poly­_dštění MUŽŮ – rozhovory bez zábran: Archeolog věčnosti Igor Chaun

                    

V našem vydavatelství vyšla kniha rozhovorů s neobvyklým názvem poly­_dštění MUŽŮ.  Obsahuje sedm rozsáhlých “rozhovorů bez zábran” Markéty Vostré  se sedmi neobyčejnými muži různých profesí. Markéta se mnohdy ptá trochu jinak, než bývá zvykem, a od svých respondentů se díky tomu dozvídá mnoho zajímavého i překvapivého. Jedním z dotazovaných je i filmový režisér Igor Chaun, kterého čtenáři Meduňky mohou znát jako zakladatele kanálu Goscha TV1 na You Tube. Markéta si s ním povídala o jeho dětství stráveném na Zahradním městě, o cestě na FAMU, o duchovním hledání, o vzletech i pádech, ale třeba také o jeho vztahu k ženám i dalších tématech. Vybrali jsme  ukázku, ve které Igor (kromě jiného) vysvětluje, kdo jsou “Gošárníci”…

Co je tedy vlastně Goscha?
Kamarád Tárak mi kolem roku 2011 poradil, že můžu na YouTube umístit nějaké své filmy, videa, besedy. Nejdřív jsem chtěl spolupracovat s portálem Cesty k sobě, ale pak jsem zjistil, že svéráznost paní Alžběty Šorfové je nad mou schopnost akceptace. (Kterážto je značná.) A necítil jsem se tam dobře. Tak jsem si založil první vlastní kanál. Bylo jich víc, ale ten aktuální se jmenuje GoschaTV1 a když to začínalo, netušil jsem, jaké to nabude intenzity. Tak jsem to spontánně nazval zdrobnělým jménem, kterým mi říkávala maminka. „Gošo, pojď už domů!“ Takže Goscha je Igor. Nejdřív jsem jen nahrál pár svých filmů a besed, co jsme natočili, když jsme jezdili po republice. Nahrál jsem také nějaké svoje dokumenty z Asie – a ono to začalo nabírat na intenzitě.
Pak jsme začali dělat setkání diváků toho You Tube kanálu, zvát lidi, hosty. A vznikla tradice takzvaných Gošáren. Už jsme jich od roku 2011 udělali 24. A ti lidé si v legraci říkají Gošárníci… (úsměv)
Dneska je to moje hlavní práce. Mám z toho velkou radost. Jdu po ulici a lidi poděkují, pozdraví. Poznám už na dálku ten „Goscha úsměv“, SVĚTLO V OKU, protože ten Gošárník přijde, poděkuje a usmívá se… Říkám to i proto, že jsem tomuhle obětoval část té své filmařské kariéry.
Někde ve mně zůstala ta nezrealizovaná ambice natočit ty celovečerní, úžasné oscarové filmy.  Ale tohle je místo toho.

To musí být ale krásný pocit!
Paulo Coelho v knize Alchymista tomu říká „najít svůj příběh“. Takže ten Igor ho asi našel, ale i tak to se sebou vůbec nemá jednoduchý. Pořád se se sebou pere. Ale to SVĚTLO NA HORIZONTU už má.  V této práci jsem našel radost i poslání, prostě „svůj příběh“.

Zažil jsi nějaký větší pád? Protože někdy, aby člověk prorazil jednu vrstvu sebe sama, musí zažít nějakou katarzi. Aby našel, co je v těchto místech nového k použití, pro sebe i pro druhé. Zažil jsi něco takového? Let střemhlav?
Střemhlav ano, ale já mám zároveň cosi, co kdysi nazvala jedna kamarádka, totiž že já jedu VE ZLATÉM KOČÁŘE. Ono je to svým způsobem pravda. Musím sebekriticky říci, že mnohdy mi stačilo relativně malé množství práce k relativně velkému výsledku. A v těch opravdu zásadních životních situacích jsem měl vždy ŠTĚSTÍ. Já byl dokonce toho 17. listopadu 1989 zatčený na Národní třídě a byl jsem odvlečen k policejnímu antonu. A tam fakt byl masakr, tam bili a kopali lidi, tekla krev! Při zásahu bylo šest set zraněných, čtyřicet zmrzačených, podle lékařských zápisů. No a já se, už jako zadržený, otočil na toho policajta v přilbě a říkám mu: „Pust mě.“
A on: „Proč?“
A já mu na to řekl: „Já na to NEMÁM ČAS, BEJT ZATČENEJ!“
A on mi říkal: „Já tě nemůžu pustit.“
A já na to: „Můžeš!“
A on: „Já tady mám velitele!“
A já: „Když mi zkroutíš ruku a támhle mě vyvedeš, tady je zmatek, nikdo neví, co se děje!“
A on to udělal, zkroutil mi ruku a proti tomu proudu těch zatýkaných mě vyvedl ven. „Vyplivnul mě“ směrem k vinárně Blatnička, kde už kalili kluci a vůbec nechápali, proč tam dorazil rozcuchanej, vyděšenej a mírně pobitej Igor. Řekl jsem jim, že nedaleko na Národní se děje něco strašnýho. Ale oni klidně pili dál.

