Dr. Petr Novotný: Proč jsme nemocní?

Milí čtenáři, na tomto místě budeme (s laskavým svolením autora) postupně zveřejňovat pasáže z knihy našeho spolupracovníka PhDr. Petra Novotného Proč jsme nemocní. Kniha vyšla v roce 2003 v libereckém nakladateství Dialog, ale dvacet let od jejího vydání neubralo nic na její zajímavosti a aktuálnosti – naopak se řada informací a naznačených souvislostí časem potvrdila a ověřila. Autor v knize srozumitelně vysvětluje psychosomatické a sociální souvislosti vzniku různých chorob a poukazuje také na možné způsoby řešení pomocí korekcí našeho chování.
PhDr. Petr Novotný absolvoval studium klinické psychologie a psychofyziologie na FF UK v Praze. Praxi započal v ústavu pro děti a mládež s poruchami chování a se specifickými zdravotními potížemi. Desítky let se věnuje těžce nemocným a psychicky strádajícím. O emočních a sociálních zdrojích nemocí napsal například Filozofii nemocí, Příliš chytré nemoci a Nemoc hodných lidí – rakovina. S plzeňským onkologem prof. MUDr. Milošem Peškem, CSc. napsal knihu Od diagnózy rakoviny k uzdravení a Zachraň svůj život. Nedávno vyšla jeho  publikace nazvaná Kdo  je šťastný, je i zdravý.
Rozsáhlý rozhovor s dr. Novotným vyšel v Meduňce v čísle 7/2020, část tohoto rozhovoru si budete také moci přečíst v této sekci.

PhDr. Petr Novotný: PROČ JSME NEMOCNÍ
© dr. Petr Novotný

Kratičká předmluva
Skutečnost je taková, že sami sebe známe často povrchněji než svoje bližní. Sebe sama si pak tím pádem více než ostatní idealizujeme, a jsme – li  vskutku prakticky vedeni, pak také sebe máme  rádi nejvíce. Potom se nám povětšinou vůbec nelíbí, když nás někdo přímočaře kritizuje nebo když na nás vypozoruje jakési deformace, jichž si z nějakého důvodu nemůžeme a ani nechceme být vědomi.
Celá tato kniha je ožehavá v tom, že nabádá čtenáře, aby si přiznal jakési chyby, které mu objektivně škodí a jež případně za nějaký čas nutně navozují příznaky nemoci. Lékaři – autoři publikací o takzvané psychosomatické medicíně, vypozorovali ve vzácné shodě stejný fakt, že totiž jejich čtenáři v převážné míře souhlasí s tím, že konkrétní psychické selhávání odzrcadlovává vcelku přesně konkrétní příznaky nemocí – avšak jen v případě jejich kamarádů, příbuzných, kolegů, konkurentů či  nepřátel. Ve vlastním případě často polemiku nepřipouštějí a tvrdí, že oni psychicky neselhávají, nedopouštějí se omylů, nepotlačují žádné strachy   ani úzkost, a ani nežijí pod tlakem žádných  negativních emocí, a jejich nemoc nemůže být tudíž  výsledkem negativních psychických pnutí…
K tomu je třeba jen dodat, že nejsme dobrovolně slepí, protože jsme silní, ale proto, že se cítíme slabí a máme strach z dalších následků své slabosti. Uvidět a přiznat si vlastní slabost je však prvním význačným krokem každého nemocného k uzdravení.

