Obyčejná kniha o věcech neobyčejných: Běh času a života

Právě jsme prožili sváteční vánoční dny a před námi je konec roku, kdy mnozí z nás uvažují nad tím, „jak zase ten rok utekl“ a že jsme zase o rok starší… Z nové knihy Mileny Králové Obyčejná kniha o věcech neobyčejných, která nedávno vyšla v naší meduňkové edici, jsme proto vybrali právě část kapitoly o životmím věhu a o plynutí času. Milena Králová je citlivá a moudrá autorka a její nová kniha přináší inspiraci k úvahám a zastavením v každodenním shonu…
Knihu získáte na www.knihovnickamedunky.cz – a pokud chcete někoho potěšit novoročním dárkem, může jím být právě tato kniha…

Čas je fenomén. Lidský čas, podle kterého se všichni řídíme, je veličina, kterou vymyslel člověk. Rozdělil přitom doby na tisíciletí, staletí, roky, měsíce, dny, hodiny, minuty a vteřiny. Čas se člověk pokoušel měřit od pradávna různými způsoby. Od vynálezu hodinových strojů a strojků má však čas nad člověkem vládu, přestože bychom si všichni přáli, aby vládu nad časem měl člověk.
Člověk stvořil chronologický čas, tzv. Chronos, avšak příroda a vesmír se stále řídí svým vlastním časem Kairos, tedy svými epochami, rytmy, fázemi, ročními obdobími a cykly. Lidský čas je pro ně nepodstatný. Po dni přichází noc, po létu zima, po přílivu odliv, po nádechu výdech, po životě smrt a po smrti znovuzrození.

Čas je relativní
Toto tvrzení vědecky dokázal Albert Einstein. Čas neběží všude a za všech okolností stejně, a to ani podle fyzických, ani podle duchovních zákonů. Před tímto objevem se však považovalo za fakt, že čas plyne všude a všem stejně a je konstantní. Ale on není!
Všichni víme, že když se trápíme, když nás něco bolí, něčeho se obáváme, anebo nepřichází odpověď, na které nám záleží, čas se doslova vleče. Vypadá to, že taková chvíle či takový den nikdy neskončí. A naopak, když jsme s milovaným člověkem, na krásném výletě nebo na dovolené, anebo se potřebujeme dosyta vyspat, pak přestože bychom takovou chvíli tak rádi prodloužili, čas utíká velmi rychle. Na tom je jasně vidět, že čas nemá jen rozměr a hodnotu fyzikální (Chronos), ale především psychologickou a duchovní (Kairos.) Důležitý je vždy osobní prožitek času každého z nás.
Obecně žijeme v přesvědčení, že v této náročné uspěchané době máme málo času. Je to ale naopak, protože velmi mnoho času promrháváme a necháváme ho proplout bez využití a bez povšimnutí. Stále se teprve učíme žít v přítomnosti, uvědomovat si to, co nás obklopuje, co právě děláme, tedy být „tady a teď“ a umět si svůj čas, svůj život, prožít a užít opravdu dosyta.
Bdělost čili uvědomování si právě žité přítomnosti a vnímání nadčasovosti každé chvíle je způsob prodloužení a překročení času.Právě to je naše jediná moc, kterou nad ním máme. Bdělost lze přitom praktikovat kdekoli a při jakékoli činnosti – při umývání nádobí, škrábání brambor, pletí záhonu, řízení auta, večerním sprchování či dalších obyčejných činnostech, které tak ale získají naprosto jiný rozměr. Uvědomujete si, když jdete nebo jedete posté stejnou cestou k domovu, jaké domy, stromy či lidi po cestě vidíte? Anebo jaké slyšíte zvuky? Nebo fungujete na autopilota bez povšimnutí čehokoliv, ztraceni ve svých myšlenkách na budoucnost nebo v přemítání o minulosti? Pak jste tento čas, který se už nikdy nevrátí, ztratili.
Bdělost znamená, že není důležité přemýšlet, ale vnímat. A uvědomovat si vše, co se právě děje. Tím nastává zpomalení, slow moment. Pokud něco děláme vědomě a plně to prožíváme, získáváme tak ve svém životě více času.

Dalajláma se nad naším věčným spěchem pozastavuje s údivem:

„Lidé obětují své zdraví, aby vydělali hodně peněz. Pak obětují ty peníze, aby znovu získali ztracené zdraví. Litují minulosti a znepokojují se budoucností, takže nežijí ani v přítomnosti. Žijí tak, jako by neměli nikdy zemřít, a pak zemřou, aniž by předtím vůbec žili.“

Jan Werich došel k podobné zkušenosti:

„Neříkej, že nemůžeš, když jen nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší. Budeš pro změnu chtít, ale nebudeš moci.“
Přeloženo: Udělejme si na sebe čas, dokud je čas! Víc peněz si vydělat můžeme, víc času ne.
Salvador Dalí zase řekl:
„Začne-li pršet, těš se na duhu. Začne-li se stmívat, těš se na hvězdy. Pamatuj, že tvůj život může mít v každém okamžiku barvu. Pokud ji nemá, není to vina života. To ty se bojíš svému životu tu barvu dát.“

