„Příběh je jako bylinkový čaj,“

říká v titulním rozhovoru listopadového čísla Meduňky Věra Šimonová. Nové číslo právě vyšlo a čeká na své čtenáře – tedy na vás- na stáncích PNS, v mnoha obchodech i na emedunka.cz

Věra Šimonová spolupracuje s Meduňkou už léta a za tu dobu pro nás připravila řadu článků na rozmanitá témata, jejichž součástí vždy byly poutavé příběhy. Věra je žena několika profesí – vystudovala Vysokou školu ekonomickou,  pracovala v oblasti personálního řízení, kterému se nyní věnuje jako redaktorka personálních periodik. Později absolvovala Pražskou psychoterapeutickou fakultu a psychoterapeutické výcviky, je členkou České společnosti pro analytickou psychologii. Poskytuje osobní poradenství, při kterém využívá zkušenosti z personální praxe, poznatky hlubinné psychologie C. G. Junga a symboliku příběhů. Povídaly jsme si o umění vyprávět a dostaly se až k inspirativní představě „mnohovrstevnaté ženy“… Věřím, milé čtenářky a vážení čtenáři, že tento rozhovor bude inspirací i pro vás.    

Věro, v úvodu jsem naznačila šíři vašeho profesního záběru, jak byste sama sebe charakterizovala vy?
Mám ráda příběhy, doprovázejí mě už od dětství. Asi jako každého. Příběhy se nás chytnou svým drápkem, anebo my jich, a už nás nepustí. Dnešní doba přeje psychologům, v dřívějších časech jejich roli zastávali vypravěči. Byli to pečliví pozorovatelé a znalci života, a skrze podobenství, která se v příbězích ukrývají, dovedli povzbuzovat, utěšovat a hojit rány. Dobrý příběh je léčivý jako bylinkový čaj.
Příběhy nám nastavují zrcadlo. Oslovují hlubší vrstvy naší osobnosti a mají schopnost otevírat naše uzavřené duševní komnaty. Nementorují, nenabízejí doslovné návody, ale poskytují vodítka. Možná právě proto můžeme snadněji přijmout jejich poselství. V dětství se lehce ztotožníme s odvážným rytířem či princeznou, ale jak jde čas, zahlédneme svoji tvář i v jiných postavách příběhu. Ty všechny jsou naší součástí. Nejsme jen něžnou princeznou, ale občas zlou čarodějnicí, potměšilým skřítkem či opomíjenou žebračkou.

Léčivé příběhy

Zmínila jste pojem „léčivý příběh“, proč jsou tedy příběhy léčivé?
Zkusím odpovědět příběhem, ano? Pod hradbami městečka seděla nahá dívka a plakala. Zastavil se u ní mladík a zeptal se jí, co ji trápí. Byl zvláštní – měl na sobě pestrobarevné šaty ozdobené korálky a rolničkami, ve vlasech zapletená pírka. Dívka na něho překvapeně pohlédla a odpověděla se slzami v očích: „Ve městě je trh, všude spousta lidí. Chtěla jsem jim vyprávět, ale neposlouchali mě. Házeli po mě kameny, rajčata. Musela jsem utéct.“ Mladík se jen usmál a navrhl jí, aby se na náměstí vrátili spolu. „Ale nahá tam jít nemůžeš,“ usmál se. Přehodil přes dívku barevný šál, na krk jí zavěsil šňůru korálků a za ucho strčil pírko. Když přišli na náměstí, vlezl si na kašnu a zavolal: „Vsadím se, že tohle jste ještě nikdy neslyšeli. Možná mi nebudete věřit, ale opravdu se to stalo. Zrovna včera, tady na náměstí….“ Jeho vlasy vlály ve větru, rolničky cinkaly a lidé se začali sbíhat, odložili své košíky s nákupem a poslouchali. Nejprve s nedůvěrou, ale za chvíli už pohodlně seděli na dlažbě, usmívali se a zapomněli na to, že spěchají. Když padl soumrak, ti dva se tiše vytratili z náměstí a zmizeli za městskými hradbami. „A víš co,“ řekl mladík dívce, „když nám to spolu tak pěkně šlo, co kdybychom odteď chodili spolu?“ Dívka se usmála a odpověděla: „Ale vždyť se vůbec neznáme. Ani nevím, jak se jmenuješ. A já – já se taky ani nepředstavila. Říkají mi Pravda.“ „Těší mě,“ usmál se mladík. „Já se jmenuji Příběh.“ A od té doby se ti dva toulají spolu a lidé jim rádi naslouchají. Protože v každém příběhu se skrývá alespoň kousíček pravdy.“

