Proč jsme nemocní? – část VII.

… ptá se PhDr. Petr Novotný, klinický psycholog, zabývající se zkoumáním příčin (nejen) onkologických nemocí – a na tuto otázku odpovídá ve své stejnojmenné knize, z níž vám právě nabízíme další část, týkající se našeho ega…

Vystavíme-li svoje ego bezprostřednímu nebezpečí zániku, pak se od nás podivuhodně rychle vzdaluje.  Například při jízdě  na raftu a  nebo při jiných takzvaných adrenalinových sportech, které se nesmírně rychle rozmáhají z důvodu nedostatku přirozených silných vnitřních prožitků. Milovníci těchto sportů, ač to tak vůbec nevypadá, hledají a často také nacházejí nejkratší a nejrychlejší cestu do opojně působících hlubin svého nitra, a to je možné pouze bez ega. Řítí-li se v gumovém člunu horskými peřejemi, vědí ze zkušenosti, že už brzy  skončí počáteční prožitek hrůzy  a namísto hrůzy nastane prožitek nepojmenované slasti. Když nastoupili do člunu poprvé, pak také poprvé v životě v okamžiku hrůzy zjistili, že zapomněli  sami na sebe, na svoje ego, a v téže chvíli pocítili, že s jejich egem zmizela i hrůza. Zbavili se nejen ega a hrůzy, ale celé své egocentrické identity, a náhle se jakoby sám od sebe navodil slastný pocit jednoty s veškerenstvem. Pocítili, jak by  byl život krásný, kdyby ze svého nitra uměli vyhnat vlastní rozpínavé a všemu vládnoucí ego. 

Slast tedy prožijeme vždy, když odhodíme ego, jenže kdo to dokáže bez jízdy peřejemi? Dokáží to například buddhističtí lamové v Tibetu po mnohaletém tvrdém výcviku, a to jen díky tomu, že se ega zbavovali už od dětství. Takzvané vykrmování ega v masových měřítcích  se stalo  nepříznivým efektem bleskových  přechodů od absolutismu k demokratizaci,  od někdejšího duchovního poznávání k pragmatickému vzdělávání, a také díky nezvládnutému tempu  vědeckotechnického rozvoje, který podstrkuje hodnoty zbytečné  výměnou za hodnoty nezbytné, za životní cesty bez cílů a prefabrikované cíle bez cest (například sex málem bez erotiky, nakupování pro zábavu a sledování televize k utracení času).
Chceme-li osvobodit svoji psychiku aspoň o malou část svého ega, neměli bychom až tolik přeceňovat svoje naučené vědomosti, efekty technického rozvoje a všespasitelnost politických systémů, jejichž nekontrolované vedlejší  efekty důsledně oslepují duchovnost, a to v podstatě jen za cenu stále se zvyšující produkce hmotných statků.  Po obdobném osvobození  psychiky  by snad nebylo tolik potřeba adrealinových sportů, které tak často vedou ke smrti. A ze silnic by se nemusela stávat lidská jatka díky  řidičům, jimž se nebezpečně rychlá jízda stala prostředkem k burcování snadných niterních  prožitků, které jim  paradoxně přináší dojem sebezcelení,  jenž se bohužel při normální rychlosti nedostavuje. Nebylo by třeba snad ani takového množství drog, které narkomanům berou  ego snadno, rychle a  důsledně, jenže dost často  navždy.
Životní prostředí (vnějšek)  není přehuštěno jen světelným, hlukovým, prachovým a plynným smogem, ale zejména smogem sociálním, který  představují například protichůdné zájmy, konkurence, zmenšující se časoprostor a nebývalá fyzická blízkost (proximita), všech těch, kteří  mají vpodstatě identické zájmy a chtějí  naprosto totéž, jenže  výhradně pro sebe – případně na úkor ostatních.  Takto přehuštěný vnějšek vyplňuje, zceluje a vlastně důsledně zabetonovává životní prostor povětšinou i těch osob, které jej spoluvytvářely v důsledku preferování týchž hodnot, jimiž jsou například auta, vily, rauty, technická vyspělost, vzdělávání a práce v zahraničí, kariérní řád, velkokapacitní jatka, leasing, počítače, hotely s polopenzí, surfování na internetu, bulvární informace, časopisy na křídě s fotografiemi slavných nýmandů, notebooky, dálnice směřující do Alp a na Riviéru, moderní fabriky, nová letiště a letadla, mobilní telefony, banky s vysokým kreditem, či luxusně vybavená pracoviště.
Obdobnou vnější, dějem doslova nabitou kulisu, většinou nezbytně potřebujeme k uspokojení rostoucích nároků   ega, v jehož niterném horizontu se neděje valem nic, zato dění ve vnějšku domněle nahrazuje události, pohyby a změny, k nimž by mělo docházet, ale bohužel nedochází uvnitř. Avšak ani zběsilý rozvoj vnějšku bohužel nemá šanci nahradit nutný a pomalý vývoj uvnitř. Bez tohoto niterného vývoje nemůže být člověk zdravý, protože zdraví je výrazem jednoty mezi tím, co je vně a tím, co je uvnitř. Obstát ve zdraví aspoň dočasně ve vnější, divoce se  proměňující kulise, lze jen v případě, když ego věří, že na konci  evidentně nekonečné a neharmonické cesty přece jen za odměnu dosáhne vnitřní  harmonie.

