Z červnového čísla Meduňky vybíráme: Lesní mateřské školky a kluby

Téma červnového čísla je věnováno dětem a články v něm jsou zaměřeny na děti různého věku. Pro tento týden jsme vybrali část článku Hanky Válkové, průvodkyně v lesní školce, o tom, jak vypadá běžný den dětí i pedagogů = kterým se v případě lesních školek říká průvodci. Další články červnového tématu se týkají např. výchovy dětí v období puberty (nesnadném pro děti i rodiče) nebo třeba soužití malého dítěte a zvířete v rodině… Červnové číslo Meduňky je v prodeji na stáncích PNS, v obchodech, elektronická verze na emedunka.cz

Ukázka z článku:

Lesní mateřské školky či lesní kluby jsou čím dál častějším fenoménem nejen v České republice. Rodiče a lidé obecně si začínají uvědomovat důležitost přírody v životě a při výchově dětí. Tyto školky však neznamenají jen blízkost lesa, ale přinášejí i nové přístupy a způsoby komunikace mezi dětmi a dospělými. Děti jsou rovnocennými partnery a dospělí jsou pro ně přirozenou autoritou.

Do lesního školství mě život přivedl před čtyřmi lety, kdy jsem vyhořela ze stresující práce u počítače, a hledala nové životní stezky a poznání. Přechod z jednoho pracovního prostředí do druhého byl docela radikální, a dodnes po mě vyžaduje práci na sobě a sebereflexi. Změna práce a jiné sociální prostředí začaly měnit i mě. Práce s dětmi, zvláště v alternativním vzdělávání, je založena na oboustranné respektující komunikaci a také na vnímání emocí – těch vlastních i emocí druhých lidí, a také na průběžné práci s pocity. Silně na mě působila především životní energie a radost dětí, jejich přirozená hravost a představivost. Malé děti ještě žijí okamžikem, jsou tady a teď, užívají si každou vteřinu bytí. Staly se tak mými učiteli, a myslím, že se mám co učit do konce života. Samozřejmě, škála emocí je široká, a bylo potřeba naučit se pracovat i se vztekem a smutkem jak u dětí, tak i v mém nitru. Mám dokončené střední vzdělání s maturitou, ale tomuto mě nikdy nikdo nenaučil. Podobné zkušenosti mají i rodiče, které potkávám, a kteří jsou do tohoto emočního vzdělávání hozeni často bez předchozího upozornění. Autoritativní výchova, kdy jsou potlačovány veškeré pocity a emoce dětí i dospělých, je snad už na ústupu.

