Jaký má původ a význam svátek Pálení čarodějnic?

I když se současná česká společnost jako celek příliš o duchovní  tradice nezajímá, některé svátky se naopak v moderní době začaly těšit všeobecné popularitě a zájmu. Jedním z nich je právě tzv. pálení čarodějnic, které připadá každý rok na večer a noc z 30. dubna na 1. květen.
Odkud tento zvyk nebo rituál – samozřejmě v moderní době patřičně upravený –  vůbec pochází? Jaká je jeho historie a co nám z ní dnes zbylo?
Odpovědi na tyto otázky jsme hledali (a našli) v několika zajímavých knihách…

Naše dnešní „čarodějnice“ jsou pozůstatkem prastarého keltského svátku beltine a zároveň ozvukem pozdější tzv. Valpuržiny nebo Filipojakubské noci…

Kdo byli Keltové?
Kmenový svaz keltského lidu, nikoli ještě národ, se vynořil z temnot barbarského starověku na území severně od Alp jako prvý. Bylo to někdy kolem poloviny 1. tisíciletí př. n. l. Do té doby o Keltech vzdělané národy Středozemí prakticky nic nevěděly. Zato potom s nimi měly co činit jak vojensky, tak obchodně a kulturně. Vyspělí Keltové se stali známými a muselo se s nimi chtě nechtě počítat.
Keltové nikdy nevytvořili jednotný národ se společnou řečí Ale neměli ano jednotně organizovanou říši, státní útvar. Žili roztříštěně v kmenových útvarech, které mluvily různými, i když příbuznými dialekty.

Keltský kalendář 
Základem keltského kalendáře byly rovnodennosti a slunovraty. Tyto čtyři  mezní body rozdělují i dnes cyklus roku na čtyři roční doby – sezony. Tím se ovšem keltský kalendář nelišil od většiny ostatních. Měl však ještě jednu zvláštnost. Keltové slavili kromě toho další čtyři významné svátky. Označovali je jmény samain, beltine, imbolc a lugnasad.
Časově byly umístěny v ročním cyklu  vždy po dvou proti sobě, přibližně uprostřed jednotlivých sezon.V průměru asi 40 dní po rovnodennosti a slunovratech.
Samain, který byl pravděpodobně počátkem keltského roku, se slavil na počátku chladné poloviny roku – 1. listopadu, vlastně již v předvečer toho dne. Po skončení pastvy se shromažďovala stáda. V předvečer svátku samain docházelo v keltských představách k pronikání říše mrtvých do říše živých. Uvolňovaly se magické síly. Konaly se i lidské oběti. U Keltů nebyl předěl mezi životem a smrtí nijak nepřekročitelnou hranicí. Právě o samainu docházelo k míšení obou sfér – světa přirozeného a nadpřirozeného, existujícího mimo lidský čas. Jak silná to byl tradice je znát z toho, že ještě v křesťanských dobách byl 2. listopad svátkem „Dušiček“ nebo jak se dnes říká Památkou zemřelých.
Imbolc se světil 1. února a v pozdějším křesťanském kalendáři má blízko k Hromnicím, které se světily 2. února a jsou svátkem s největším množstvím zachovaných lidových pranostik. Svátek Hromnic byl ovšem roku 1984 nahrazen rozhodnutím Vatikánu svátkem Očišťování Panny Marie. Je to zajímavé potud, že i u Keltů šlo v tomto případě o rituální očistu. Podle některých badatelů byl tento svátek i příležitostí ke smíření, podle jiných souvisel především se začátkem vyměšování mléka u ovcí a měl tedy zemědělský charakter, Někdy bývá také dáván do souvislostí s římskými lupercaliemi, slavenými 15. února na počest Fauna – ochránce stád.

Třetím ze čtveřice typických keltských svátků byl beltine, který jako protipól samainu představoval druhý nejvýznamnější svátek roku. Souvisel s oživením přírody, s plodností a jako začátek teplejšího pololetí představoval vítězství sil života nad silami smrti. Slavil se v předvečer 1. května. V pozdějších lidových zvycích se dochoval jako „pálení čarodějnic“. Goethe mluví ve Faustovi o Valpužině noci. Podle představ Keltů končila této noci moc duchů a všech člověku nepřátelských sil zimního pololetí. Nastávalo naopak plodné období bujného letního vzrůstu a vzkvétajícího života. Na kopcích byly zapalovány hranice, mladí lidé skákali přes plameny, posvátný oheň však musel být zažehnut podle staré tradice: křesáním dvou oblázků nebo třením dvou kusů posvátného dubového dřeva.
Vrcholící léto bylo předmětem kultu o svátku pojmenovaném podle boha Luga – lugnasad. Slavil se 1. srpna a v době římského císaře Augusta splynul v odbyté Galii – zemi Keltů – se svátkem císařovým. Toho dne se konala v hlavním městě tří Galií – Lugdunu  (pozdějším Lyonu),  v jehož názvu se rovněž ozývá jméno starého keltského boha Luga, všelidová shromáždění. Hrály se hry, divadelní představení, pořádaly se řečnické soutěže.
Lugnasad byl kalendářním protějškem imbolcu a zvolna tedy uzavíral cyklus keltského roku. Po něm následoval opět samain a celý cyklus se opakoval.

