Inspirace z meduňkové edice: Prožívá vaše dítě fázi vzdoru?

Potýkáte se u svého dítěte právě s obdobím vzdoru a tak trochu z toho „šílíte“? Není dítě schopno po koronavirové pauze nebo po prázdninách znovu „naskočit“ do pravidelného režimu jeslí, školky či dokonce školy a vzteká se? Pak je tu právě pro vás kniha naší spolupracovnice, pedagožky Mileny Králové, nazvaná Děti nového milénia. Autorka se v ní s námi podělí o své bohaté a rozmanité zkušenosti z výchovy dětí – svých žáků i svých vlastních ratolestí. Paní Milena je moudrá žena (což je z knihy cítit) a mnohé naše starosti a emoce uvádí v jednotlivých kapitolách na pravou míru. Vysvětluje například, že vzdor není projevem nenávisti dítěte k rodiči, učiteli či vychovateli, ale k situaci. Kniha je dobrým pomocníkem pro rodiče i pedagogy – vždy je zajímavé i poučné přečíst si něco o zkušenostech někoho jiného, zejména když je autorka ve svém oboru opravdu zkušená a zdatná…Kniha vyšla v edici Knihovnička Meduňky, získáte ji na www.knihovnickamedunky.cz

Ukázka:
V této kapitole se budeme věnovat pojmu, který všichni dobře známe. Je dobré vědět, co nás čeká, když se dítě dostane do fáze vzdoru neboli do afektu, a popadne ho amok. Nepříliš veselá zpráva je, že tyto fáze vzdoru se prolínají téměř celým dětstvím i dospíváním. Uklidňující zpráva je ta, že v tom nejsme sami a naše dítě, které ječí, kope, zmítá se na zemi nebo naopak zarytě mlčí a odmítá udělat, co se po něm vyžaduje, je naprosto normální.
Výrazně vzdorovité děti jsou z hlediska vývoje poměrně nový úkaz. V dobách dřívějších, kdy v naprosté většině rodin měl hlavní slovo otec, se tyto projevy dětí téměř nevyskytovaly. Buď si děti rodičům, zejména otci, vůbec nedovolily odporovat, nebo to rychle vyřešily tělesné tresty, které následovaly. Dřívější výchova autoritativní je však na ústupu a postupně ji vytlačuje výchova liberální, takže s tím souvisí také změna typu výchovy.

Autoritativní výchova
Stála na předpokladu, že dospělý ví všechno a dítě neví nic. Proto se nediskutuje. Dospělý rozkazuje a dítě poslouchá. Je to výchova založená na příkazech, nařízeních, požadavcích, kontrole a také na systému odměn a trestů. Patří sem i známý pojem cukr a bič. Autoritativní výchova patřila do doby, kdy rodina měla větší počet dětí, otec byl živitel rodiny a prvořadým úkolem bylo rodinu uživit. Děti se na tomto úkolu musely podílet také.

Liberální výchova
V moderní době je na vzestupu a autoritativní výchovu pomalu vytlačuje. Dítěti dává ve vztahu k dospělému roli téměř rovnocenného partnera. Dítě má svá práva, která už přes 25 let právně zajišťujeÚmluva o právech dítěte, která vyjmenovává všechno důležité, co mladé generace potřebují ke svému správnému vývoji, růstu a zapojení do společnosti.
V dnešní době se také mění typický model rodiny. Velký počet dětí vyrůstá jen s matkou, případně žije ve střídavé péči matky a otce. Počet dětí v rodinách klesá a spousta dětí vyrůstá v roli jedináčka. I to je důvodem nárůstu liberální výchovy, v níž se diskutuje, vyjednává a dělají se kompromisy. Pokud se však překročí tenká hranice mezi správným rozložením rolí, může se dítě stát malým diktátorem, který vyžaduje, aby všechno bylo po jeho. Rodiče často ustupují, aby byl klid. Ve výchově nejsou důslední a nedodržují se prakticky žádné hranice.
Paradoxem je, že obě tyto proti sobě stojící metody výchovy se v jednom shodují. A sice v tom, že z dítěte vychovají dospělého, který není schopen obstát ve společnosti. Dospělý, vychovaný autoritativně, neumí fungovat jako samostatný jedinec, neumí se sám rozhodovat, neumí říkat ne. Potřebuje úkolování, vedení, kontrolu a hodnocení. Dospělý vychovaný liberálně naopak není schopen pokyny a povely přijímat, diskutuje, neuzná chybu a nedotahuje věci do konce. „Bonusem“ liberální výchovy jsou tzv. mama hotely, kdy děti bydlí u svých rodičů velmi dlouho. Studie uvádějí, že 25 procent chlapců, tedy v tomto případě už mužů, bydlí s rodiči ještě ve věku kolem třiceti let. U dívek, tedy mladých žen, se uvádí 11 procent. Tito dospělí lidé pak téměř nejsou schopni žít normální partnerský život, zvláště pokud se v páru potkají takový muž a taková žena.
Je tedy nanejvýš vhodné vybrat si z obou výchov pouze plusy. Vznikne tím nová výchova, která v sobě slučuje dobré zásady a přístupy jak autoritativní, tak liberální. Říká se jí demokratická.

