PRÁVĚ DNES: znamení Štíra

Dnes – 23. 10. – v 0:15 h LČ vstoupilo Slunce do znamení Štíra. Toto znamení obklopuje spousta různých předpokladů a někdy i „mýtů“ – jako že Štíři jsou nebezpeční, necitelní, velmi vášniví atd…
Jací tedy Štíři jsou a jak jim porozumět? Vybíráme část textu týkající se znamení Štíra, z knihy Markéty Vostré ZNAMENÍ V NÁS (vyšla v edici Knihovnička Meduňky). Markétina kniha, doplněná řadou skutečných příběhů z její praxe vědmy a odbornice na tarot, může pomoci pochopit zrozence tohoto vodního znamení…

ŠTÍR – VÁŠEŇ V NÁS
23. 10. – 21. 11.
Opustili jsme kouzelné zahrady Venušiny a právě se odhodláváme vkročit na území, kde není tak úplně bezpečno. Krajina písčitá, kamenitá, zdánlivě opuštěná. Nenechme se však mýlit prvním dojmem. Ten, kdo tuto krajinu obývá, zde žije velmi skrytě a není jednoduché vypozorovat jeho stopy, jeho přítomnost. Pohybuje se ve svém království velmi nevyzpytatelně a nikdy netušíme, kdy na nás zaútočí mocná klepeta a ještě mocnější bodec plný jedu. Právě jsme vešli na návštěvu ke Štíru.
A můžeme být malinko šokováni. Po kouzelných zahradách, kde nás Váhy zasvětily do schopnosti vnímat krásu, v ideálních světech, kde není místo pro zlo, zde najednou nevíme kam stoupnout, co čekat.
Jak popsat toto znamení? Je jedním z nejzáhadnějších a skrze něj v sobě objevujeme nejvyšší mystéria života a smrti. Štír v nás je introvert. Bytost velmi hluboká, rozvíjející se vertikálním směrem. Jako kdyby Štír potřeboval jít na opačnou stranu, než jdou všichni ostatní.
Ti objevují život, Štír objevuje zánik.
Toto znamení je hluboce transformační. Potřebuje rozrušit všechny základy dosavadních jistot budované předchozími znameními. Přichází s poselstvím, že největší jistota na této planetě je nejistota, že každá forma zde v hmotném světě má svůj poločas rozpadu. Vše tady má svůj počátek, ale i konec, od okamžiku našeho zrození kráčíme den po dni vstříc svému zániku.
Štír nám přináší poznání naší dočasnosti a s tím i nezbytnou otázku: „Má to tady vůbec nějaký smysl?“ Pokud bychom nenalezli odpovědi prostřednictvím dalšího znamení, kterým je Střelec, zřejmě bychom v této fázi zvěrokruhu podlehli depresi.
Ač to na první pohled není vůbec patrné, ve Štíru pod povrchem zdánlivé nezúčastněnosti bublají hluboké vášně. Toto znamení extrémů potřebuje zaznamenat hranice lidských možností, za které ještě lze zajít, a dál už jen nicota a klid.
Když Štír miluje, miluje na tři sta procent, když nenávidí, je to opět na tři sta procent. Štír je koncentrovaná emoce, ve které zažije spalující proces až k úplnému zániku a znovuzrození.
Další skutečností tohoto procesu je, že Štír, i když v něm bulají rozličné emoce, nedá světu znát, na čem s ním je. Dokonalý hráč pokeru. Připomíná sopku, která působí naprosto stabilním, bezpečným dojmem, ovšem v jejím nitru to vře a stačí málo a jícen vychrlí žhavou lávu, která zničí zem na dlouhou dobu.
Snad nejhorší pro toto znamení je nuda. Je zajímavé sledovat Štíra ve společnosti. Málokdy se účastní všeobecného tlachání na obvyklá témata, je přítomen pouze určitou částí své bytosti, tedy tou nejviditelnější. Zbytek se toulá někde hluboko v představách a s přítomností nemá nic společného.
Je v něm i notná dávka pohrdání obyčejností a všedností. On, který několikrát denně fárá do hlubin, kde snad samo peklo sídlí, se nemá chuť zabývat obyčejnými lidskými tématy. Povrchnost jej vyčerpává.
Tradiční astrologie o něm říká, že je znamením magie a sexu. Můžeme jí věřit, protože když se zahledíme Štíru do očí, pocítíme zneklidnění z dojmu, že o nás ví všechno. Rentgenový pohled nás možná svléká z šatů, ale spíše, pokud nás Štír uznal za hodna svého zájmu, se snaží dopátrat, kdo jsme, chce odhalit naše tajemství, prostoupit nás skrz naskrz.
Štírova doba, tedy pokročilý podzim, již není dobou sklizně a hýřivých barev na stráních. Je časem odumírání, kdy se život stahuje do nitra v očekávání zimy. Barvy pokročilého podzimu jsou temné a ponuré. Je jasné, že tomuto času nebude vládnout extrovertní optimista, ale bytost žijící výrazně ve svém vnitřním světě.
Štír v nás nám zprostředkovává kontakt s našimi nejhlubšími vrstvami. Můžeme je nazvat i temnými, či spíše pro naši vědomou mysl jen složitě uchopitelnými. Málokdo se rád ztotožní se svými oblastmi stínů a přizná si, že je – žárlivý, závistivý, lakomý, uzurpátorský, agresivní, nenávistný, zlostný, pokrytecky atd. Nelze vyjmenovávat všechny názvy pro lidské temné skutečnosti, ale právě ony vytvářejí vztahy ve vnější realitě. Naše odvrácená tvář, ta, kterou si jen neradi připouštíme, se nám sama ukáže právě v kontaktu s druhými.
Praktická rada pro to, co s tím je přijetí, neboli dostatečné zvědomění si toho, že opravdu jsem takový, jaký jsem. Toto konstatování by nemělo vyznít ve smyslu „Jsem takový, jaký jsem, a s tím se nic dělat nedá“. Či ještě lepší je „Měnit se nehodlám“, kdy dotyčný vědomě hodlá ustrnout ve svém vývoji s pocitem, že dosažená dokonalost bohatě postačuje.
Vzhledem k tomu, že vše kolem nás i v nás se nepřetržitě proměňuje, viditelně či neviditelně, je toto prohlášení přinejmenším hloupé.

