Od našich čtenářů: Potkala jsem anděla

Následující text nám poslala naše čtenářka Oldřiška Kališová. Paní Oldřišce děkujeme a věříme, že článek může zaujmout i další čtenáře…

Kdysi jsem bezmezně věřila v anděly a Boha, každý den k nim upínala svoji pozornost a sílu.
Jednoho dne jsem šla lesem a potkala na cestě anděla. Ptal se mě, jestli chci, abych se stala andělem. Uvědomila jsem si, že je to anděl, kterého jsem kdysi vyhodila ze svého života, protože jsem si myslela, že andělé jsou nanic. Bylo to v období, kdy jsem prožívala pocity, že mě všechno a všichni opustili. Cítila jsem se uprostřed rodiny totálně opuštěná, uprostřed světa na nic, ve vesmíru nepotřebná.

Když jsem šla polní cestou domů z lesa, něco ve mně se vzbouřilo a řeklo: „DOST!“. Řekla jsem andělům v mé přítomnosti: „Máte padáka!“. Poté můj stav odpovídal zhroucení, které by jistě zajímalo psychiatrii. Zvažovala jsem návštěvu u dr. Chocholouška. „Jít na psychiatrii? Zbláznila ses?“, ptal se mne manžel, když jsem mu oznámila, jak se cítím. Požádal mě, ať počkám.
Asi týden trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale proces cesty k vnitřní síle, přijetí sama sebe do úplné lásky, včetně praktikování toho, co mi zkušenosti a poznání přinesly, pokračuje dodnes. Krize mi pomohla najít cestu k sobě, srdci a uvěřit, že Bůh není mimo mě. Život je nikdy nekončící proces lásky.
Jako dítě jsem byla vychovávaná ve víře v Boha prostřednictvím církve. Mí předkové mě naučili bezmezně věřit v sílu andělů a Boha, nikoliv v moji vlastní. Každý večer jsem se musela modlit, předávat své starosti do nebes a čekat, že se vše změní. Můj stav se měnil, ale k horšímu. Zkoušela jsem dělat i to, co slušná a věřící holka nesmí: nadávat a spílat Bohu. Lamentování nad osudem mi, ale nebylo nic platné.
Dostavily se pocity nechuti vstávat do nového dne. Už ani má duše nechtěla vítat nový den. Život v těle byl jako vězení a představa snažit se něco dělat, provázely stavy marnosti a únavy.
Když jsem se odvážila Bohu říct: „Na co mi jsou modlitby?“, záhy přišla odpověď: „Modlitbami posiluješ sebe. Pokud se chceš k někomu modlit, tak to dělej pro sebe“.
Smích! J Tak to v tomto případě znamená, že mám na nebeském kontě asi slušně vyděláno všemi minulými prosbami, modlitbami a posíláním energie lásky a světla?

No, zbývá otázka, co s tím? V nebi mám našetřeno, ale já jsem tady. Když žiju tady, potřebuji mít tady to, o co jsem žádala. Přemýšlím: Bůh je daleko v nebesích… Alespoň tak mi to vyprávěli babičky a rodiče. Když je tam, tak mi tady nepomůže.
„Co teď?“, ptám se sama sebe a pokračuji ve vnitřním hovoru: „Teď můžeš buď čekat, až Království nebeské sestoupí na zemi nebo jdi světem s vírou, že Bůh přece ví, co s tvými vyslanými prosbami a modlitbami, kterým jsi věnovala spoustu času a energie. „Bůh je přece vševědoucí“, pomyslím si. „Tak by měl vědět, co a jak potřebuju“.
AHA! Past na sebe. Když budu čekat, že se část mého nebeského konta objeví na zemi, nemusí to nastat nikdy. Ale když se postarám o to, abych se ve fyzické realitě projevila já sama a nečekala, až to za mě udělá Bůh, teprve v tomto okamžiku se může začít něco změnit a třeba prožiju něco z Království nebeského právě tady.
Dokážu si představit, že když jsem pozorná tomu, co dělám, vím o své energii, kam ji směřuji a vkládám. Současně se může stát, že uvidím, jak se zhmotňují mé modlitby a prosby, doba, kdy se spirituální svět mění v reálný fyzický.

Přiznávám si nahlas, co si ve skutečnosti přeji. Rozhodla jsem se jít za tím, co „od života chci“. Žít život doopravdy nejen ve své hlavě a představách. Virtuální svět je krásný, ale já ho chci zažít ve hmotné realitě. Dost filozofie!

