Proč jsme nemocní? – část III.
Další část textu z knihy PhDr. Petra Novotného o psychických a sociálních příčinách nemocí.
Autor je klinický psycholog, který se zkoumáním příčin chorob a psychosomatických souvislostí zabývá už řadu let a o svých poznatcích napsal několik pozoruhodných knih, nejnovějším titulem je jeho kniha Kdo je zdravý, je i šťastný.
Nejméně deset tisíc let lze doložit existenci lidské civilizace. Málem celou tuto dobu existují doklady o nemocích, jejich příčinách, o léčení nemocných, o umírání a o smrti. Nemoc provázela lidstvo odjakživa, protože zdraví je především stavem fyzické a psychické jednoty, o níž byla, je a vždycky bude nouze. Nikdo z nás nebyl a také nikdy nebude po celý život zcela zdráv, protože pak by jeho pobyt na světě neměl žádný smysl. Jsme-li nemocní, jsme korigováni, harmonizováni a pouze putujeme směrem ke společné jednotě, i když této jednoty pravděpodobně nikdy nedosáhneme. Jediný, nepřetržitě zcela zdravý jedinec, by tento nutný a nikdy nekončící proces zcela zbortil.
Nemoc je vždycky korekcí, je následkem lehkého, vážného či fatálního nedorozumění mezi různými patry naší psychiky, které je vyjádřeno povětšinou konkrétními příznaky nemoci ve fyzické rovině. Příznak nemoci promítnutý v naší fyzické schránce je volání našeho nitra, na něž jsme případně už delší dobu dosud nebrali velké ohledy, o pomoc, o rychlou, konkrétní a efektivní korekci a výzvu k další cestě vpřed.
Kombinací léčebných přístupů alopatického (pomocí medikamentů) a analytického (luštění příčiny zjevení příznaků) se sice zabývá psychosomatické medicína, ale nikoli vždy v takové míře, aby změnila masový postoj pacientů k příčinám zjevení nemocí a ke způsobu jejich léčení, jenž je také v České republice prefabrikován od našeho ranného dětství díky zkušenostem z terapie aplikované nejčastěji obvodním lékařem.
Každý z nás si ještě vzpomene na časy, když se jako dítě cítil nemocen a matka jej odvedla k lékaři. Ten automaticky předepisoval Acylpirin při prostém nachlazení a zvýšené teplotě, nebo antibiotika při silné angíně a vysoké horečce. Když se zjevila rýma, předepsal lékař například Sanorin, nepříjemně svědící kopřivku zaháněl Vitakalciem. Vždycky se nás zeptal, co nám chybí, což v češtině znamená totéž, jako proč jsme onemocněli. Nikdy se nás nezeptal, co nám přebývá, čeho máme příliš. Na to se naopak ptají buddhističtí lékaři, kteří se nemocného pokoušejí zbavit škodlivého nadbytku (jídla, pití, majetku, psychického napětí, nadměrného tlaku ega). Praxe dětských lékařů se nám jevila jako jedině správná a dokonale funkční, protože povětšinou po určité době zabírala. Jenže v dospělosti, a to i v případě velice těžkých chorob, pacient ze stejného zorného úhlu předpokládá, že lékař se stejnou rutinou předepíše léky, které také spolehlivě zaberou a příznaky nemoci poslušně zmizí. Mělo by postačit, když je pacient podle předpisu spolkne, vypije sklenici vody a pak už jen očekává efekt uzdravení. Často je však nesmírně překvapen, když k tomuto efektu nedojde, nebo naopak nastává zjevení dalších a ještě bolestivějších příznaků. Optimismus osvojený v dětství bere rychle za své.
Jako dospělí, zralí či stárnoucí lidé se totiž už význačeji či destruktivněji proviňujeme na své psychice, která nás pak důsledněji a bolestivěji nabádá ke korekci. Jestliže korekci neprovádíme a ani netušíme, že bychom měli řešit problémy s korekcí spojené, pak se nemoc projevuje úporněji, zákeřněji, bolestněji a nesmlouvavěji. Předčasná smrt následuje až po naprostém odcizení a nesouladu jednotlivých pater psychiky a fyzična (celé bytosti), když pacient dospěje do situace, v níž se mu zdá, že už je pouhým tělem, anebo se na svoje tělo dívá jako na zrádce a nepřítele. Předčasná smrt je důslednou rezignací celé naší bytosti na nesmyslnou válku, kterou (aniž jsme to povětšinou zpozorovali, i když jsme případně velice trpěli) vedla sama se sebou. Naše bytost umírá předčasně (zbytečně), protože nechce a už ani nemůže pokračovat v tomto vyčerpávajícím bratrovražedném zápasu.