O co půjde?              
V této knize jde zejména o to, aby se čtenář dozvěděl, proč on sám, nebo jeho blízcí  onemocněli právě v jistém okamžiku svého života konkrétní  nemocí a nikoli jinou.  Vyplatí se získat informace o příčinách nemocí, i když jsme zdrávi a máme ještě pocit, že jsme málem nesmrtelní.  Vždyť se také cítíme lépe s plnou peněženkou, i když nic koupit nechceme.  Zákonitosti nemocí navíc vyplývají nejen z obecných zákonitostí zdraví a zákonitostí života, ale i z tak vzdálených (blízkých) zákonitostí, k nimž i hvězdářským dalekohledem sotva dohlédneme.  Vědět o těchto zákonitostech, znamená být včas varován. Někdy se však stane, že se dozvíme, proč se nemoc vyjevila, ale už je pozdě, abychom se uzdravili zcela, případně abychom se uzdravili byť jen z části. Vědět, neznamená získat automaticky novou příležitost, když jsme předtím několik příležitostí propásli. Vědět, proč jsme nemocní, proč trpíme a proč umíráme, a zůstat přitom aktivní, je však vždycky účelnější, než když myslíme, že nemoc, utrpení a smrt jsou na nás spáchané křivdy. Obecně totiž platí, že více nemocní jsou pasivní konzumenti reality a méně nemocní jsou její aktivní tvůrci, což prokázaly také vědecké výzkumy. 
Nemoci se lze vyhnout také v případě, když víme, proč a za jakých podmínek a jakou nemocí  bychom mohli onemocnět, když totiž myslíme, prociťujeme a chováme se určitým způsobem. Nemoc se rovněž nepředznamenává až zjevenými příznaky na těle, ale už předchozím konkrétním napětím v psychice, jenž se vyjevilo při zcela konkrétních situacích. Porozumíme-li tomuto napětí, pak je také jakási šance před dotírající nemocí uniknout. Jestliže jsme už nemocní a dodatečně se dozvíme, proč jsme onemocněli, můžeme se rychleji a s menším rizikem sami, především však za pomoci lékařů uzdravit.
Někdy však nastane situace, že už víme, proč jsme onemocněli, a víme také, jak bychom se mohli vyléčit, a když se o to, byť i s pomocí lékařů pokusíme, tak to nezafunguje. Někdy totiž nejsme schopni ovlivnit svoje hlubinné nitro (vyšší patra své psychiky), které nemoc zobrazuje a které si případně její obraz zase vezme zpět. Naše hlubinné nitro je s to ovlivnit nás, podat nám zprávu v podobě nemoci, jenže my na tom můžeme být tak, že paradoxně nedokážeme navázat kontakt sami se sebou, když jsme se totiž vzdálili sami od sebe příliš daleko.
Nemoc se však zdaleka nevyjevuje jen proto, abychom její zjevení přijali, pochopili a akceptovali, není pouze nám určeným poselstvím, ale je také vyjádřením kvality vnějšku, v němž žijeme a který se také zobrazuje či zrcadlí v nás. Nemoc bychom mohli také nazvat reakcí  na předchozí nesoulad, předchozí rozpor, předchozí ustrnutí vývoje, předchozí snahu vymanit se z celku, nebo za následek dlouhodobé snahy zamlčet, co zamlčet nelze, nespokojenosti se svou vnitřní podobou, se svým směřováním a s neodvratitelnostmi  vlastního života.
Nemoc, ale ani žádný jiný jev, se nemůže nevyjevit, když totiž odzrcadlovává obecně fungující zákonitosti (také energetické), které jsou vždy spolehlivě funkční a platí nejen v našem těle, ale stejně v celém vesmíru. Hodí-li dítě na chodník hrst písku, vznikne bezchybný a dokonalý obraz pohozeného písku, jenž odzrcadlil tucty různých zákonitostí, mezi nimiž náhoda ani nahodilost nemá místo. Zjeví-li se na končetině bolestivý otok ruky, pak je zřejmé, že se takto právě odzrcadlovávají desítky podobných zákonitostí či zákonitých souvislostí. Myslet si, že otok vznikl náhodou, je přinejmenším krátkozrakost. 
Lidská psychika odjakživa šéfovala lidskému tělu. Skrze tělo sdělují vyšší patra naší psychiky někdy zašifrovaně, jindy zcela zřetelně svoje stanoviska nižším patrům naší psychiky o tom, zda je s celou naší bytostí vše v pořádku, zda reagují adekvátně. Někdy vyjevují spokojenost (v zážitcích souladu, dobré nálady a zdraví), jindy naopak nespokojenost (například v projevech depresí či příznaků konkrétních nemocí) s úrovní našeho jednání, myšlení a prociťování.
Typ lidské psychiky ladí málem vždy s typem fyzickým, takže příznaky  konkrétní nemoci se u některých osob nikdy zjevit nemohou, zatímco jiný člověk  je právě ke konkrétním  nemocem jednoznačně psychicky,  fyzicky, či geneticky disponován.
Například rakovinou může onemocnět jen ten člověk, jehož psychika i tělo jsou naladěny k vyvolání příznaků, ke zjevení obrazu této nemoci (rakovina bývá nazývána nemocí hodných lidí, což jsou především ti, co potlačují svoje pocity a potřeby,  neřeší svoje problémy a konflikty, a takzvaně se obětovávají pro druhé), zatímco jiný člověk žijící ve stejných podmínkách a dodržující tutéž životosprávu, rakovinou nikdy neonemocní, když totiž naladění jeho psychiky a tělesné dispozice nejsou  s to zjevit příznaky této zhoubné nemoci. 
Může se také stát, že lidé žijící v naprosto stejných podmínkách, onemocní rozličnými nemocemi, i když zjevení těchto různých nemocí vyvolaly stejné příčiny. Jednotlivé orgány či části těla (fyzická rovina) slouží vyšším patrům psychiky k odzrcadlení konkrétního přepětí, a to v podobě konkrétní nemoci. Nemoc a její příznaky jsou tedy v tomto smyslu také vysvětlitelným symbolem, srozumitelnou řečí duše a cestou umožňující vyladění a uzdravení, signálem k lepšímu využití další nabízené šance propříště (kurzívou zvýrazněné pojmy pocházejí od význačných lékařů a psychoterapeutů G. Groddecka, W. Bräutigama, A Jorese, K. Brede, T. Dethlefsena a R. Dahlka – viz seznam použité literatury).
Harmonicky vyladěná psychika zabezpečuje naše zdraví. Disharmonie, k níž dojde mezi některými patry naší psychiky, se vždy za určitý čas projeví v našem těle například v příznacích začínající nemoci. Jestliže v některém ohledu nadměrně psychicky strádáme (například stresem, žalem, závistí, nenávistí, neopětovanou touhou, pocity zmarnění či životní nenaplněnosti, depresí, nutkáním k agresivitě, úzkostí, strachem atp.), pak nás vyšší patra naší psychiky právě tímto způsobem upozorňují, abychom příčinu strádání odstranili, utlumili nebo vykompenzovali. Pokud to neučiníme (což je velmi častý případ), pak se naše psychické strádání  promění za jistý čas zrcadlově v konkrétní strádání  fyzické. A toto fyzické strádání už jen málokdo z nás ignoruje, protože se vyjevuje  prostřednictvím nemoci, která nás tak či onak omezuje, blokuje či ohrožuje, což je fakt pronikavě zhoršující kvalitu našeho života.   Pokud však nemocný ani konkrétní projevy vlastních nemocí nebere vážně, tak vždycky riskuje, že se stanou chronickými, nebo se projeví důrazněji, bolestivěji a nebezpečně. Nemoc na sebe bere vždy jen takovou podobu a má jen takovou intenzitu, jakou si přála a jakou také symbolicky v podobě příznaku nemoci zobrazila ve vnějšku  naše hlubinná (nevědomá) psychika.

