Vybíráme z únorové Meduňky: Samaritánství jako potenciální zločin

Autorkou toho článku, z něhož nabízíme ukázku, je terapeutka Jarmila Skopalová.

Pečovat. Zaklínadlo doby, strašák rodin, jimž doma stárnou příbuzní, ale i rodin pečujících o postižené. Pečovat o postižené – další heslo budící strach. Tak se na ten strach pojďme podívat blíž, nahlédněme do osudů několika klientů, kteří ke mně přišli řešit problémy s komunikací v rodině.
Uskřípnout svůj vlastní život, nebo dát druhého člověka na starost někomu cizímu? To je základ uvažování všech, kteří o někoho pečují a nevědí, kudy kam. Je to vždy problém plný emocí, zkusme je tedy zredukovat na základní problémy a na pocity:

• Pečující osoba postupuje tak, jak se jí to zdá nejlepší nebo jak jí poradí někdo druhý. Nepostupuje tedy většinou tak, jak si přeje osoba, o níž má být pečováno.
• Pečující osoba nemá informace o možnostech, protože se cítí osamocená, má pocit, že z lidí okolo ní nikdo jiný takové problémy nemá, a tudíž jí nerozumí.
• Nebo naopak hledá informace všude, zejména na internetu a zjišťuje, že v každém kraji je situace jiná, je zahlcena informacemi.

Pečující osoba se potácí mezi těmito emocemi:

1. Pocit viny vyplývající z toho, že uvažuje o umístění blízkého člověka do ústavu, a tak se ho „zbaví“.
2. Pocity nenávisti vůči člověku, který ji zbavuje svobody, tedy vůči osobě závislé.
3. Za tento pocit nenávisti nenávidí sama sebe.
4. Úplně pohltí toho, kdo je na ní závislý, do své náruče, a často si neuvědomuje, že ho třeba taky dusí.
5. Pomíjí svoji vlastní rodinu – děti a partnera.
6. Nechápe, jak je možné, že ji její vlastní rodina nechápe.
7. Je sám/sama, bez pomoci.
8. Prožívá paniku, deprese, únavu, vyčerpanost.Pečující osoby si často přicházejí říct o pomoc až tehdy, když už samy nezvládají stres. To je nejhorší varianta, protože je třeba nejdřív věnovat spoustu času zklidnění a první pomoci v oblasti psychiky. Pokud by lidé řešili takovou situaci předem, tedy jaksi „pro jistotu“, ušetřili by sobě i ostatním spoustu trápení. Jenže to lidé nedělají, protože se bojí stárnutí a smrti, nechtějí ji vidět, a z toho pak plyne ještě hlubší deziluze z toho, že – světe div se – i jich se tahle životní etapa týká.

Nejčastější případ z denní praxe
Vdova kolem šedesáti, děti už jsou samostatné, její matka dostane mrtvici. V nemocnici jí po týdnu řeknou, že si musí maminku převézt – kam? Kam chcete. Domů nebo do rehabilitačního centra. Kam? To si najděte. Žena začne horečně objíždět domovy. Zjišťuje jejich stav, poznává personál a seznamuje se s tím, jak to tam vlastně chodí. Je to jinak než doma! Chce, aby maminka měla vlastní pokoj. Nic nedá na doporučení, že to nebývá nejlepší řešení, zároveň zjišťuje, že jednolůžkové pokoje téměř nejsou. Má pro sebe koupenou dovolenou k moři, na tu asi nebude moct jet. Chtěla se podívat za vnoučaty. Oni sami přijet nechtějí, staví dům. Co teď? To ta máma nemohla s tou mrtvicí počkat? No nemohla. Je to její cesta, jak se rozhodla začít odcházet ze života. Žena tedy udělá vše možné, aby ji do toho života vrátila, protože jinak si to neumí představit. Vezme si ji k sobě domů.
Začne s matkou rehabilitovat sama, protože nemá možnost ji vozit do nemocnice. Na sanitku se čeká někdy několik hodin, i když je objednaná. Její maminka sice pokroky dělá, ale ona je nevidí, protože chce vše rychle. Vidí, že se její matka trápí, chce jí rychle pomoct, matka to ale rychle nedokáže. Netrpělivost, pláč, výčitky skryté i vyslovené, nakonec křik. U toho se zastavme.

Co je to křik?
Volání o pomoc. Kdo to nezažil, ten nepochopí věty typu: „Proč mi to děláš? Proč tu ruku nezvedneš? Proč neřekneš, že se ti chce na záchod? Já už nemůžu! Snaž se! Udělej to či ono…“ Nepřijetí stavu postiženého člověka je v podstatě touha po tom vrátit vše do původních kolejí. Neakceptování vývoje. Neschopnost vlastní adaptace na novou situaci. Emocionální vázanost na druhého člověka a jeho fyzickou přítomnost v životě.
Mít mámu v kómatu je lepší, než kdyby byla mrtvá. Protože prostě pořád ještě je. To vede taky k častému týrání – už zdaleka ne jen v mé představě – tím, že současná medicína nutí člověka k životu jakoukoliv cestou. A že to umí! Intubace, léky, operace…Skutečně nevnímáme, že každý z nás si vybírá svoji cestu, jak odejde? Někdo rychle, někdo pomaleji, někdo ještě musí stihnout některé zkoušky jako bolest, ztrátu a podobně. Ale je to naše vlastní cesta. A to je často příčinou depresí osob pečujících – nepochopení, že každý to má prostě jinak. Že jejich samaritánství je jejich problém, něco, o co možná ten druhý vůbec nestojí, chce mít klid a puštěnou televizi…

Celý článek si přečtete v únorové Meduňce.