Umírající se cítí jako by vyvržen z jistot světa, ukřivděn, opuštěn, zrazen, zesláble, zmučeně, bezmocně a bez východiska. Někdy se navíc ještě stydí, že v souboji s nemocí neobstál a nechce už nikoho vidět, aby svoje prý největší slabošství (smrtelnost) aspoň přechodně utajil.
Případ z praxe
Třiapadesátiletý, na první pohled nesmírně sebevědomý a úspěšný muž z Děčína, se v květnu nepřipraveně dozvěděl málem jako poslední o hlubokém erotickém vztahu své manželky se svým někdejším kolegou a profesním soupeřem. Prožil šok spojený s výpadkem vědomí. První co udělal, podal žádost o rozvod, aby si uchoval zdání aktivity, aby se pokusil vypadat jako vítěz. V srpnu byl rozveden, v červenci pocítil první zdravotní problémy, v září se hlavně z trucu znovu oženil, v prosinci zemřel na rakovinu. Když v nemocnici umíral, nechtěl nikoho vidět, ani svoje nejbližší. Možná i proto, aby se nemusel konfrontovat se svědky své domnělé dvojí porážky. Ve svých vlastních očích totiž prohrál jednak na milostném poli, ač se od mládí rád prezentoval jako úspěšný sukničkář, a selhalo i jeho zdraví, s jehož spolehlivostí se rovněž rád chlubil. V devadesáti mě zastřelí manžel mé osmnáctileté milenky, říkal s oblibou. Zemřel, protože celá jeho pro odiv a okázalost vybudovaná osobnost, se po jediném otřesu zhroutila. Zvláštní je, že se bez této pseudoosobnosti s fakticky nulovou hodnotou cítil jako nadbytečný, směšný a ponížený nýmand. Kdyby býval přijal nově nabídnutou a nesmírně vyváženou životní roli v kabátě tohoto podfouknutého nýmanda a smířil se s ní, možná by žil dodnes. Vždyť všichni jsme vlastně nýmandi, jenže jen ti nejmoudřejší či nejšťastnější lidé si to vždy včas uvědomí sami a nečekají, až se to dozvědí od jiných, až se to dozvědí sami od sebe prostřednictvím nemoci svého těla.
Přirozená smrt ve velmi vysokém věku je už dlouho vyhlížena a v podstatě obecně pozitivně přijímána, protože velmi staří jsou povětšinou přesvědčeni, že se prostřednictvím smrti dostanou beztak jen tam, kde byli předtím než se narodili. Věčně chtějí žít jen velice mladí lidé, kteří se právě proto bojí smrti nejvíce, a není divu, smrt by jim totiž sebrala zejména to, co ještě nemají, hlavně šanci vybudovat kvalitní ego, později prohlédnout skrze věci, zmoudřet, zcelit a vycizelovat se, pozitivně rezignovat, zestárnout a zemřít nakonec zcela beze strachu jako ti všichni, co odešli s pocitem životní nasycenosti, anebo ti, co svoje životní dílo v úplné spokojenosti završili.
Poslední léta před smrtí velmi staří lidé povětšinou zprudka dozrávají, protože každou hodnotu, emoci či myšlenku poměřují skrze optiku smrti, což je zobecnění nade vše nejpřesnější a nejspolehlivější. Pamatuj na smrt! (Memento mori!), je první myšlenka či pozdrav, kterým moudří starci a stařeny zdraví po každém probuzení sebe sama. Život v očekávání blízké smrti je permanentně silným zážitkem, jehož zásluhou paradoxně mizí strach a naopak vrůstá spíše pozitivní očekávání. Zemřít zcela bez strachu je exkluzivní výsada moudrých či stářím zmoudřelých. Smrt je pak jejich posledním experimentem, který učiní sami se sebou, aniž by měli šanci v předpokládaném efektu tohoto aktu selhat. Umírají a přesto jsou v podstatě šťastní, protože už se ocitli nadosah životnímu umění, díky kterému dokážou zemřít stejně tak úspěšně a efektivně jako ti všichni před nimi.