To je ale krása…
To je ten Igorův „zlatej kočár“. Ale nedá se na to hřešit. Je třeba za to děkovat andělům. Každý máme své úkoly. Jako plníš ty, Markéto, svůj úkol terapií, astrologií a pomocí lidem, tak by i ten Igor měl plnit svůj úkol. Proto nám ONI POMÁHAJÍ! Vždyť my jsme všichni součástí toho Božího díla.
To my si jenom myslíme, že jsme „tady na Zemi“ od Boha a duchovnosti odříznutí. Andělé jsou s námi propojení a radují se, když jako lidé tady na Zemi uskutečníme kus Božího díla. Oni vědí, jak je to VE  HMOTĚ pro nás těžké.

Všechno tady má svůj význam.
Andělé to vědí, oni s tím pracují, doslova SURFUJÍ NA BOŽÍCH PAPRSCÍCH.
„Velkým krokem na duchovní cestě je dělat ty nejběžnější kroky života a žít vědomě a naplno.“                                     

Zlatý kočár je možná také princip nastřádané dobré karmy. Máš v zásobě tolik dobrých skutků, že to vytvořilo pomyslný zlatý kočár, který tě v tomto životě nejen chrání, ale tím zlatem můžeš obohatit i druhé.
Děkuju, ale hned mi skromnost káže reagovat tak, abych to vyvážil. JÁ MÁM V SOBĚ I BĚSY. Cítím u sebe více linií dřívějších životů, a je tam i ta děsivá.

To mě zajímá! Běsi! Jestli o nich chceš mluvit? Jak se projevují Igorovi běsi?
No, já bych uměl bejt agresivní. Dělal jsem karate, pral jsem se v mládí. Vím, jak to chutná, když dáš někomu loktem do obličeje a křupne to. Já tohle prostě v sobě mám taky. A mám toho v sobě ještě mnohem víc! Třeba ješitnost. Byl jsem dlouho podezříván z exhibicionismu a musel jsem tuto vlastnost v sobě krotit, potlačit. Asi bych řekl dostat pod kontrolu. Mám docela sebevědomí, ale zároveň je velmi křehké. Stačí do mě relativně jen cvrnknout a já sám sebe zpochybním. A dávám si otázky ohledně oprávněnosti svého bytí. Někdy mám pocit, že celý můj život stojí za hovno a že si vlastně celý život lžu, že jen mámím lidi a sám podle duchovních pravidel nežiju. Ale pomáhá mi úspěch a pozitivní reakce na moji práci. A také stále silnější postupné uvědomování si duchovních souvislostí. Nemám pod kontrolou chtíč a umím se ještě pořádně nalejt. Hlavně dřív to bylo silné.

To je docela roztomilý, nezlidšťuje tě to nakonec?
V prvé fázi nalití to roztomilé je. Já ti děkuji, že se směješ. Ale pokaždé, když si zadáš s těma temnějšíma energiemi, musíš se z toho pak zvednout a oklepat.

Pokud je tělo přiotráveno etylalkoholem, duše v tomto prostředí být nemůže.  Musí poodstoupit. Pak vidíš, jak lidem začínají hloupnout oči. Duše se pak zase vrátí, jenže ve chvíli, kdy poodstoupí, je lidská bytost prázdná skořápka a může se nastěhovat KDECO. A dočasně převezme vládu nad lidskou bytostí. A to je ten malér.
Markéto, trápím se někdy. Musím tu naději, tu víru, stále obnovovat. Nebo ještě jinak: já už nepochybuju o Bohu, nepochybuju o Věčné Pravdě, o Světle, o Vyšších bytostech Světla, Lásky, dobra, ale někdy jsou jakoby příliš daleko. Někdy máme ty hnáty příliš zabořené v bahně bytí a začnou se objevovat myšlenky, že to všechno nemá cenu. A někdy máš pocit, že jsou lidi strašlivě blbý. I Buddha prý, když dosáhl osvícení, nejprve nechtěl lidi učit. Údajně ho uprosili Dévové, že to je jeho mise, aby tu dharmu předal na Zemi. I samotný Buddha váhal. A někdy máš pocit, že je to s lidma prostě zbytečné… Teď se se mnou jedna výborná žena, která jezdí na Gošárny, lidsky rozešla kvůli prezidentu Zemanovi. A to jsou morální lidi, kteří by ve svých vlastních životech nikdy nelhali, nekradli. Ale z jakéhosi důvodu podporují prezidenta, který to dělá. Nebo umožňuje svému okolí…
A to byl pouze příklad z  politiky…