Inspirace z meduňkové knihovničky: Typologie dětí a dospělých

Sledujete své dítě a přemýšlíte, jestli máte doma malého (či většího) introverta, nebo spíš extroverta? A máte jasno v tom, jak je na tom v tomto směru váš partner (partnerka) nebo třeba kolega (kolegyně) či šéf (šéfka)?A jak se to vůbec pozná? Když pochopíme, koho máme doma nebo v práci a proč se dotyčný chová tak, jak se chová, můžeme tím předejít řadě nedorozumění…
Typologii dětí i dospělých zajímavě a srozumiteně vysvětluje Milena Králová ve své knížce Děti nového milénia, která vyšla před časem v edici Knihovnička Meduňky… Milena je zkušená pedagožka a v knize nabízí nejen své zkušenosti, ale také mnoho fundovaných odborných informací… (V listopadové Meduňce představujeme Milenu Královou v titulním rozhovoru…) Podívejte se na www.knihovnickamedunky.cz a vyberte si z bohaté nabídky této edice…

Další téma bude věnováno typologii, tady nauce o lidských typech.  A to z toho důvodu, abychom my, dospělí, rodiče a vychovatelé dětí, mohli lépe porozumět tomu, proč na naše výchovné metody dítě reaguje tím nebo oním způsobem. Dítě vychováváme na základě svého typu, ať už jsme si toho vědomi či nikoli, a dítě na nás zase reaguje podle svého typu, což platí i opačně.
Jako první popsal lidské typy Carl Gustav Jung a jeho typologii od té doby rozvinulo a rozpracovalo mnoho psychologů, psychiatrů, pedagogů a jiných odborníků na mezilidské vztahy. Tím se z Jungových původních obecných 8 typů stalo nynějších 16 osobnostních typů, se kterými odborníci pracují. Posuzují člověka podle 4 kognitivních psychických funkcí, což jsou myšlení, cítění, intuice a vnímání. Velkou roli hraje i to, zda je člověk racionální nebo iracionální typ a jaký ze 4 temperamentů u něj převažuje – zda je sangvinik, cholerik, flegmatik či melancholik. Každý člověk navíc inklinuje k určitému konkrétnímu způsobu přijímání informací, jejich zpracování, vyhodnocení. Informace přijímáme buďto smysly nebo intuicí a rozhodujeme se na základě myšlení nebo cítění, usuzování nebo vnímání.

Seznámení se s typy lidského chování nám pomůže lépe pochopit sebe sama i druhé lidi, a dokázat tak respektovat odlišnosti druhých. Každou lidskou interakci ovlivňují osobnostní typy všech zúčastněných a velmi výrazně se to projevuje zejména ve výchově dětí. Každý rodič a každé dítě jednají pod vlivem svého typu. Zatímco naše chování můžeme určitým způsobem korigovat a ovládat, naše duševní dispozice jsou vrozené. Odpovídají jednomu z typů a změnit je nelze.
Můžeme jim ale porozumět a naučit se je využívat ku prospěchu svému i všech zúčastněných, tj. k minimalizaci vztahových problémů. Opět použiji svou oblíbenou větu, jejímž autorem je Osho: „Kolik je lidí, tolik je pravd.“ Nikdo z nás není lepší nebo horší než druhý, prostě každý je jiný.
U každého z nás, u dětí i dospělých, silně převažuje jeden z pojmů těchto dvojic, opačných polarit: introverze / extroverze jako zaměření naší životní energie, intuice/ smyslové vnímání jako způsoby, kterými získáváme informace, cítění / myšlení jako dvě možnosti, na jejichž základě se v životě rozhodujeme a improvizační / strukturovaný životní styl.  Různé kombinace pak tvoří 16 typů lidského chování.
Jejich procentuální rozložení ve společnosti se mění podle okolností a historického uspořádání, ale v ideálně fungující společnosti a v ideálním světě by byly rozloženy rovnoměrně. Každý člověk, takže to platí o dospělých i o dětech, preferuje jedno ze zaměření energie: ven, do fyzického světa nebo dovnitř, do vlastního nitra.