Jste milovnice příběhů, pracujete jako redaktorka specializující se na oblast personálního řízení, zároveň jako terapeutka a propojujete oblast personalistiky s psychologií…
Myslím, že jednotlivé oblasti se pěkně doplňují. Ostatně, i personalistika je multioborová profese – potřebujete k ní znalost práva, ekonomie i psychologie. Naše doba má ráda škatulky a dává přednost specializaci. Pokud jste například účetní, nějakou dobu budete péci kremrole a pak se budete chtít vrátit k účetnictví, nejspíš nad vaším životopisem leckterý zaměstnavatel zaváhá. Před několika lety jsem redigovala knihu věnovanou přijímacímu řízení a kompetenčnímu pohovoru. Jedna z autorek působila nějaký čas v USA, kde všestrannost a pestré zkušenosti byly vítány. U nás – jako majitelka personální agentury – učinila přesně opačnou zkušenost.
A přece – kdybychom se mohli protáhnout do období renesance a navštívit tamní dílny, tzv. bottegy, zjistili bychom, jak široké byly znalosti a dovednosti tehdejších umělců a řemeslníků. Například Brunelleschi se vyučil zlatníkem, to mu ale nebránilo, aby pracoval také jako sochař a nakonec jako úspěšný architekt. Vím, můžete namítnout, že devatero řemesel a desátá bída, ale možná by stálo za to alespoň občas si vzpomenout na našeho Ferdu mravence, který uměl zastat práce všeho druhu.

Dají se tedy příběhy využít v poradenské praxi?
Ano, určitě. Příběhy nás nezatíží zbytečnou teorií, snadno si je zapamatujeme. Ukrývají v sobě poselství, že někdo před námi danou situaci zvládl a my se od něho, obrazně řečeno, můžeme přiučit – jak uvažoval, jaké cesty se ukázaly jako slepé uličky a které ho naopak dovedly dál.
Naše chování určují vrozené vzorce – archetypy, které působí v našem nitru. Díky příběhům, které v sobě ukrývají archetypální poselství, se na ně můžeme podívat, zvědomit je a začít s nimi vést rozhovor.  Můžeme se tak na náš životní příběh podívat s odstupem a lépe pochopit, co se nám děje, jakou roli právě hrajeme a jestli ji vůbec chceme hrát, nebo zda ji chceme změnit.
 Jungiánský analytik Robert Moore říkal, že k porozumění lidské duši vedou tři cesty: studium mýtů a pohádek, Jungova analytická psychologie a pozorné rozhlížení se po světě kolem nás. Příběhy jsou jednou z možností, jak porozumět sobě i druhým.

A co personalistika – kde tam je místo pro příběhy?
Personalistika – to nejsou jen paragrafy, i když právních norem, které je třeba znát, je celá řada. Jsou  to především lidé a situace, které se na pracovišti odehrávají. Tam, kde jsme často s logickou argumentací v koncích, může pomoci příběh. Jsem redaktorkou personálního časopisu. Mezi právní a manažerské texty jsem do obsahu před několika lety zařadila rubriku  Příběhy k zamyšlení, kterou vedla Daniela Fischerová. Když jsme ji po čase chtěly ukončit, protože jsme si říkaly, že je „přepříběhováno“, ozývali se čtenáři a žádali pokračování. Tak štafetu po Daniele převzali další autoři a rubrika funguje dosud.

A vztah k příběhům uplatňujete i ve své další činnosti…
Odmala mám nos zabořený v knihách. Za to vděčím babičce, která byla nadšená čtenářka a občas mi podstrčila i knihy, na které jsem si ještě mohla pár let počkat – jen aby si pak o nich se mnou mohla vyprávět. Proto jsem ráda, že mohu knihám pomáhat na svět. Pracuji v malém nakladatelství, a právě teď připravujeme knihu o storytellingu, která je – jak z názvu vyplývá – věnovaná vypravěčskému umění.
S vypravěči jsem se nejprve setkala v Itálii. Vystupovali na náměstích zaplněných posluchači. Pokaždé mě mrzelo, že nerozumím italsky a nemohu si užít příběh, který díky nim ožíval. Profesionální vypravěči existují nejen tam, ale také například v Anglii i v dalších zemích.  Poslechnout si je můžeme i u nás – autorka připravované knihy, Barbora Voráčová, přivezla vypravěčské umění z Norska a Skotska k nám Čech.

Umění vyprávět

Storytelling je tedy vypravěčství?
Ano.  Umění vyprávět je prastaré. Jen v dnešní době roli vypravěčů přebírají média – rozhlas, televize, film. O tom, že příběhům rádi nasloucháme, svědčí i současná obliba seriálů. Jenomže pokud má seriál několik desítek i stovek dílů, těžko v něm hledat to, co dobrý příběh má mít – začátek, střed a konec. Seriály spíše dráždí emoce, než aby léčily duši. Bylo by  fajn je občas vypnout, sednout si kolem stolu a vyprávět si. Říká se, že příběh je nejkratší cestou mezi lidmi – a tak možná kdybychom znovu objevili kouzlo vyprávění, měli bychom k sobě v dnešní digitální době o kousek blíž…