Z červnové Meduňky: Láska umožní, aby lidé vzkvétali…

Tento týden vyšlo červnové číslo MEDUŇKY a jak už možná víte, hlavní téma je už tradičně věnováno dětem a jejich rodičům. Co je třeba udělat pro to, aby děti byly šťastné a jejich rodiče co možná nevíce spokojení? Nad tím se v celkem sedmi příspěvcích v rámci tématu zamýšleli naši autoři a opět nabídli různorodý úhel pohledu.
A v titulním rozhovoru jsme si povídaly s dr. Michaelou Vítečkovou a probrali jsme toho opravdu dost – od zkušeností z poradenství přes výběr vhodné školy a spirituální výchovu až k důležitosti láskyplného rodinného prostředí. Přečtěte si ukázku z našeho rozhovoru a nepozapomeňte, že MEDUŇKa je tady pro vás, můžete si koupit v klasické „papírové“ podobě nebo číst v elektronické podobě na emedunka.cz

PhDr. Michaelu Vítečkovou, Ph.D. mohou čtenáři Meduňky znát z jejího seriálu Vychováváme zdravé a šťastné dítě i z dalších článků, které pro náš časopis připravila. Věnuje se pedagogickému poradenství a v této  profesi využívá jak znalost teorie, tak své různorodé zkušenosti z praxe, ale prostor dává i intuici. O své práci hovoří zasvěceně a naslouchat jejím zkušenostem je zajímavé a poučné. Věříme, milí čtenáři, že následující rozhovor bude inspirativní i pro vás.  

Cesta k poradenství

Paní doktorko, na pražské FFUK jste vystudovala sociální pedagogiku a pedagogické poradenství. Proč jste si vybrala zrovna tento obor a kudy vedla vaše cesta až k založení poradny, ve které nyní působíte?    
Už od školních let mě bavilo hledat způsoby, jak překonávat potíže s učením. Sama jsem bojovala s matematikou a v okolí se setkávala s různými problémy. Napadlo mě, že bych se chtěla této problematice profesně věnovat. Po studiích jsem zůstala na fakultě a působila na akademické půdě. Učila jsem tam do svých 40 let, pak jsem pracovala na různých projektech, týkajících se poradenství na základních školách. Začal mi ale chybět větší kontakt s praxí a uvědomila jsem si, že některé své předpoklady bych v praxi mohla uplatnit lépe než v akademickém prostředí. A tak jsem založila vlastní poradnu. Do pedagogického poradenství jsem se pustila vědomě a s touhou se touto oblastí zabývat, protože cítím, že je to moje cesta. Výhodou je, že mám i pedagogickou zkušenost – pokud mám radit učitelům nebo rodičům, je nutné vědět, co je v praxi reálně možné a která doporučení se v praxi nedají snadno aplikovat. Pedagogické práci, tedy učení, se teď věnuji méně, ale úplně ji nezanedbávám a mám v úmyslu se v budoucnu k učitelství znovu vrátit.

Ve své poradně působíte sama?
Ano, ale často spolupracuji s dalšími odborníky, v současné době se podílím na komunitním vzdělávání, nahlédla jsem do světa svobodných škol a podporuji metodicky domácí vzdělávání. Pořádám také různé přednášky a semináře a některé případy ze své praxe konzultuji s kolegy. Považuji za důležité získávat v oboru stále nové podněty.   

Jak probíhá konzultace ve vaší poradně?
Většinou s rodiči předem telefonicky proberu, o jaký problém se jedná. Když je závažnější, setkám se nejprve s nimi, abychom si vyjasnili informace, které není dobré ventilovat před dětmi, v případech mírnějších problémů přijdou rodiče rovnou s dítětem. Snažím se vnímat skutečné potřeby dítěte, přiblížit se k němu, u menších dětí třeba formou hry nebo kresby, aby ke mně mělo důvěru a cítilo se se mnou dobře a já s ním. Vztah mezi mnou a dítětem musí fungovat oboustranně, tomuto naladění věnuji velkou pozornost. Někdy rodiče také přinesou různé zprávy z pedagogických poraden. Na základě všech získaných informací si stanovíme cíl našeho setkání nebo setkávání a já sestavím program, který k tomu cíli povede. Je to odborná práce, ale nemalou roli při ní hraje i intuice – cítím a vnímám, co dítě ode mne potřebuje. To je důležitá součást mého přístupu k poradenství.

Jaké je věkové spektrum vašich dětských klientů?
Široké – od předškoláků, u nichž jde často o to zjistit, jestli je dítě už zralé pro vstup do školy, přes děti různého věku ze základní školy až k žákům nejvyšších tříd ZŠ, kteří například potřebují pomoci s výběrem vhodné střední školy.  