Introverti
Jsou zaměřeni do nitra, k představám, prožitkům a důležité jsou pro ně pocity. Čas strávený ve vnějším světě je vysiluje a bere jim energii. Tu si dobíjejí ve svém vnitřním světě, v klidu a o samotě, kterou potřebují a vyhledávají. V tichu a klidu si promýšlejí, či spíše prožívají, jak budou reagovat na různé situace, vžívají se do pocitů druhých lidí a situaci prociťují z mnoha různých úhlů. Potřebují přemýšlet o vztazích, rádi a hodně čtou a prožívají si v duchu svoji budoucnost. Jejich uvažování je abstraktní, plně chápou významy, asociace a souvislosti. Můžou působit jako lidé s hlavou v oblacích.
Nejsou příliš sdílní a dobře si vybírají, s kým se o své prožitky podělí a potřebují k tomu poměrně dlouhou dobu. Stejně tak dlouho si své myšlenky předtím třídí a přehodnocují. Můžou působit odtažitě a vyvolat dojem, že se o druhé nezajímají. To je způsobeno tím, že reagují až po zralé vnitřní úvaze, nestřílejí naslepo a nenabízejí, co by nemohli splnit. V tom jim dnešní uspěchaná doba zaměřená na výkon moc nepřeje. Velmi důležité jsou pro introverty vztahy, jsou mnohem méně vázáni na výsledky a výkony, a tudíž nejsou tak praktičtí jako extroverti.
V porovnání s extrovertem může introvert působit jako méně inteligentní, méně pohotový, méně snaživý i méně odvážný, ale to je jen mylný první dojem, který poškozuje zejména děti ve školním prostředí.
Všichni v životě musíme používat a také používáme oba způsoby reagování. Každý z nás v sobě tedy má díl extrovertní i introvertní. Jeden ale preferuje a tato preference je vrozená, stejně jako například pravoruká nebo levoruká dominance. Běžná kombinace je například taková, že dítě, které je ve vnějším světě jasně introvertní, se doma, v okruhu své rodiny, chová jasně extrovertně. Nebo že v pracovních vztazích dominantní extrovert se v přítomnosti své partnerky a v soukromí se chová jako introvert.

Extroverti
Jejich energie je zaměřená ven, do vnějšího, fyzického světa, kde také čerpají energii. Dobíjejí si ji v interakcích s ostatními lidmi, mají rádi společenské akce, sportují, jsou zaměřeni na výkon, na splnění vytýčeného cíle a na hmatatelné výsledky. Potřebují být v akci, zaměstnaní nějakou konkrétní činností, soustředěni na detaily. Jejich myšlení je konkrétní, při rozhodování se opírají o fakta a zkušenosti. Jsou praktičtí, zakotvení plně ve fyzickém těle a stojí oběma nohama na zemi. Nestačí jim přítomnost jednoho člověka, i kdyby to byl milovaný partner, potřebují společnost.
Své zážitky a myšlenky musejí sdělovat druhým, jinak pro ně nemají cenu. Proto rádi pracují ve skupině, v kolektivu, potřebují zpětnou vazbu. Ruch a změny jim nevadí, naopak. Neberou však ohledy na prostor druhých lidí a stále je zahlcují svojí energií. Introverty doslova převálcují, protože extroverti si svůj prostor vždycky vybojují a totéž očekávají od druhých. Nevydrží se dlouho soustředit, jsou impulzivní, brzy se nudí, vadí jim dlouhodobá nebo stereotypní činnost. Rádi dokonce dělají více věcí najednou, ne vždy je ale všechny dokončí. To platí hlavně pro děti, které jako žáky školou povinné vysilují požadavky učitelů na jejich soustředění a pozornost.  (A teď si představte, když dítě nebo dospělý člověk s ADHD je zároveň ještě tento typ!)
Introspekci se extrovertní člověk věnuje velmi nerad, pokud vůbec. Samota ho neobohacuje jako introverta, ale ubíjí ho a stresuje, proto z ní hledá jakýkoli únik. Nechápe skryté významy a je plně v realitě, orientovaný na přítomnost. Musí mít přehled o tom, co se děje, a chce mít pocit, že má veškeré dění pod kontrolou. Je méně přístupný ke kompromisům. Rád vede dlouhé diskuse, hodně mluví, skáče druhým do řeči a má nezvladatelnou potřebu ihned reagovat na to, co druhý říká. Přemýšlí totiž nahlas a sám během svých dlouhých nahlas sdělovaných myšlenkových pochodů často mění názory. Na konci debaty proto běžně popře to, co řekl na začátku, protože extrovert si třídí myšlenky slovním popisem svých úvah a dané téma zpracovává takzvaně za pochodu. U malých dětí tento způsob myšlení navenek působí jako fabulace či lhaní, a dospělí pod tímto dojmem na dítě reagují, což je pro něj velmi zraňující…