Jak jdu dál lesem, kde cítím, že opravdu JSEM, zatahá větvička za moji čepici: „Počkej, něco tu pro tebe máme“. Naproti mě stojí anděl. Překvapeně k němu vysílám myšlenku: „Jé, to jsi ty?“ Udiveně hledím před sebe, vidím bytost Světla. „Já tě asi někde zapomněla? Aha, už si vzpomínám“. Během toho, co si vyměňujeme myšlenky, se na sebe usmíváme. Uvědomuji si: „Aha, tebe jsem od sebe odstrčila. No, vítej zpátky“. Během vzájemné výměny a pozorování mi dochází něco podstatného. „Počkej, ty jsi mi přišel ukázat, že ty jsi já! Když tě dokážu vnímat, pak to znamená, že já jsem taky bytost. „ To je boží! Cítím obrovskou úlevu a příliv síly. Nejenže, se vnímám se o kousek celistvější, ale současně ztrácím iluzi o existenci pouhého fyzického těla. Jsme něco víc.
„Díííky!!!“, volám do chrámu lesa, dostavují se pocity bezmezného štěstí. Les považuji za ideální místo ke spojení s vědomím sebe a vesmíru. V tomto prostoru si můžu kecat, o čem chci, nikdo mi neodporuje ani neoponuje, jedině já sama sobě. Je to velice inteligentní místo, kde se dozvím vždycky pravdu.

Takže zpátky k andělům. Vnímám se od té krize v roce 2012 více ve spojení sama se sebou a univerzem, vědomá hranic těla i jeho přesahu. Lidské bytosti vytvořila božská podstata. Už vím, že neexistuje křesťanský Bůh, a pokud snad, pak jen v mysli jako iluze, které oddělují. Jestliže doopravdy lidskou bytost stvořil Bůh, pak nás musel vytvořit ze sebe. Uvažuji dál a ptám se: „Z čeho byla lidská bytost stvořena? Pokud je Bůh Láska a Světlo, pak tím doopravdy jsme.

Andělé jako bytostní průvodci jsou bytosti Světla bez fyzického těla. Jenom proto, že nemají fyzické tělo, jim nemůžeme říkat člověk. Lidé, kteří naprosto popírají bytostní podstatu a fyzickou existenci světla a lásky, jenom zapomněli, že existuje jemný bytostní svět, od kterého se odpojili během putování ve fyzickém těle.
Bytosti lesa, které se starají o rovnováhu tohoto prostoru, mi daly najevo, že mám dar navíc – fyzické tělo. Prakticky chápu, že ve hmotě dokážu daleko víc než anděl. To, co udělám, je víc vidět, slyšet, cítit, je to hmatatelné. Například je velký dar pro chrám lesa, když z něj odnesu odpadky. To jeho prostředí velmi prospěje. Na oplátku dostávám osvěžující energii na uzdravení. Tak je to i s prostředím v lidském těle, můžeme přijímat léčivé energie, kolik chceme, ale pokud předtím neuklidíme toxické nánosy z těla ven, pak není možné úplné uzdravení.
V éteru prostoru Země a vesmíru neexistuje: až, možná, kdyby?
V této dimenzi existuje splnitelný sen, naplněná touha a splněné přání. V éterické úrovni začíná zhmotňování toho, co ze světelné podstaty vtiskneme do hmoty. Vidíme TO, slyšíme TO, vydáváme TO. Ať jsou to zvuky nebo výrobky, slova nebo obrazy, je to jedno. Spirituální dimenze je navždy ukryta jako otisk v předmětu, který byl vytvořen, v hudbě, kterou slyšíme, obrazech, které vidíme, článcích, které čteme, jídle a pití, které konzumujeme. Cítíme, zda to, co bylo vytvořeno, bylo děláno s radostí a láskou s chutí a nadšením nebo naopak.
Už se nepotřebujeme ptát, zda je výrobek kvalitní, protože jeho dimenzi jsme schopni jemnými smysly vnímat podle toho, co z něj vyzařuje. Lidské tělo je vybaveno stovkami senzorů. Když si dovolíme více naslouchat a pozorovat, máme schopnost číst z vyzařování člověka, ucítíme, kdo před námi stojí. Vycítíte, co je tu pro vás a co máte nechat být. A tak to je!

Ať padáš na hubu nebo právě ze dna vstáváš, ať jsi na výsluní nebo totálně mimo. Pořád je v tobě síla, o kterou se můžeš opřít, nemusíš žadonit, plazit se, plakat, ani lkát se. Vyjdi z nevědomí do vědomí, z mysli do srdce.
Přilož dlaň na hruď, vyšli myšlenku: „JSEM TADY“.
Dýchej… pro tuto chvíli to stačí!
Po každé krizi, kterou překonáme, na nás čeká odměna v podobě čirého uvědomění, že šlo o proces vývojové životní lekce. Když se podívám zpátky, vidím cestu a mnoho zkušeností. Nabitá moudrostí v klidu a s lehkostí jdu dál.
Vím, že nikdy nejsme sami!
Miluji potkávat se s bytostmi a lidmi, se kterými mohu sdílet podobnou vlnu poznání a lásku.
Jsem vděčná za život na krásné Planetě Země, za její dary, kterých se mi dostává každý den, a taky, že mohu zažít sebe samu v těle jako „Já“ s tváří mnoha životů, s duší v míru, taková, jaká jsem!

OK 2022