Proč jsme nemocní? – část IX.

Další část knihy PhDr. Petra Novotného, tentokrát věnovaná naší psychice… Autor ve svých knihách zkoumá vazby mezi psychikou, sociálním chování a okolnostmi a vznikem nemocí…

Jak hluboká je naše psychika?
Význačný švýcarský lékař, psychiatr a filozof světového významu Carl Gustav Jung (1875 – 1961)  ve svých mnohočetných publikacích  zkoumal  lidskou psychiku důsledně v praxi i  v nesčetných experimentech, aby prokázal svou představu o tom, že  ego (Já) představuje v naší bytosti pouhou špičku ledovce. Jen onu nepatrnou špičku vyčnívající z nezměrného oceánu psychiky do trojrozměrného světa. Obrovitý prostor drtivé většiny naší bytosti, nejen  podle Jungova názoru, leží v málo probádaných, leč funkčních  hlubinách nevědomí. 
Nevědomí však zdaleka není pro Junga pojmem, který označuje něco nadbytečného, nefunkčního, barbarsky primitivního, neslýchaně vzdáleného či zcela nepřístupného. Nevědomí je naopak jediným klíčem k pochopení principu a smyslu existence celé naší bytosti. Nevědomí popohání z nezměrných hlubin naše ego k naplnění cílů nezaměnitelného života,  nutí  je často ke krkolomnostem, ke zdánlivým zbytečnostem, žene je do konfliktů a utrpení, ale pozornému egu propouští také informace vedoucí k pochopení některých okolností podstaty života, či je dokonce zavede k vrcholným psychickým i fyzickým výkonům.
Nevědomí, vyšší patro naší psychiky, je také branou umožňující přístup k tvořivosti a k překonání přirozených omezení vnějšího světa, kterou procházejí k úspěchu a obdivu například celoživotní šťastlivci, nejšpičkovější umělci, filozofové, vědci, technici i sportovci. Nevědomí je podobné oceánu, v němž plynou současně nejen psychické energie všech živých, ale zřejmě také energetické pozůstatky už  mrtvých lidí, psychické energie   jiných bytostí, a v němž existují různé časy a rozmanité prostory současně.
Nevědomí je podle Jungova mínění duchovní hyperprostor naplněný nevychýlitelným psychickým potenciálem, jenž odvěků   tlačí všechna ega k neuvědomovaným korekcím, vede je k úspěchu i k pádům, k pocitům štěstí, ke kooperaci a harmonizaci, ale také k  utrpení, depresím a onemocnění.  A právě z nevědomí vychází také nesmlouvavý povel a podrobnější instrukce k naší smrti.
V publikaci Jolande Jacobi (2)  je graficky znázorněno  velice zjednodušené a proto snadno srozumitelné Jungovo schéma psychiky lidské bytosti, z něhož si budeme moci udělat aspoň rámcovou představu o tom, že naše ego vskutku není a ani  nemůže být svrchovaným pánem a jediným hybatelem naší bytosti. Pochopíme, že ego je pouze její částí, a to paradoxně nikoli nejvýznačnější částí, i když se tak tváří  a tak jedná. Ego však přesto dominuje v jedné podstatné okolnosti. Chyby, omyly a přehmaty ega jsou příčinou drtivé většiny všech našich nemocí.  

Semínko dozrávající ve slunečnici je jistým způsobem informováno o tom, že se v dospělosti stane individuem, ale že prozatím pouze přísluší k ostatním semínkům a  je zcela závislé na květu, na stvolu, na kořenech a úrodné půdě. A když se konečně jen na jistý čas semínko osamostatní, započne díky genetickým informacím vytvářet nové společenství  vzájemností a nezrušitelných závislostí, a  vytvoří jen ten efekt, k němuž bylo předurčeno genetickým naprogramováním. Nemá a nikdy nemělo žádnou šanci stát se navždy nezávislým solitérem. 
Člověk si to naopak povětšinou myslí, je si téměř jist, že  odjakživa byl a navždy také zůstane nezávislým solitérem, a přitom se nachází ve stejném postavení jako semínko slunečnice. Dojem o své nezávislosti  a svobodě  využívá k tomu, aby se mohl v době svého zrání stát individuem a rozvinul schopnosti, které umožní jeho nejefektivnější zakomponování do společenství. 

Děláme  chybu, když  myslíme, že naše ego je suverénním majitelem a hybatelem celé psychiky, a že nese  odpovědnost vždy jen za sebe. Mnohdy dokonce žijeme  v iluzi, že nikam nepatříme, nejsme ničemu povinování a jsme  dokonale  osamocení, svobodní a bez závislostí.  Nemoc nám však ukáže, že jsme se mýlili, když jsme se pokoušeli vymanit z funkční celistvosti a předstírat, že máme na to, abychom se stali solitéry. Nemocnice jsou plné lidí, kteří sami sebe cení více než ostatní, nebo se naopak význačně podceňují, což je okázale stejně závažné pochybení.
Na druhé straně však naše ego  není a  ani nemusí být   pouhým sluhou a vykonavatelem vůle naší psychiky. Úspěšní a zdraví lidé pochopili, že jejich ego je uživatelem významné  vrstvy  psychiky, a chovají se v ní jako slušní nájemníci s vědomím respektu vůči majiteli. Kdo umí respektovat šéfa, ten se záhy může stát jeho spolupracovníkem a pak s ním kooperovat během celého  svého života. Jenže kdo je šéf? Kde se skrývá? Jaké má úmysly? A kdo ustanovil šéfa?
Naše bytost si lze zjednodušeně představit, jako by se skládala z pěti částí, které se rozprostírají ve vodorovných řezech  komolého kuželu (viz obrázek č. l). V úplném vrcholku  naší bytosti sídlí naše ego a v širších částech kuželu mají svoje operační prostory vyšší patra naší psychiky, o nichž z vlastní životní praxe mnoho nevíme, a které přesto velice významně dotvářejí, charakterizují a vylaďují naši bytost.  Užasneme, když si alespoň rámcově  představíme labyrint vlastní bytosti? Užasneme nebo se zalekneme možných vazeb, s nimiž jsme propojeni až do imagirárních světů, jež existovaly možná už před velkým třeskem, a s nimiž jsme nějakým způsobem možná spojeni i se silami vládnoucími ve vesmíru? Užasneme a budeme chtít začít kooperovat sami se sebou, anebo si raději podržíme iluzi, že naše ego vlastní majoritní balík akcií naší individuální psychiky?
Obrázek č. l = komolý kužel s pěti řezy:
l. Ego  (Já)
2.Vědomí
3.Osobní nevědomí
4.Kolektivní nevědomí
5.Díl nevědomí, který nemůže být nikdy zvědoměn