Příběh z praxe
To je i hlavní motiv příběhu mé klientky, jejíž mladinká dcera se zamilovala do chlapce, který má poměrně specifické názory na vše, co měl možnost za svého též nedlouhého života zatím spatřit. Jedním z těchto názorů je například to, že nehodlá svou prací podporovat současné společenství. Respektive hodlá nedělat vůbec nic. Nějakým zázrakem mu to až doposud procházelo hlavně vzhledem k tomu, že působí velmi slušným dojmem. Jeho scénář je pokaždé stejný. Začne chodit s nezralou a většinou velmi naivní dívenkou, která ve vytržení nad jeho originalitou všechno platí. Po čase sice začne mít pochybnosti, zvláště když se jí vzhledem k tomu, že sama studuje, příjmů také nedostává a začíná se zadlužovat.
Hoch reaguje „měnit se nehodlám“. Pokud zdroj vyschne zcela, tento roztomilý dareba se většinou rychle poohlédne po nějakém dalším.
Klientka je samozřejmě z této situace zoufalá. Dcera, do té doby naprosto bezproblémová, se od ní odstěhovala a přespává se svým hochem, kde se dá. Jedí, co se dá, a tak to bude pokračovat do té doby, než dívčin fyzický a psychický stav ji samu upozorní na to, že takto se láska zřejmě nechová. U někoho to může trvat dny u jiného roky.
Někdo v sobě nemá zdaleka takto rozvinuto sebeničení, tudíž se mu zrcadlo, v podobě využívajícího a bezcharakterního člověka, do cesty nepostaví.
Důležité je tedy, abychom se na sebe dívali komplexněji, což se začíná dařit až většinou v důsledku nějakého většího životního karambolu. Zde by se nám oblast našeho stínu měla objevit v novém světle. Naším stínem však nemusí být jen vysloveně záporné lidské vlastnosti. Stínem můžou být všechny ty formy sebetrestání, destrukcí, krutosti, ničení. Ty ve vědomí vypadají zdánlivě jako ušlechtilé skutečnosti, pomáhají přece druhým. Pozor však, je to opět past ze světa stínů.
Dívenka planoucí svou první láskou má pocit, že finančním přispěním svému hochovi pomáhá. Jak ušlechtilé! Netuší nebo si zatím ještě vůbec nepřipouští, že tím, jak podporuje něčí lenost, hamižnost, nepřizpůsobivost a kdo ví co ještě, nevytváří bohulibý skutek, ale naopak velmi nepěknou energii, která podporuje právě to temné. Jí samé to zrcadlí míru nevážení si sebe sama. Tento příběh namůže skončit jinak než naprostou destrukcí, buď vztahu, nebo sebe sama. Kdo z toho naopak vyvázne zcela v pořádku, bude hoch, i když pouze dočasně.