Smrt ve vysokém věku je také vysvobozením z povinného životního koloběhu, který náhle přestal mít smysl, když člověk prožil vše, co měl a naplnil svůj život i život svých bližních událostmi, emocemi, tvořivostí nebo zcela sklidil plody své práce, anebo nad sebou už definitivně zlomil hůl poté, co promarnil všechny tak dlouho nabízené příležitosti. Přirozená smrt ve vysokém věku je pro umírajícího silným zážitkem, mnohdy však není zážitkem nejsilnějším. Mnozí moudří staří lidé už vědí, že smrtí a zánikem neutrpí žádnou ztrátu, že takto neselžou, ale naopak jednoznačně obstojí ziskem věčné nicoty, když totiž pociťují, že harmonii nicoty užívali už před svým narozením, a někdy v záblescích dojmu o vymizení času, i během svého dlouhého života. Snad by nám svoje zkušenosti sdělili, kdybychom se jich uměli zeptat, kdybychom onomu vyprávění o „ničem“ dokázali rozumět. Staří však povětšinou mlčí, protože jejich představy a sny o smrti jsou nesmírně intimní a cudné.
Naopak předčasná smrt je vždy nouzovým únikem naší bytosti z neřešených a tímpádem nevyřešených rozporů psychické sféry, která byla nucena vhazovat do svých sklepních pater jednoho kostlivce z trojrozměrnosti za druhým. Ty kostlivce, které nejprve docela zdravý člověk a později pacient během svého života vytvářel jako na běžícím pásu, když tak úporně potlačoval strach, svoje nejlepší myšlenky, potřeby, svůj vývoj, emoce, snění a iluze (sám sebe). Předčasná a na první pohled nechtěná smrt je politováníhodným omylem, je fatálním nedorozuměním, proviněním či pochybením umírajícího.
Předčasná smrt vypadá často jako náhoda či nehoda, jenže opak je pravdou, vždy jde o efekt konkrétního řetězce příčin a následků, které uvedl do chodu nejprve zdravý člověk, posléze pacient a konečně umírající. Předčasná smrt vyhlíží z tohoto zorného úhlu bez nadsázky vždycky jako sebevražda. A přitom to tak na první pohled vůbec nevypadá, když totiž umírající dává povětšinou najevo, jak silně touží po životě, jak silně se bojí smrti a o svoje tělo, jak silně trpí blízkostí smrti, jak doufá v zázračné uzdravení, jak nechce opustit navždy svoje nejbližší, a co vše by byl ochoten podstoupit a co vše obětovat pro svoje uzdravení.
Snadnost a rychlost předčasné smrti, například osmatřicetileté ženy ze Svitavska, která od zjevení prvního příznaku rakoviny, zemřela nesmírně rychle a vcelku lehce během necelých šesti měsíců, svědčí také o tom, že fyzická existence není pro celou naší bytost, tak cenná, jak si ji ceníme my, jak si naše Já (ego), sedící ve špičce naší bytosti, myslí. Jako by život v trojrozměrnosti byl náhle nepadnoucím a tísnícím kabátem, který je ráz naráz potřeba odhodit a bez všech fraků a co možná nejrychleji zemřít.
Nevědět, že se blíží vlastní předčasná smrt a navíc z vlastní viny či z rozhodnutí celé naší bytosti, je politováníhodná neinformovanost, která bohužel potrefí značný počet z nás. Bránit se však průniku těchto pro uchování života tak důležitých informací, nebo předstírat, že tyto informace neexistují, nebo že k nim není přístup, je přímo hloupost. Získat tyto informace a přesto zemřít, je pak smůla nebo nešikovnost. Nešikovnost i smůla jsou samozřejmě vždycky odpustitelné, jenže třeba právě v našem konkrétním případě se už nikdy nedají nenapravit. Předčasná smrt v důsledku vážné nemoci je vskutku téměř demonstrativní sebevraždou, uskutečněnou z rozhodnutí jakési dobře zamaskované valné hromady celé naší bytosti.
Tohle samozřejmě zní nezvykle, nebo až drsně. Pro mnohé z nás jde o zcela nepochopitelné a vlastně docela nehorázné tvrzení, které je právě proto třeba obšírněji objasnit. Drtivá většina z nás byla totiž vychována tak, abychom si byli naprosto jisti, že celá naše bytost je zcela totožná s egem, s oním nezaměnitelným, egocentrickým a individualistickým Já, s jehož rozmary, vzpomínkami, vědomostmi, morálkou, emocemi, vzděláním, titulem či schopnostmi a tělesnou schránkou se každé ráno po desítky let stejně optimisticky nebo rozmrzele probouzíme, s nímž vystupujeme na pracovišti, jehož jménem jednáme, projevujeme emoce v rodinném kruhu či mezi přáteli, a s nímž vždycky v jistém smyslu vždy standardně zareagujeme na standardní podněty.