Den v lesní školce
A jak vypadá takový běžný den v lesní školce? Každý den jsou přítomny dvě průvodkyně či průvodci. Žen je v tomto odvětví stále velká převaha, motivací k této práci je často spíše touha srdce a duše než finanční ohodnocení.
Maximální počet dětí na den může být šestnáct, jsou tu namíchány všechny věkové skupiny. Mladší děti se tak mohou učit od starších, a starší se zase učí přizpůsobovat mladším. Učí se tak vzájemné solidaritě a pomoci, porozumění a komunikaci. Pedagogický přístup bývá směsicí vzdělávání waldorfského a montessori, přístupu „respektovat a být respektován” a dalších alternativních směrů.
Do lesa se vyráží každý den za jakéhokoliv počasí podle rčení: „Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.” Výrobců oblečení a doplňků určených pro pobyt v přírodě přibývá, a tak je možné vybavit děti vhodným oblečením. Je to samozřejmě výzva i pro průvodkyně/-ce, kteří by měli být schopny/schopni fyzicky i psychicky zvládat sněžnou vánici, hluboké mrazy či deštivé počasí a být oporou dětem, které si na toto počasí teprve zvykají. Děti se naučí vnímat své tělo a jeho pocity v něm, a to i ty nepříjemné, a také zjistí, že pohyb zahřeje tělo i duši. Zažijí chvíle nepohodlí a následného komfortu v teple a bezpečí školky, a to blahodárně působí na jejich celkovou odolnost.
Důraz se klade na „volnou hru”, při ní si děti samy vytvářejí zábavu, učí se spolupracovat a komunikovat. Je to důležitá součást osobního vývoje, kdy se učí myslet samy za sebe a nečekat, až jim někdo řekne, co mají dělat. Dospělí jsou v tom dětem oporou a pomáhají při komunikačních obtížích. S tímto úzce souvisí pravidlo „Mně se to nelíbí. Stop.” Děti se učí vyjádřit se ve chvíli, kdy už někdo překračuje jejich hranice a kdy jim je něco nepříjemné, a zároveň respektovat hranice druhých a nedělat ostatním,co je nepříjemné jim.
Do školky obecně si děti většinou nesmí nosit vlastní hračky, ale určitě existují i výjimky, např. jednou za měsíc si všichni své oblíbené hračky přinesou, aby je ukázali ostatním. Častá je přítomnost oblíbeného plyšáčka při odpoledním odpočinku ve spacáku. Autička se dají vyrobit z klacíků, kamínků či jiných materiálů. Na půdě školky mají děti dostatek herních pomůcek, ať už inspirovaných montessori přístupem nebo jen tak přírodou – bláto, vodu, kamínky a klacíky, velmi oblíbené  jsou i jiné přírodniny. Průvodkyním/-dcům ani rodičům nevadí, že se jejich dítě domů vrátí zašpiněné nebo zablácené, protože je šťastné a užilo si spoustu legrace. Na zahradě školky se často zapaluje táborák na místě k tomu určeném, ohraničeném kameny. Děti se učí s ohněm bezpečně pracovat a pohybovat se kolem něj. Mají možnost odkoukat, jak se oheň zapaluje pomocí sirek a novin. Starší děti se učí sekat dříví, vždy samozřejmě za dozoru dospělého. V prostoru zahrady často bývá také zahrádka s bylinkami, jahodami, česnekem, děti se účastní procesu sázení semínek a poté mohou samy pozorovat zázrak přírody, kdy se nová rostlinka dere jarní půdou ke slunci. Z vypěstovaných bylinek si pak na ohni mohou uvařit čaj. Častým prvkem na území školek bývá také kompost. Je velká zábava, i pro mě samotnou, hrabat se lopatkou v kompostové hlíně a hledat žížaly, které si mohou odvážnější děti i osahat nebo vzít do dlaně, a které se mohou přenášet na záhonek, aby hlínu provzdušňovaly a kypřily. Na půdě školky je možné lézt po stromech k tomu určených, tedy těch, které mají dostatek pevných větví k bezpečnému pohybu nahoru i dolů, případně lze ke stromu připevnit žebřík. Jedním z důležitých pravidel je: Lezu jen tam, odkud zvládnu i sám slézt. Děti se tak učí samy odhadnout svou sílu a schopnosti.

