Meduňka na zajímavé téma: Duchové věcí

Následující článek připravil před časem náš spolupracovník a PŘEDNÍ ČESKÝ PSYCHOTRONIK JAN HNILICA, autor řady článků i knih, na podnět jednoho čtenářského dotazu. Věříme, že toto téma bude zajímat i další čtenáře…

Dotaz čtenářky Zdenky: Dobrý den, zdědila jsem nějaké staré šperky, ale bojím se je nosit, abych na sebe třeba nepřenesla nějaké neštěstí nebo smůlu – jejich původní majitelka neměla zrovna dobrý osud. Ráda bych se o tom něco dozvěděla – je možné šperky nebo předměty od takových energií nějak „očistit“?      

Někdy se stává…

Mnozí z nás připouštějí, že ve viditelném světě, mezi viditelnými osobami existuje navíc ještě „cosi“, co není vidět. Často se tato neviditelná substance označuje pojmem „duch“, tento pojem však chápeme různě. „Duch“ nemusí být průsvitnou postavičku, která nám chce škodit nebo naopak pomáhat. Zamysleme se posledně nad tím, jací „duchové“ mohou doprovázet obyčejné věci…

Patrně jste to zažili i vy. K určitým věcem jste přilnuli, jiné spíše pomíjíte a některé předměty prostě nemáte rádi nebo je dokonce nenávidíte. Možná si to ani neuvědomujete, nebo naopak patříte k těm, kteří se nad těmito pocity někdy zamýšlejí… Pokud se takovými úvahami zabýváme důkladněji, většinou dojdeme k závěru, že nenadálé a nepřiměřené reakce v nás  vyvolávají zejména předměty, které jsme původně nevlastnili, ale různým způsobem získali. Mohlo jít o dar, dědictví, koupi na bleším trhu, nebo dokonce ne zcela legální způsob nabytí. Mnoho lidí nad takovými úvahami jen mávne rukou a vůbec si nepřipustí, že by zmiňované předměty mohly mít na naši aktuální životní situaci nějaký vliv. Jenže opak je pravdou, o tomto vlivu nelze pochybovat. Svět je totiž třeba chápat jako velmi složitou síť různých vzájemně propletených vazeb. 
Tím ovšem zdaleka neodpovídáme na otázku, proč se někomu v kontaktu s určitou věcí daří nebo naopak nedaří. Zřejmě každého vnímavého čtenáře napadne, že ve hře je vazba předmětu na jeho původního majitele. Zároveň je však těžké uvěřit, že by tato původní vazba měla takovou váhu, že by mohla ovlivnit i osobu, která má příslušný předmět aktuálně ve vlastnictví. Pojďme se na to spolu podívat…

Vliv lidské povahy a činů
Každý z nás je jedinečný. Tato výjimečnost se může projevovat třeba i jako fádnost, ale jsme zcela jistě originály, které je nemožné napodobit. To za prvé. Za druhé: nikdo z nás není bez emocí, naše emoce jsou určeny našimi fyziologickými a dalšími sklony. Projevují se buď konstruktivně – nutí nás překonávat „přirozenou lenost“ a vedou nás k tomu, že děláme věci na první pohled (pro nás konkrétně) neúčelné, ale prospěšné jednomu či více lidem, nebo destruktivně. Takovéto činy pak lidskou bytost ženou do pohodlného egoismu nebo dokonce třeba až ke zločinu. 
Všechny zmíněné pohnutky nás vedou k nějakému způsobu jednání, a samozřejmě se také odrážejí ve vnějším světě. Tento efekt se do značné míry podobá běžným fyzikálním jevům, které dobře známe. Neudiví nás, že sluneční paprsky opálí naši kůži nebo že výboj blesku může zapálit hořlavou hmotu nebo zvrásnit povrch Země. Stejně tak bychom se neměli divit, že lidské emoce mohou být zachyceny na určitých „záznamových médiích“ v blízkosti toho, kdo je vyvolává.
Takovou možnost řada lidé vůbec nepřipouští, což vyplývá z nedostatečné znalosti síly působení člověka v tomto směru. Podceňujeme také důsledky našeho konání na záležitosti nacházející se mimo horizont přímého působení. Zkoumáním těchto vlivů se však člověk zabývá  po celou vědomou existenci lidského rodu a různými cestami dochází k závěru, že naše činy mohou působit i mimo rámec běžného dosahu a že se mohou projevovat různými druhy „obtisku“. 
Nejzávažnější stopou lidských pohnutek a činů je pochopitelně soubor učení o reinkarnaci, která se objevují v mnoha náboženských a duchovních směrech.