Demokratická výchova
Dospělý a dítě tu stojí lidsky na jedné rovině. Hranice, které jsou v každé výchově nutné, zde určuje rodič s dítětem po vzájemné dohodě. Svoboda daná dítěti je přímo úměrná jeho zodpovědnosti za ni. Klade se zde velký důraz na emoce dítěte i druhých, mluví se o nich a namísto potlačování se přijímají. V této výchově je základem úspěchu pravdivost – nic se nezatajuje a o všem se mluví, a to zdvořile, se vzájemným respektem. Nemluví se zde obecně, ale konkrétně. Zúčastnění jsou v osobním kontaktu, oslovují se, udržují oční kontakt, blízkost.
Neupřednostňuje se jen jeden fragment života, např. jen ten dobrý, ale svět se ukazuje pravdivě. S dítětem tedy mluvíme o dobru i zlu, o životě i smrti. Učíme ho, že věci se dají a mají řešit různými způsoby, učíme ho vybírat si, volit možnosti a hledat správné způsoby řešení. Heslem demokratické výchovy je: vědění je most. Uznává se totiž, že ví nejen dospělý, ale že ví i dítě, pouze jiným způsobem. Oba, rodič i dítě, jsou však vědoucí, čili je uznáváno, že vědění je na obou stranách.
Posíleni možností zvládnout výchovu demokraticky se nyní podíváme na fáze dětského vzdoru. A začneme tím, že si zapamatujeme větu platnou pro všechny fáze vzdoru v jakémkoli věku dítěte:

Vzdor není projevem nenávisti dítěte k rodiči, učiteli či vychovateli, ale k situaci.
Pokud rodiče nejsou dostatečně pozorní, tzv. spouštěč afektivního chování dítěte nerozeznají. Věnovat čas vypozorování tohoto spouštěcího mechanizmu a předcházet afektu dítěte se rozhodně vyplatí od nejútlejšího dětství. Batolecí věk je nejdůležitější období pro utváření rovnováhy mezi láskou a nenávistí, která zůstává po celý život téměř nezměněná. Je důležité dát dítěti hranice a důsledně je dodržovat. Dítě hranice bezpodmínečně potřebuje, protože bez nich se cítí ztracené a ohrožené, byť svým chováním navenek vyjadřuje opak.
Je důležité vědět, že dítě vychováváme nápodobou. Můžeme mu říkat, co chceme, ale vychováváme ho svým vlastním příkladem, tedy tím, jak se chováme my sami a jak sami dodržujeme hranice, domluvy, jestli jsme laskaví a trpěliví či naopak kritičtí a netrpěliví. Také mu ukazujeme, jakou máme náladu, jakým způsobem a tónem mluvíme s dítětem, o dítěti, s ostatními i o ostatních. Vidí, jak jsme pořádní či nepořádní, jakým způsobem a co jíme, jak stolujeme, jaký máme přístup k práci, jestli jsme sebevědomí či se podceňujeme a podobně. To všechno utváří charakter našeho dítěte.

