Proč jsme nemocní? – část IV.

Další pasáž ze stejnojmenné knihy PhDr. Petra Novotného, klinického psychologa, který se řadu let věnuje práci s onkologickými pacienty a snaží se je vést k tomu, aby ve svém životě udělali změny a korekce, napomáhající léčbě. Je autorem řady knih, v nichž zkoumá příčiny nemocí a zabývá se souvislostmi mezi jejich vznikem a psychickými či sociálními faktory. Jeho nejnovější kniha nese příznačný název Kdo je šťastný, je i zdravý.

Naše Já (ego)  považujeme za jediné vtělení  sebe sama, za bytost, která je navíc nadosmrti zakotvena ve vlastní nezaměnitelné fyzické schránce, jenž dává našemu egu typický výraz a subjektivní cenu v trojrozměrnosti. V očích jiných jsme pak malí, hezcí, vysocí, oškliví, mladí, starší, sympatičtí, vzdělaní či nevzdělaní, inteligentní či hlupáci, chudí nebo bohatí, úctyhodní či bezectní, odvážní nebo zbabělci, odpuzující či přitažliví, silní nebo slabí, výkonní či lenoši, nemocní, bolestíni, hypochondři či lidé kypící zdravím a vitalitou. Jen málokdo se dokáže odpoutat od tohoto veskrze povrchního dojmu a od takto prvoplánovitého  sebepojetí vlastní existence,  a připustit, že se  jeho bytost rozprostírá  v podstatně větším prostoru, než je s to  zabrat byť  jeho velice rozbujelé  ego (Já). 

A přitom ego (Já) má v naší bytosti překvapivě jen hlas poradní, či trefněji řečeno hlas vzdorní. Jen nemnozí lidé už na vlastní kůži poznali, že  další části jejich bytosti, a to význačnější, důležitější a s rozhodujícím hlasem, mnohdy nemají s egem (Já)  dobře vyladěné vztahy, a  že tyto význačnější a aktivnější části naší psychiky případně operují také v jiných časových dimenzích a mají větší operační prostor než jen trojrozměrný svět, o nějž nás informují naše smysly. A že  jsou navíc podřízeny nesmlouvavějším a přesto obecně platným  zákonům, přesahujících  hranice individua.   Snad i proto se někdy jeví  nadřízeným patrům naší psychiky snažší skoncovat s naší trojrozměrností a podnikne k tomu konkrétní opatření, aby ze světa sprovodilo celou naší bytost, aniž by s tím případně naše ego (Já) souhlasilo, aniž by bylo o těchto opatřeních předem vůbec informováno. Naše ego  je totiž  málokdy tak pozorné, aby zaregistrovalo, že mu nadřízená patra  psychiky  propouštějí  informace o svých korektivních záměrech a nesmlouvavých rozhodnutích.  Naše ego se pak musí snažit, aby se  obdobně význačných informací domohlo jiným způsobem, případně na vlastní pěst. 
A v tom je právě naše šance, šance na zdraví a na dlouhý život, jakou  mívali naši předci, kteří se učili naslouchat dění ve svém nitru a vypozorovali zde nezrušitelné vazby mezi celou svou psychikou a vlastním egem, mezi jinými lidskými psychikami,  a dokonce vrozené vazby vlastní psychiky s přírodou a kosmem, když totiž po celé stovky let říkali s vědomím souvislostí: Jak nahoře, tak dole, jak vně, tak  uvnitř!  
Záznamy ze zrůdných experimentů v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech nicméně nade vší pochybnost prokázaly, že zde pod tlakem tvrdých a nelítostných životních podmínek umírali nejdříve lidé bez filozofického či politického ukotvení. Jakmile vězněné,  týrané  a trvale stresované ego ztratilo  integritu (víra, naděje a láska), došlo ke kolapsu psychiky a následně k selhání tělesných funkcí.

