen tak vlastně představoval období milostných her a sexuálního zasvěcování. Tehdy prý Keltové uzavírali zkušební svazky na jeden rok a jeden den. V případě, že manželství plnilo svou roli, po uplynutí roku se stvrdilo, ale pokud bylo nefunkční, partneři se rozešli.  Obyčej políbit se na první květnový den pod rozkvetlou třešní či břízou pochází právě z těchto dávných časů.

Valpuržina noc
Stejně jako dávné keltské, tak i starogermánské oslavy na počest příchodu jara a probouzení přírody kladly velký důraz na zapalování ohňů, které měly očistnou úlohu a podněcovaly nadpozemská sluneční božstva. Právě u Germánů se objevil nový element nočních rejů temných sil, jež se prý odehrávaly na hoře Brocken v pohoří Harz ve středním Německu. Křesťanská církev byla však proti takovým oslavám silně zaujata, a tak byl 1. květen v německých a skandinávských zemích zasvěcen svaté Valpurze. Valpurga, Walburg či Valborg byla anglosaská abatyše narozená roku 710 n. l. ve šlechtické rodině v hrabství Dorset v jižní Anglii. Podle německé lidové tradice je pokládána za ochránkyni před kouzly a čarami. Jméno Valpurga je v podstatě staré teutonské označení Matky Země, a dokonce i staročeský název pro čarodějnici…

Celý článek si přečtete v květnové Meduňce.