Obecné projevy vzdoru
Patří sem pláč, křik, mlčení, trucování, kopání, bouchání, sebepoškozování, třískání dvěřmi, házení věcmi, ničení věcí, odmítání jídla, odmítání požadavků, odpírání fyzického kontaktu, ignorování, nadávky, sebelítost, neuznání vlastní chyby, zamlčování pravdy, lhaní, žalování, pomlouvání, provokace a další projevy.
První fáze vzdoru přichází kolem 18 měsíců a pokračuje s malými přestávkami vlastně až do pátého roku věku dítěte. Každá z těchto fází má ale jiný důvod, jiný spouštěč. Obecně se dá říct, že dětský vzdor a afektivní chování vyvolává přemíra našich příkazů, zákazů, rad, kontroly, dotazování, kárání a velení.
V batolecím věku (0–3 roky) vyvolávají afektivní chování dětí tyto spouštěcí mechanismy:
*Omezení aktivity dítěte, násilné ukončení jeho pohybu.
*Neumožnění nebo porušení rituálu. Děti potřebují rituály a po velmi dlouhou dobu potřebují dělat věci naprosto stejně nebo ve stejnou dobu.  Každé vybočení je rozčílí.
*Neporozumění tomu, co nám batole sděluje. I když děti začínají mluvit, často neumějí vyjádřit to, co chtějí říct. 
*Ochrana teritoria. Děti jsou velmi teritoriální a do svého držení započítávají rodiče, sourozence, hračky, věci, jídlo i domácí mazlíčky.
*Děti často nepřijímají změnu, např. to, že někdo odejde nebo naopak přijde a změní se dosavadní situace.
*Nechtějí půjčovat své věci.
*Únava. Batole je unavené, ale s tímto pocitem si neví rady. Chce pokračovat v činnosti, ale docházejí mu síly.
*Podobně může reagovat i na hlad. Neumí jasně říct, co potřebuje.
V období do dvou let má dítě nepřetržitě přijímat bezvýhradnou lásku a ochranu. Nemělo by být v ničem razantně omezováno a už vůbec ne odmítáno. Proto bychom neměli používat slova: „Ne!“ nebo „Dost!“, „Přestaň!“, ale dítě bychom od činnosti, kterou chceme změnit, měli odvést s nabídkou něčeho jiného. Jde o to odpoutat pozornost od jednoho a převést ji k druhému.
Věk kolem 2,5 roku je obdobím nekonečných otázek. Odpovídejme trpělivě. To, že dostaneme stokrát tutéž otázku, je normální. Dítě stereotypní dotazování se stejnými odpověďmi uklidňuje – je to pro ně rituální jistota. Rozhodně neodpovídejte na otázku otázkou, jinak zde máme další spouštěč vzdoru a další afekt. Ke konfliktu dojde také tehdy, když se dětem snažíme zošklivit jejich momentální zájmy a záliby, nebo když jim je zesměšníme a jejich snahu nebereme vážně.

Do tří let věku
V rozmezí 2 až 3 let začíná období „Já chci!“ Tuto fázi vzdoru doprovází agresivní chování dítěte s boucháním, kopáním, kousáním či štípáním. Tak se dítě chová nejen k vrstevníkům a sourozencům, ale i k rodičům, zejména k matce. Tím, že jí ubližuje, dává podvědomě najevo, jakou samo prožívá bolest, zpravidla psychickou a emoční. Chce, aby matka jeho bolest pocítila. Zejména v tomto případě si proto opakujme, že dítě nevyjadřuje nenávist k matce, ale k situaci. A platí to i pro období, kdy děti své fáze vzdoru doprovázejí agresivním slovním vyjadřováním. Dítě je schopno křičet na matku, že je zlá, hnusná, že ji nenávidí atd. Není to pravdivá informace – stále se bavíme o nezvládnuté emoční reakci dítěte, které se chová a vyjadřuje neadekvátně. Není pravda, že nenávidí matku, ono nenávidí situaci, kterou prožívá. Vzdor čili afekt nedokážeme zastavit a dítě jím musíme nechat projít. Vzdor je projev vnitřního napětí, které vzniká jako důsledek nerovnováhy v určité vývojové fázi…