Jak lépe komunikovat se sebou samým

Bez komunikace s druhými lidmi se v životě neobejdeme, každý den komunikujeme s mnoha lidmi – v rodině, v zaměstnání, na ulici, v obchodě i na mnoha dalších místech – a většinou nám to nedělá potíže. Mnohem větší problém má řada lidí paradoxně s tím, kdy mají komunikovat sami se sebou. A co vy, jak na tom jste? Umíte komunikovat sami se sebou??? Autorkou následujícího článku je astropsycholožka a terapeutka Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.

Komunikace je velké téma nás všech a já se každý den znovu přesvědčuji, že v této oblasti máme všichni na čem pracovat. Komunikace má mnoho úrovní – kupříkladu můžeme hovořit o komunikaci vnitřní se sebou samým, komunikaci slovní i mimoslovní s druhými lidmi, o komunikaci energetické se sebou, s ostatním světem zvířat, rostlin, přírody a dalších duchovních sil, atd.. V tomto článku bych se ráda zaměřila na první úroveň, kterou považuji za vstupní bránu ke zdravému spokojenému životu a s níž má bohužel mnoho lidí problém.
Komunikaci vnitřní sama se sebou považuji za naprostý základ vztahu sama k sobě. Bohužel se setkávám velmi často s tím, že lidé nenaslouchají sami sobě, nevnímají signály svého těla ani své duše, nerozumí svým snům a nechápou jejich poselství, nejsou v kontaktu se svými pocity a potřebami.

Před časem jsem kupříkladu měla na konzultaci klientku, jíž se její vlastní rodiče zřejmě nikdy v životě nezeptali na ty nejdůležitější věci, a to je: Co cítíš? Co si myslíš? Co potřebuješ? A již vůbec jí nenabídli, že její potřeby a pocity budou respektovat a uspokojovat. Zkrátka klientka získala ve svém dětství pocit, že to, co se v ní vevnitř odehrává, je naprosto nepodstatné, a tímto způsobem se začala chovat i sama k sobě. Žila jako robot, který jen dělá to, co se od ní očekává, byla zcela řízena vnějšími instrukcemi druhých – rodičů, učitelů, nadřízených, „společenských“ autorit. Takto zcela odtržena sama od sebe vůbec netušila, že by mohla naslouchat sama sobě a následovat svoje pocity a tělesné potřeby, ostatně vůbec nevěřila tomu, že by si mohla nějaké pocity „dovolit“! Když jsem se jí tedy na hodině po několikáté zeptala, co cítí, dojetím propukla v pláč a nemohla uvěřit, že se někdo opravdu zajímá o její pocity. Poprvé v životě zažila, že by její pocity dokonce mohly být důležité! Bylo to hodně silné a dojemné setkání sama se sebou, onen zlomový moment, kdy poprvé pocítila šťastné napojení na svůj vnitřní svět, kdy někdo uznal jeho důležitost. Od toho momentu klientka více a více komunikovala sama se sebou, začala stavět své pocity, potřeby a názory na důležitější místo ve svém životě a postupně vystupovala z role poslušné ovladatelné ovce, jíž doposud byla.
Na tomto příkladu je možné krásně vidět, že pokud člověk nekomunikuje sám se sebou, se svou duší, nenaslouchá své intuici, ztrácí svou osobnost a stává se ovladatelnou loutkou vnějších sil a druhých lidí. Hodně lidí ovšem neví, „jak na to“, neboť v rodině nezažili podporu vnímání sama sebe a vnitřního světa, naopak, emoce a tělesné vjemy byly mnohde považovány za „slabost“ a byly třeba i terčem posměchu. Proto pro ně nyní možnost napojit se více na sebe a vnímat sama sebe bývá poměrně složitá. Hodně těchto lidí před sebou podvědomě uniká, mají třeba problém si chvíli sednout a „jen tak být“, zavalují se aktivitou, stále pouze uspokojují potřeby druhých a svou intuici odsouvají na stranu. A i lidé, kteří své potřeby prosazují naopak příliš bezohledně a dominantně, ve skutečnosti nenásledují své pravé pocity a potřeby, protože jsou uvězněni v nezdravém schématu své dominance a ono pravé volání duše většinou vůbec nevnímají.
Zastavit tento kolotoč odstřiženosti od sebe samého je však mnohdy doslova otázkou života a smrti, neboť dlouhodobé nevnímání sama sebe často přináší neblahé plody v podobě různých vážných potíží – zdravotních, vztahových i pracovních.

Krok za krokem…
Prvním krokem na cestě komunikace se sebou tedy bývá samotné uvědomění si, že je člověk od sebe odstřižený a také pátrání po příčinách, jak a kde se to stalo. Na této cestě většinou člověk potřebuje podporu nějakého terapeuta, neboť sám si většinou nedokáže uvědomit a připustit míru své odstřiženosti. Nicméně v kontaktu s terapeutem, který by měl ideálně klienta podporovat ve větším navázání kontaktu sama se sebou, je možné začít tyto věci více vnímat. Jako další důležitý krok považuji následující „mantru“, kterou by si měl každý z nás dennodenně mnohokrát opakovat: Co teď cítím? Co potřebuji? Co teď můžu udělat, aby mi bylo lépe? A opravdu na výsledky svých objevů brát zřetel. Posledním krokem je pak již následování svých pocitů a potřeb v realitě a jejich aktivní prosazování ve vnějším světě. Pokud se mi něco nelíbí, říci to, pokud mi někde není příjemně, opustit to místo, odejít od nepříjemných společníků, naopak pokud mám na něco chuť, dopřát si to, pokud jsem unavená, odpočinout si atd.
Zní to možná jednoduše, ale tento poslední krok je nejtěžší a mnoho z nás vůbec není zvyklých jej dělat. Teprve v konfrontaci s možností opravdu realizovat svá přání a opouštět pro nás nevhodná prostředí, si můžeme uvědomit, v jakých nezdravých vztazích a nezdravých prostředích jsme mnohdy uvězněni a nic s tím neděláme, jak nebojujeme sami za sebe a svůj pěkný život.
Proto komunikaci člověka se sebou samým a navázání lepšího vztahu k sobě považuji za naprosto klíčovou věc v našich životech, na níž je potřeba stále pracovat. Jen tak je možné dosáhnout posléze většího štěstí a naplnění.