Za každým životním příběhem se dá vystopovat, co jej v nás spustilo. Právě svět příčin je světem znamení Štíra. Proto jsou mu připisovány magické schopnosti.
To je zcela možné, ale také je velmi pravděpodobné, že Štír se zkrátka velmi dobře orientuje v místech, kam se ostatní dostávají až následkem osobních katastrof.
Zřejmě i díky tomu může mít Štír trvalý pocit nenasycenosti v oblasti prožitků, pocitů, dojmů, emocí. Tím, že cítí rozhraní života a smrti a ví, že jisté je pouze „teď a tady“, zřejmě potřebuje obzvláště silnou koncentraci prožívaného.
Vášnivost a náruživost Štírů v oblasti sexuální byla již mnohokráte popsána. Fyzické propojení se s druhou bytostí dává na určitou dobu určitou iluzi, že zde nejsme tak osamoceni, jak tomu ve skutečnosti je. Je to krátké spojení se světem někoho druhého, se světem, o kterém zpravidla netušíme vůbec nic a můžeme se jen domnívat, že ten druhý cítí život podobně jako my.
Touha po spojení a nalezení opětné celistvosti může být tím větší, čím více se dotyčný odklání sám od sebe. Přiblížením se k sobě samému a dosažením vnitřní vyrovnanosti se nám spojení s druhým začne jevit v novém světle. Již ne jako zoufalá potřeba někoho mít a vlastnit, někoho, kdo zaplní naši bezbřehou samotu. Naopak, budeme obohaceni tím, co nám dotyčný do našeho života přináší a čím náš vlastní život smysluplně obohatil.
Mnoho žen, které přicházejí na výklad, se cítí nesmírně osamoceně a jejich reakce na mé otázky typu „a co váš vlastní život“ jsou poměrně odmítavé.
„K tomu, abych měla pocit, že opravdu žiji, potřebuji někoho mít. Nedokážu být sama.“
Hlavní otázky pak logicky směřují k tomu, kdy konečně dorazí ten, jenž by měl iniciovat to, oč klientka doposud přicházela.
Jako kdyby teprve s příchodem někoho měl začít život, měly se konečně naplňovat představy, začalo se pečovat o zdraví, o vzhled, o koníčky. Teprve ON dá smysl veškerému ději.
Nelze být netaktní, ale pokud někdo váží přes metrák, místo vlasů má zničený chemlon a u zubaře nebyl mnoho let, lze i bez karet předpokládat, že ON se zřejmě nedostaví, a když, tak rozhodně nebude naplňovat náročné požadavky. Ty pokud jsou, pak musí v zájmu zachování rovnováhy být námi také naplněny.

Další příběh z praxe
Mé rady ohledně toho, že je nejdříve zapotřebí dát dohromady sebe, a to na všech úrovních, jsou zdánlivě přijaty, ale těžko říci, do jaké míry opravdu naplněny jsou. A přitom je to tak logické! Systém zrcadlení nám přivede partnera, který nás odráží. V čím lepší jsme kondici – fyzické, mentální, emoční, duchovní – tím podle pravidla přitažlivosti bychom měli k sobě „přivolat“ partnera stejných hodnot. Není statisticky dokázáno, zda tomu v praxi tak opravdu je, ale předpokládejme, že pokud opravdu stojíme o partnera, musíme začít od sebe a něco pro to také udělat.
V nedávné době mě navštívila paní, o které by se dalo říci vyhaslá. Příliš se nechala „použít“ životem, respektive nikdy nenašla odvahu říci vlídné a neosobní NE, když to ostatní „zkoušeli“. Prošly jsme výkladem, ze kterého vyplynulo, že přijde výrazný impuls ke změnám a regeneraci. Paní přišla po roce znovu a byla k nepoznání. Zářila z ní vitální energie a radost ze života. A samozřejmě – potkala muže, díky němuž došlo k zázračné proměně..Příběh neměl obvyklý happy end. Oni dva se sice potkali, ale vzhledem k tomu, že on byl cizinec, k tomu zadaný, románek neměl žádné pokračování. Vlastně ani pořádně nezačal. A přesto… dokázal tuto ženu nelze říci proměnit, ale „vyloupnout se“ ve své možná nejlepší podobě. Ona sama říkala, že ji vlastně ani nemrzí, že ve vztahu nelze pokračovat. Možná právě to by jí časem znovu vzalo vítr z plachet, vzhledem k její potřebě se obětovat. Takhle se jí podařilo zachytit impuls a rozvinout jej v realitě. Začala chodit, plavat, běhat i pracovat na změně vzhledu, aby více korespondoval s tím, jak se cítí. Konec šedé, utrápené myši!
„I když už se asi nikdy neuvidíme, budu ho vnímat jako důležitého muže svého života. Probudil mě jako Šípkovou Růženku z nějakého divného kómatu, ve kterém jsem si vůbec neuvědomovala, že jsem žena. Čas utíká a nemá cenu čekat na zázraky. Ty je potřeba dosadit si do života vědomě.“