Poradenství se věnujete osm let. Sledujete během této doby u dětí a rodičů nebo vůbec ve výchově nějaké změny nebo aktuální trendy?
Změny určitě pozoruji. Dřív ke mně chodili rodiče s dětmi, které měly skutečně velké problémy, rodina ani škola si s tím nevěděla rady, situace měla dopad na psychiku dítěte. V současné době přivádějí rodiče častěji děti s méně závažnými problémy, spíše jde o to vytvořit dítěti určitý komfort. Buď mu pomoci, když se mu úplně nedaří, což je v pořádku, nebo mu trochu „umést“ cestu, aby získalo nějaké potvrzení, a tím pádem bylo ve škole „hájené“ – s tím se setkávám dost často. Rodiče také mnohem více přemýšlejí o školní dráze svých dětí, dříve dítě prostě nastoupilo do spádové základní školy, dnes se rodiče snaží získat pro dítě to nejlepší. To je pochopitelné, ale z mého pohledu to, co zvnějšku vypadá jako to nejlepší, nemusí být nejlepší pro konkrétní dítě a pro jeho vnitřní potřeby. Někdy se moc vybírá, až se přebere. Setkávám se s tím, že dítě mění školu třeba i 3x nebo 4x během školní docházky, a to už se může negativně projevit.  

Jak vybírat školu…

Jaké jsou příčiny? Jde o to, že rodiče chtějí pro své dítě to nejlepší, ale vlastně nevědí, co to je?
Nabídka škol je pestrá a požadavky rodičů se liší – někteří očekávají od dítěte výkon a od školy strukturu, což je stále spojeno spíš s klasickým školstvím, jiní rodiče naopak tíhnou k nějaké alternativě. Třeba neradi vzpomínají na svou školní docházku, kde zažili stres ze zkoušení nebo šikanu, a chtějí od toho své dítě uchránit. Často na dítě přenášejí svůj strach z toho, co sami zažili.   

Říkáte, že to nejlepší nemusí být nejlepší pro dané dítě. Můžete to blíže vysvětlit?                
Uvedu příklad ze své praxe. Setkala jsem se s chlapcem, jehož rodiče si pro něj přáli co nejsvobodnější vzdělávání, bez hodnocení a známek, s partnerským přístupem. Vybrali školu velmi partnersky nastavenou, ale chlapec měl problémy s hyperaktivitou, a ta volnost ve škole pro něj byla přílišná. Vůbec se nenaučil pracovat se svým časem, neuměl se učit ani si nic zorganizovat, prostě se v té bezbřehé volnosti naprosto ztrácel. Hyperaktivita se stupňovala, bylo jasné, že potřebuje řád a nějaké mantinely, v nichž se bude umět pohybovat, protože jeho zmatek vyústil v problémové chování. Když dospělý svět dítěti nenastavuje mantinely, dítě si je nastaví samo a začne dospělý svět organizovat, protože cítí jeho slabost. Bere odpovědnost na sebe a je tím zatížené a frustrované. Často následuje zhoršené chování – dítě tak volá po větší struktuře a jistotě. Navíc se při srovnání s vrstevníky mnohdy ukáže, že oni jsou už ve výuce mnohem dál, a to není dobré pro sebevědomí dítěte. Pro některé děti volné vzdělávání není vhodné a někdy bývá obtížné to rodičům vysvětlit. Rodiče slyší na to, že učitel bude průvodcem, nebudou známky a testy, dítě si bude vybírat, co se bude učit… Jenže dítě se nejdřív potřebuje naučit učit, když neumí číst ani psát, těžko si samo zorganizuje svůj učební čas. Všechno se pak otáčí proti němu, a to byl právě případ tohoto chlapce. Rodiče se nakonec rozhodli, že ho dají do školy jiného typu a myslím, že to u něj povede ke zklidnění.

Proč je pro některé rodiče tak lákavá představa volné školy? Je to reakce na příliš „sešněrované“ běžné školství?
Asi ano, protože naše školství to „sešněrování“ v sobě mělo a v určitých aspektech stále má. Objevují se snahy o jeho proměnu, mnozí pedagogové jsou velmi inovativní, ale stále jde spíše o jednotlivce a je třeba měnit celý systém. Možnost, že děti budou učiteli tykat, možná někoho překvapí, ale podle mne to není problém, stejně jako není problém, když děti nejsou hodnoceny známkami. Děti známky nepotřebují, ve školách je většinou více chtějí rodiče – přejí si, aby děti domů nosily jedničky. Známkování je spíš vnější donucovací prostředek, důležitá je vnitřní motivace dítěte k učení. Ve školách mně chybí víc volného pohybu při učení…