Jenže různé nemoci mohou být vyvolány stejnými příčinami, a stejné nemoci mohou být vyvolány různými příčinami, logika příčiny zjevení jakékoli nemoci však přesto zůstane zachována.  Nemoc je vždycky symbolickým i konkrétním vyjádřením našich předchozích a zcela konkrétních psychických prožitků, aktivit a pasivity, případně obrazem naší nerozhodnosti při řešení životních problémů a při uskutečňování záměrů, které nám mají dopomoci k uskutečnění základních či důležitých životních cílů, nebo dokonce k naplnění smyslu našeho života.
Nemoci se vyjevují také tehdy, pociťuje-li naše ego (Já) význačný deficit ve vlastní struktuře, potlačuje-li ego, a naopak neřeší, konkrétní psychické přepětí.  Nejsme-li s to vnější realitu objektivně postřehnout, zobecnit či přijmout, pak se také může zjevit zřejmý symbol chyby, které jsme se dopustili při chybném zobecňování či přijímání vnějšku. Například žloutenka nás označí symbolickou, ale srozumitelnou barvou závisti.  Je-li jakákoli skutečnost  vyjádřena symbolem, nezbývá nám nic jiného než tento symbol rozluštit. Vždyť i my přijímáme a někdy také stváříme ve vnějšku symboly, i když  valem nechápeme a neprociťujeme jejich smysl. Například pilně zobrazujeme, či pouze kupujeme vánoční symboly (adventní svícen a věnec, nosiče s vánočními koledami a vánoční stromek) v domnění,  že se  prožitek vánoc dostaví při pouhém kontaktu s těmito symboly. Někdy toho nejsme schopni, zatímco jiní lidé se pod dojmem silných vánočních prožitků zabývají téměř nuceně zpodobňováním symbolů těchto prožitků. Symbol příznaku naší nemoci se zjeví automaticky, jeho vysvětlení však nemusí být vždy tak zřejmé jako v případě žloutenky nebo v případě zácpy.

Nemoc se zjevuje nejčastěji v případech, je-li naše bytost omezována, je-li brzděna, cítí-li se,  nebo dokonce je ohrožována ve svém vývoji, je-li sama se sebou v rozporu, je-li ve vážném  rozporu s jinými bytostmi, stagnuje-li, nebo zastaví-li se proces psychické harmonizace (proces růstu). Nemoc povětšinou svými příznaky i svým průběhem odzrcadluje ve fyzické rovině konkrétním symbolem naše předchozí psychické selhávání, strádání a potlačování podstatných potřeb nutných k psychické harmonizaci, a v tomto smyslu je tedy vždy sdostatek srozumitelným vzkazem od vyšších pater naší psychiky, s nimiž máme jen málokdy přímý kontakt.
Nemoc (zjevení konkrétního symbolu nemoci) je proto důležitou zprostředkovanou informací, s níž by se nemocný měl naučit zacházet, aby porozuměl sám sobě a objektivně předurčeným vývojovým úkolům, které už měl splnit, a přesto se k tomu prozatím neodhodlal. Trpíme-li zácpou, pak je jasné, že něco ve své psychice zpomalujeme a zastavujeme, brzdíme proudění  psychické energie. Pokud se energetické proudění v psychice obnoví, pak se v tělesné rovině také defekace spolehlivě upraví. Fyzický orgán neztratí svou předchozí bezchybnou funkčnost  sám od sebe, nebo dokonce náhodou. Vždycky musí dostat přímý a zcela přesný impulz, aby svoji funkčnost pozměnil, omezil či ukončil. Tento impulz přichází výhradně z vyšších pater naší psychiky, a nikoli jaksi nahodile z vnějšího světa, jak si valná část pacientů myslí. Nikdy neonemocníme náhodou, ale vždycky zákonitě.  Nemoc spolehlivě odzrcadluje například  naše předchozí chyby, takže  pak máme povětšinou šanci  nemoc zvrátit, když svoje pochybení včas odhalíme a včas zkorigujeme. 

/pokračování/