Už pět set let před naším letopočtem zformuloval Buddha pokyny k životu pro ty, kteří  cítili, že jsou platnou a smysluplnou součástí všehomíra: Popravdě vám říkám, že v tomto sotva sáh vysokém těle je obsažen celý svět, jeho zrod i zánik, instruoval.  Uplynulo dva a půl tisíce let od Buddhovy smrti a vědci zjistili, že v každé buňce lidského těla, jsou uloženy veškeré informace a celém jedinci, což jednoho dne nepochybně  povede ke klonování lidské bytosti. Je jistě jen otázkou času, kdy budou nejen v živé buňce, ale například i v anorganických materiálech, objevovány další  souvislosti avizované nejen Buddhou, ale i mnoha jinými filozofy. Možná pak zjistíme, že celý vesmír si podobně jako ořech můžeme strčit do kapsy, a že my všichni jsme rovněž  ořechy v kapse vesmíru.
Mnozí z nás  žijí po celý život v tak velkolepě mylném dojmu o přesné ohraničenosti,  přehlednosti a snadné ovladatelnosti vlastní psýchy, a ještě  sebevědomě dodávají, že  v celém vesmíru existují jen tři rozměry poplatné toliko fyzikálním zákonům a ovládané  standardním časem. Já jsem já, myslí si většina z nás, vše je přece jasné na první pohled, když zavřu oči, setkám se ve svém vědomí jen se svým egem.
V tom se však jednoznačně mýlíme, protože existují lidé, kteří po zavření očí a krátkém meditačním cvičení dokáží naopak zapudit dotěrného ováda  svého ega, aby pak v této údajné prázdnotě nalezli ještě něco navíc, někoho dalšího, bytost mnohem význačnější, cennější a snesitelnější než bývá  naše mnohdy tak rozbujelé a požitků chtivé ego.
Nevěřit  tomuto tvrzení, to znamená nebýt včas varován. Jde-li však o život, jde málem o všechno. Když nevíme, proč vlastně umíráme, kdo v nás umírá, kdo o naší  smrti rozhoduje,  měli bychom se aspoň nechat informovat a pídit se pro jistotu  ještě v dobré kondici a při plném zdraví za obdobnými informacemi, které nám nemohou nijak uškodit.