Reinkarnace
Z hlediska posuzování reinkarnace („znovuzrozování“)  je jedním z nejdominantnějších učení buddhismus. Zjednodušeně vyjádřeno chápe lidskou přirozenost jako „skládačku“ sestavenou z různých vznětů a potřeb, živenou právě činy ve vnějším světě a niternými touhami a přáními i odporem. To nás váže k hmotnému světu a na druhé straně vytváří předpoklady pro vznik dalších bytostí, „duší“. Ty přebírají jednotlivé části těchto podstat, a tak se nelze vyhnout utrpení vyplývajícímu ze znovuzrození – je to možné jen za předpokladu, že myslící bytosti přestanou „toužit“ a „konat“, tedy velmi zjednodušeně řečeno se nezrodí nic z naší (zaniklé) podstaty, protože nezavdáme podnět k vytvoření oněch otisků do časoprostoru. To se daří tzv. arhantům, bytostem vyspělostí podobným Buddhovi. 
O reinkarnaci spekulují i jiná duchovní učení, z nichž na tomto místě budu jmenovat hinduismus, z něhož buddhismus čerpal.
Velmi zajímavé jsou postupy a závěry židovské kabbaly. Ortodoxní judaismus s principem reinkarnace nepočítá, nicméně mystici této víry žijící (zejména) v raném středověku v Evropě reinkarnaci „roubovali“ do tohoto učení. Na tomto místě vzpomenu knihu Bahir, k jejíž redakci došlo kolem roku 1180 na jihu Francie, kniha obsahuje velmi autoritativní zmínky o „stěhování duší“ — gilgulu. Hlas kabalistů poukazující na reinkarnaci ovšem nenalezl mezi souvěrci příliš mnoho uznání.
Také připomenu teosofii, která různou mírou vyspělosti přejímá určité prvky východních náboženských a spirituálních směrů.
V každém případě je třeba zdůraznit, že všechny tyto i další směry vnímají reinkarnační procesy jako pokračování lidské podstaty v závislosti na otiscích toho, co bytost „vysílala“ do duchovního prostoru svými činy a pohnutkami.

Účinek našich myslí a činů za život
Tuto problematiku jsme již začali rozebírat před vstupem o reinkarnaci a zde nezbývá než konstatovat, že účinky našich myslí „za života“ i „po smrti“ mají mnoho společného. Jde o působení podobné „silovému“, tedy o akci vytvářející stopy v „matérii“ duchovní podstaty světa, ale i v hmotném světě.   Charakter těchto stop se ovšem případ od případu liší a obdobné okolnosti nemusí vyvolat stejné následky. Příčinou je jednak rozdílný charakter působení, ale i „druh“ bytosti, která je zdrojem emocí a jiných aktivit. Roli hraje i konstelace „médií“, do kterých se působení myslí zapisuje.
Zcela jistě se na okolí přenáší zvláště silný emoční projev, násobený „doprovodnou“ akcí. Sem patří hlavně velmi negativní vzněty, následované ještě zavrženíhodnějším činem, mám na mysli brutální činy typu vraždy atd.
Působení vražedného útoku je nesmírně silné, provází ho totiž velmi negativní vznět a hlavně odvržení základního kulturního principu, vyjádřeného přikázáním „nezabiješ“. Zápis takového negativního aktu je proto nesmírně silný a má vliv na vše v okolí po dlouhou dobu. Dokáže se promítnut jak do pevných substancí (například do zdí domu, předmětů, jejichž prostřednictvím byla vražda vykonána), ale může se obtisknout také do předmětů podružné povahy z blízkosti činu, nezřídka je ovlivněný samotný prostor, v němž k akci došlo.
Do okolí se neobtiskuje ovšem pouze emoce související s vraždou, ale tuto schopnost mají také jiné silně emotivní vzněty, zejména bezuzdná nenávist či nekonstruktivní ne-láska, která má mohutnou sílu a může přetrvávat dlouhou dobu. Tato schopnost pramení jednak ze síly, jíž ne-láska disponuje, ale součásti oné síly je i fakt, že tento vznět je opakem vzájemného porozumění, tedy: lásky. Láska je základní princip vesmíru a pokud na čas vítězí její opak, je to hrubá destrukce s velkým dosahem.     
Zmínil jsem se, že „zápis“ různých emocí a akcí závisí na síle a charakteru jejich původce. Čím je „vysílač“ silnější, tím více svých vznětů zapíše do prostoru kolem sebe i do předmětů, jež jsou součástí jeho majetku. Na první pohled nemusí být tento aspekt patrný. I osoba jevící se jako zcela běžný typ může mít v sobě skryty možnosti, o nichž se nám ani nesní…

Jan Hnilica

/dokončení o víkendu/