Jenže  každý, kdo už svoje ego pustil z řetězu do vnějšku, by  mohl podat svědectví, že se zde ego  nikdy nespokojí s dosaženým efektem například  konstatováním, že  se  vnějšku už nasytilo a mělo by se tudíž stáhnout zpět dovnitř. „Vykrmenému“ egu lze buď nadosmrti sloužit, anebo je nutno jej uprostřed rozletu vyřadit ze hry. Druhá možnost je však díky četnostem výskytu spíše hypotetická, a přesto se o ní masově sní, protože nemuset už nikdy chtít to, co  po nás chce naše ego, se jeví jako pobyt ve  věčném ráji. Většině lidí se jeví představa neskonalého štěstí jako okamžik, v němž sami už nebudou muset chtít nic, což znamená, že se osvobodí od vnějšku, který od nich  chce stále víc.
Egu se zdá, že bude  docela snadné dosáhnout tohoto stavu. Ego by konečně už chtělo pobývat tam, kde se nedějí události, kde je klid, čistý vzduch, nevadnoucí zeleň, kde platí zákony neusilování, souladu, rozvoje, pozitivního směřování a harmonizujících prožitků. Takové kvality však vnějšek nemá, ty jsou vyhrazeny jen našemu nitru, ale nitro je v této chvíli málem vybydleno, protože ego je zaneprázněno případným znásilňováním právě onoho vnějšku, z něhož by samo chtělo  ihned po dosažení vlastní „porážkové váhy“ uniknout, aby se před případným „řezníkem“ mohlo ukrýt uvnitř. 

Ego si však předsevzalo nemožné – vyladit se aspoň ve vnějšku, když toto vyladění není s to  navodit aspoň v minimální míře uvnitř.  Vnitřní práznota je pak ovšem  stále hrůznější a proto se ego ještě vehementněji cpe ven. Rozpor mezi vnitřní prázdnotou a vnější přehuštěností je  stále nebezpečnější.  Zjevuje se například stres, deprese a vysoký krevní tlak, což jsou následky vysokých ambicí a posléze selhávání ve vnějšku.  Pragmatické, ale už nemocné ego má pak šanci objektivně posoudit všechny oběti, které podstoupilo pro vábivě, ale nicotné kulisy vnějšku, které jsou po dobře nasvíceném představení a po  vcelku bezvýznamném monologu brutálně vytrhány a odvezeny na smetiště. Anebo nad takovými úvahami mávne rukou a žene se dál, dokud  vyšší patra  psychiky ve fyzické rovině nezablokují ego závažnějším obrazem nemoci, a ego pak překvapivě snadno ukončí svou štvanici ve vnějšku, aby nepropáslo poslední šanci vyladit se uvnitř.