Milan Špůrek: Jehla v kupce sena, Albatros Praha, 1990, str. 58, 60-61

Beltene
Bel znamená „jasný planoucí oheň“. Belenus je galské přízvisko Apollóna, který v řecké mytologii bývá část spojován se slunc

em a o němž se vyprávělo, že zimní měsíce tráví v zemi Hyperborejců, v zemi za severním větrem.
Beltene (Beltine, Baltaine) je svátkem počátku. V tento den se v celém Irsku uhasily domácí ohně a následně byly znovu zažehnuty…Dobytek se proháněl mezi dvěma oplodňujícími ohni, v Irsku se k novému rozdělání ohně pojí májové zvyky a zvyky spjaté se sluneční koulí. Oheň hraje při všech svátcích velkou roli. Odstraňuje nemoce a zahání zlé duchy – je to pozemský symbol slunce.

    Ingeborg Clarusová: Keltské mýty, Vyšehrad, Praha, str. 73

Beltine v dnešní době 
Jistě je zajímavé znát původ a původní význam tohoto svátku, ale nabízí se otázka, jak máme tuto událost nebo tento předěl mezi obdobími vnímat a pojmout my – lidé, jejichž chápání světa je logicky naprosto odlišné od způsobu, jakým svět vnímali dávní Keltové.
Jak můžeme o tomto svátku dnes uvažovat my? Inspirovat nás může Caitlín Matthewsová, renomovaná autorka zabývající se keltskou magií, která prameny keltské provenience sesbírala a upravila pro použití v dnešní době.

Beltane
Čas léta čili Beltane je obdobím, jež oplývá dary rostoucí důvěry, je časem růstu a lidské společenskosti, která souvisí s příjemnějším a teplejším počasím. Je časem základní oslavy tradičního erotična roku, životní síly Léta a radosti mládí. V cyklu lidského života koresponduje Beltane s časem mládí a počátku dospělosti, kdy je naše krev rozpálena, kdy myšlenky bývají netrpělivé a člověk usilovně a nadšeně kráčí za splněním svých ambicí. Beltane je vhodnou dobou k oslavě hrdinů a hrdinek, všech ochránců země, všech, kteří vytvářeli a zkoušeli nové možnosti pomoci ostatním, a všech světců, jejichž láska přispěla k otevření spirituálních cest k lidské milosti.

Činnosti vhodné pro letní měsíce – pro období započaté svátkem beltine:

• Věnujte se tělesným cvičením, tj. sportu, tanci atd., využijte životní síly, jimiž letní období kypí.
• Pravidelně hodnoťte své motivace a to, jak využíváte dary života.
• Pamatujte na své duchovní bližní – ty, s nimiž sdílíte spirituální zaměření.
• Ani v tomto období nezapomínejme na stravu duše!
• Nezapomínejte na hrdiny a hrdinky, kteří vám oživili vaši spirituální cestu.
• Pracujte v zahradě, osaďte ji tak, aby se v pozdním létě stala pokladnicí barev.
• Denně se aspoň půl hodiny procházejte v přírodě a meditujte.
• Naučte se znát květiny a zvířata v okolí místa, kde žijete, zjistěte, jaké jsou jejich nároky na prostředí.
• Neváhejte spontánním tancem vyjádřit svou sounáležitost s vesmírem.
• Buďte aktivní s lidmi, kteří smýšlejí podobně jako vy, podporujte ochranu životního prostředí na lokální i globální úrovni.
• Cestujete-li v letním čase, přizpůsobte svou spirituální cestu zářným darům tohoto období.

  Caitlín Matthewsová: Keltské rituály,Votobia 1997, str. 99, 103

Filipojakubská noc
Noc ze 30.dubna na 1. května neztratila nic ze své magičnosti ani v pozdějších staletích. Lidé věřili, že tuto noc se síly zla  = čarodějnice slétají na čarodějnický sabat a ohně na vyvýšených místech byly původně zapalovány na ochranu proti nim. Postupně se z těchto ohňů vyvinul zvyk „pálení čarodějnic“. Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky. Popel z těchto ohňů měl magické účinky – zvyšoval úrodnost půdy i plodnost dobytka. Zvyk skákat přes oheň znamenal jednak očistný rituál a také měl zajistit mládí a plodnost toho, kdo přes plameny přeskočil.

Co nám dnes z těchto zvyků zbylo?
V současné době je „pálení čarodějnic“ – noční bdění a popíjení u ohňů oblíbeným zvykem zejména u mladých lidí, ale na návsích či návrších mnoha vesnic u nás se můžeme večer a v noci ze 30. dubna na 1. května setkat s lidmi všech generací, kteří celou noc v družné zábavě prosedí u ozdobené březové májky (bříza byla slavnostním stromem Galů), popíjejí, zpívají, grilují a svou májku hlídají, aby jim ji nepodřízla veselá partička z vedlejší vesnice… (stavění  a hlídání májky je ostatně také prastarým zvykem…)
V předvečer Beltinu se milenci vydávali do lesů, květen byl potom svátkem milostných her.
I my nazýváme květen „časem lásky“. Zvyk líbat se pod břízou je parnrě také součástí dávné tradice…

Zdá se, že i v 21. století udržujeme více starých zvyků, než bychom možná vůbec tušili. Tak si letošní „čarodějnice“ pěkně užijme a připomeňme si i spirituální rovinu tohoto působivého svátku!