Co se děje v lese?
V rámci dopolední návštěvy lesa si děti většinou žádné hračky nenosí, a pracuje se jen s tím, co se tu přirozeně vyskytuje: stromy, klacky, kameny, hlína, listí, broučci atd. Důraz je kladen na ohleduplnost vůči lesní fauně. Ze spadlého kmenu je hned autobus, u jiného vzrostlého stromu je veterinární stanice pro nemocné kočičky a v obnaženém svahu kluci kutají v hlíně a hledají poklady. Někdy se do lesa nosí papíry a pastelky, a je možné malovat na podložkách. Oblíbenou zábavou jak pro kluky či holky je ořezávání klacíků škrabkami na brambory. Děti se tak bezpečně naučí opracovávat dřevo a loupat kůru, aby se v předškoláckém věku už mohly posunout k práci s nožem. Do lesa lze také přinést bavlnky a vlnu a omotávat klacíky či vytvářet různé ozdoby, lapače snů či „irské kříže“. Děti také velice baví válet sudy podzimním listím dolů z kopce, pozorovat různé ptáky a jejich zpěv nebo stavět domečky pro skřítky či větší domky z klacků pro sebe. Většinou poznáte les, ve kterém se pohybují děti z lesní mateřské školky. Bývá plný různých ozdob a domečků i jiných nezvyklých předmětů, které však les nijak nepoškozují a jsou přímo z lesních nebo přírodních materiálů. Lesní herní stanoviště jsou vybírána také podle zajímavosti a členitosti terénu, aby se děti měly možnost učit šplhat do kopce a klouzat po zadku z kopce, měly dostatek klacků a stromů aj. Průvodce také může vzít do lesa dlouhé lano a trénuje se podbíhání a přeskakování nebo se lano uváže ke stromu, spustí z prudšího svahu a děti se učí po něm šplhat. 
Děti jsou během cesty do lesa zvyklé pohybovat se samostatně. Při putování lesem na čekací místa na domluvených místech, která děti dobře znají. Jsou umístěna na dohled od sebe, takže z jednoho čekacího místa vidíte na další. Děti tak mohou jít vlastním tempem, a na čekacím místě na sebe vždy všichni čekají. Některé rády běhají dopředu a při čekání mají čas na hraní, a jiné se raději courají, detailně zkoumají každý centimetr cesty, hledají kamínky či klacíky. Jeden průvodce jde většinou vpředu a druhý vzadu.
         Když jsou děti ponořeny do „volné hry“, neexistuje čas, jak ho známe. Jsou zcela zaujaty a soustředěny na hru, představivost jede na plné obrátky. Je vám to povědomé? Říká se tomu „mindfullness“. Děti to ještě umí přirozeně. Je dobré, když průvodce průběžně informuje o blížícím se ukončení hry a odchodu do školky, protože přechod z tohoto stavu zpět do běžného praktického bytí může být pro děti velmi náročný. 

Pravidla a principy
Průvodkyně/-dci by měli být zároveň strážci obecných pravidel, na kterých se vzájemně shodnou. Je důležité nastavit dětem pevné hranice, které jsou logické pro dospělé i pro děti, a jsou dětem průběžně vysvětlovány. Děti jsou malé bytosti, které se bytí na Zemi a s lidmi teprve učí, a dospělí tu jsou, aby jim byli dobrými vzory. Děti se učí především nápodobou, ne prostřednictvím příkazů a zákazů. Pokud tedy chceme určité chování po dětech, je zásadní začít nejdříve u sebe. Z toho plyne pro dospělé v těchto institucích požadavek a závazek osobního rozvoje, který by měli přijmout za svůj, a pracovní dimenze života se tak začne prolínat i do toho soukromého. Tak to alespoň vnímám já. Pokud chci po dětech, aby se učily pracovat například se svým vztekem, musím začít sama u sebe. Je důležité umět se dítěti omluvit, pokud se jako dospělá zachovám nepřiměřeně. I průvodkyně/-dci jsou jen lidé, a tato práce je opravdu velmi náročná nejen po fyzické, ale i po psychické stránce, stejně jako rodičovství či mateřství. Kolem poledne se vyhlásí ukončení lesních her a v naší školce (nemusí tomu tak být v jiných) jsme vždy uspořádali kolečko a každé dítě mělo možnost ostatním sdělit, co se mu během dopoledne v lese líbilo a co se mu nelíbilo, popovídat si o tom, jaké zábavné hry hrály. Děti si často nepamatují, co dělaly před pěti minutami, a tato aktivita podporuje schopnost zpětné reflexe a uvědomění nedávné činnosti. Od návratu do školky na oběd už děti mohou trávit čas jen uvnitř, v teple. Je důležité zmínit, že většina dětí nechodí do lesní školky/klubu každý den. Celkový počet dětí může být kolem třiceti, a během týdne se různě střídají. Předškoláci již pět dní v týdnu zvládat mohou, ale pro tříleté dítě je to ještě náročné. Některé děti chodí v jiné dny v týdnu zároveň do běžné školky…