Dědičnost, negativní vnější životní  podmínky a životní styl
Nejsme nemocní  a neumíráme předčasně  zdaleka  jen, jak to rádi zdůrazňujeme s nezbytným pokrčením ramen, v důsledku takzvaně   sedavého způsobu života, či „díky“ účinku ozónových děr, následkem chemizace, přejídání, kouření, alkoholismu, stresu a  výfukovým plynům. Také se nestáváme bezmocnými a bezbrannými obětmi dědičnosti jen proto, že jsme po předcích zdědili nepříliš dokonalé genetické informace. 
Obdobné stesky a stereotypy přebíráme jeden od druhého, aniž bychom se nad nimi vskutku vážně zamysleli a posoudili jejich skutečný efekt. Vždyť velice  mnoho lidí, kteří žili po celý život  právě v těchto náročných, objektivně nepříjemných a nezdravých vnějších podmínkách, například v činžácích nad nejživějšími křižovatkami v Praze, se i dnes dožívá v relativním zdraví bez problému osmdesátky, ale i devadesátky, a naopak podstatně mladší, kteří žili takzvaně zdravě a v takzvaně zdravém venkovském prostředí, onemocněli  rakovinou,  obdobně jako ona shora jmenovaná osmatřicetiletá žena ze Svitavska, opuštěná manželem, matka dvou dětí, která zemřela na rakovinu ženských orgánů.
Nesmírně vnímavý pozorovatel Alfred Adler, význačný německý lékař, upozornil  už před sto lety na takzvanou vrozenou nedostačivost některých orgánů, současně však zdůraznil, že v psychice máme dostatečný mocný potenciál k tomu, abychom  tuto vrozenou slabost některých orgánů dostatečně vykompenzovali a nemuseli trpět  následky zděděného oslabení, a tedy onemocnět či předčasně zemřít jen v důsledku dědičnosti. 
Geneticky oslabený orgán však vždycky dobře poslouží podobně jako promítací plátno k zobrazení toho, co se děje, nebo se už dělo v naší psychice. Často se pak stane, že  dědičností oslabené místo našeho těla funguje jako spolehlivý barometr při určitém druhu jednání či prožívání. Spolehlivě a bystře zareaguje například na silnou emoční erupci, jejíž potenciál zůstane z nějakých důvodů neodreagován. Například muž ve středních letech, který žije už léta s „dobře zavedenými hemoroidy“, vypozoroval, že na uvedeném místě dojde k akutnímu zánětu spolehlivě poté, co se rozzuří a přitom si svůj hněv nechá jen pro sebe, a  když nesmírně silnou energii také jiných negativních emocí jednoduše  potlačí. 
Podle Alfreda Adlera je jakákoli nedostačivost (např. pocit méněcennosti) přirozenou výzvou k rychlému náhradnímu růstu nebo ke kompenzaci, což samozřejmě vztahuje i na vrozené oslabení. Není-li však výzva vědomě akceptována, pak se z nedostačivosti může  stát nejen projekční plátno, ale také význačná brzda a potažmo také předpoklad k dalšímu zakrňování, či dokonce  úmyslně  zbudovaná a nepřekročitelná překážka (komplex, nemoc).
Mluvíme-li o dědičnosti a o jejím značném vlivu na kvalitu lidského zdraví,  mluvíme ovšem každý o něčem jiném. Prokázaný vliv dědičnosti na různá onemocnění je proto také různý, někdy je jasně viditelný, jindy jen tušený, někdy jentaktak patrný. Například lékařští odborníci vidí vliv dědičnosti především ve vlivu DNA a genové vybavenosti, psychologové přibírají k vlivům dědičnosti  převzaté sociální vztahy, emoce, způsob kooperace a názorové stereotypy, psychiatři  hovoří ještě o zatěžujícím rodinném prostředí (žijeme příliš krátce než abychom se až do konce života zbavili význačného vlivu dětského strádání, v jehož důsledku lze onemocnět i v pokročilejším věku), o rodinných neurózách a psychózách, o převzaté tendenci jednat agresivně, sebedestrukčně či vražedně.
Ve význačných souvislostech s nemocemi se dědí  ovšem například také způsob stravování a hodnocení významu jídla v rodině, dědí se kuchařské knihy, recepty na sladkosti (méně komunikativní či méně láskyplné ženy zavařují ovoce obvykle s menším množstvím cuku) a způsob stravování.  Dědí se rovněž zavazující rodinné  role, i když už případně neodpovídají schopnostem těch, kteří dostali  za úkol je   hrát, dědí se rodinná pohodlnost, závislost na členech rodiny, především pak na matce, dědí se synovský odpor vůči otci, dědí se konkrétní postoj k sexualitě. Ještě nedávno se hojně dědily také pohlavní nemoci nebo aspoň jejich následky, dědí se rodinné zápecnictví, neochota řešit problémy, rodinné poraženectví i nadměrná ctižádost, nepřátelská zavilost, předsudky, stereotypy, nenávisti, kverulantství, nespokojenost (především se sebou), tendence hledat chyby u jiných a obviňovat jiné z vlastního selhávání. Dědí se i rodiná neochota vidět realitu reálně, podědí se i ignorantství  vůči stokrát už prokázaným faktům. Dědí se nízká úroveň životního nadhledu, religiozita i ateismus, postoj ke kultuře a hmotným statkům, dědí se inteligence, zájmy, životní směřování i hlupáctví, a tedy i následky životních neúspěchů a životního strádání.
Dědí se tedy sklon ke konkrétním nemocem, jenže přesto všechno, musí každý z nás onemocnět především svou „zásluhou“ a příznaky nemoci se pak obvykle vyjeví na chronicky nejslabším či aktuálně oslabeném místě organismu.