Také mám velmi ráda příběhy Malého prince od Saint-Exupéryho. Všechny mají velké poselství, ale jeden z nejkrásnějších se týká právě plynutí času:
Dobrý den, pozdravil malý princ.
Dobrý den, řekl obchodník.
Byl to obchodník s patentními pilulkami utěšující žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
Proč to prodáváš? zeptal se malý princ.
Je to velká úspora času, odpověděl obchodník. Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.
A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?
Co kdo chce …
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…“

Přínos meditace
Další zaručený způsob, jak se nenechat ovládat a stresovat časem je meditace. Meditace umožní čas prodloužit, zastavit a přesáhnout. Ve vyšším stavu vědomí se význam i hodnota času mění a alespoň deset minut meditace denně je pro zpomalení stárnutí a vyhnutí se následkům stresu nezbytné. Dosažený pocit jednoty se sebou samým, se světem a s vesmírem je investice k nezaplacení. A přitom investujeme „jen“ svůj čas, který tak určitě nepromarníme.
Strávíme chvíli jen sami se sebou místo toho, abychom se ignorovali nebo před sebou utíkali. Meditací sami sebe povzneseme. Dovede nás k dosažení vyššího vědomí i k jinému vnímání času. Postupně nám pomůže zbavit se myšlenkového balastu a neustálého zbytečného a vyčerpávajícího přemýšlení. Přinese nám vnitřní klid, který se následně projevuje i ve vnějším životě, a to podle zákona přitažlivosti, neboť platí „jak uvnitř, tak vně“. Ve starých tibetských spisech se praví „Bůh k vám přichází mnohokrát, ale nikdy vás nezastihne tam, kde jste.“ Znamená to, že nejsme doma, čili nejsme v sobě a nejsme v přítomnosti.

Nad časem můžeme získat kontrolu i dalším způsobem, který je však trochu paradoxní – prostě si ho přestaneme tolik všímat. Nemusíme přece každou chvíli vědět, kolik je přesně hodin. Zároveň by se náš život neměl stát stereotypem, protože rutina a jednotvárnost náš čas zrychlují, takže nám ho jakoby ubírají. Zatímco zajímavé a inspirující prožitky čas naopak násobí. Neprožité dny se nám později slijí v jeden ztracený čas a v celá léta prázdnoty, kdy si ve vzpomínkách neumíme vůbec vybavit, co jsme prožívali. Tím jsme svůj čas vlastně ztratili. Když dovolíme, aby nás ovládly stereotypy a myšlení, které se zaobírá jen minulostí nebo budoucností, tehdy začínáme stárnout. Do určité míry je tedy proces stárnutí především na nás. A to, že začínáme stárnout, poznáme podle toho, jak často říkáme sebezaklínadla typu „V mém věku se to už nesluší“, „Na to už jsem starý“, „Já už se nezměním“ a další.
Vědci vypočítali, že s přibývajícími léty každý časový úsek tvoří menší zlomek životního celku. Zdánlivá délka určitého časového úseku v životě člověka je tedy úměrná celkové délce jeho života. Znamená to, že např. desetileté dítě vnímá časový úsek jednoho roku jako jednu desetinu svého života. Padesátiletý člověk vnímá jeden rok jako jednu padesátinu svého života. Platí zde nepřímá úměra: čím více se zpomaluje náš metabolismus, tím rychleji nám utíká čas. Naše babičky přece vždycky říkaly, co toho dříve zastaly a ve stáří místo deseti věcí udělaly ve stejném čase sotva jednu. A to je přesně ono.

Proč mají děti hodně času
Čas malých dětí plyne úplně jinak než čas dospělých. Malé děti mají pořád plno času, protože o něm nepřemýšlejí a neznají hodiny. Ještě ani nerozlišují mezi pojmy dopoledne, odpoledne, dnes, včera, zítra, letos nebo loni. Plně jsou zaujaté svými činnostmi, které dělají právě teď. Jsou pohlceny svými prožitky a věnují jim plnou pozornost. Čas pro ně prostě přestává existovat a nemá nad nimi žádnou moc. Je spočítáno a dokázáno, že dítě do pěti let věku prožije stejně tolik intenzivních zážitků jako potom od pěti do sedmdesáti let.
Podobně to mají i domorodé kultury, které neznají mechanické měření času. Neznají tedy ani nervozitu, netrpělivost a stres. Žijí v nekonečné přítomnosti a vždy dělají přesně to, co je potřeba dělat v daném okamžiku. Neplánují budoucnost, ani neřeší minulost. Vlastně ani nevědí, kolik jim je let, a tak ani nevědí, že už mají začít stárnout. Přesto, nebo právě proto, že neznají měření času, vědí, kdy nastal správný čas pro tu či onu činnost. Dělají zkrátka správné věci ve správný čas.
I my bychom se měli vrátit ke svému přirozenému rytmu a od závislosti na čase se osvobodit. Z vyššího hlediska máme dostatek času vždy a dělat byť třeba správné věci v nesprávný čas je destruktivní stejně jako věčné odkládání toho, co je nezbytné udělat v daném okamžiku…