Proč jsme nemocní? – část XI.

Je tady už 11. část stejnojmenné inspirativní knihy PhDr. Petra Novotného o souvislostech mezi psychikou, sociálním chováním a vznikem onkologických i dalších nemocí…

Neurózy a psychopatie, kterými je osobnostně zabarvena  přinejmenším 10. % část populace, prokazují nejpřesvědčivěji a nejprůkazněji fakt, jak snadno a rychle se transformuje psychické utrpení  ve fyzické, a fyzické utrpení v psychické. Zde pak lze pochopit obecný mechanismus, jímž se z nenápadných  osobnostních psychických zvláštností, zabarvení a akcentací, které jsou zprvu téměř v normě a spíše ukazují na svéráznou či akcentovanou bytost, (někdy se  mluví o naturelu, charakteru či o povahových libůstkách) mohou časem vyjevit nepříjemné či dokonce závažné nemoci ve fyzické rovině. 

Například neurotik – konkrétně neurastenik (neuróza je psychická porucha), je-li dlouhodobě pod vlivem nadměrné dráždivosti, vzrušivosti a následné vyčerpanosti a slabosti, onemocní za určitý čas v oblasti vegetativního systému (například žaludečními vředy), o čemž dnes už jen málokdo pochybuje. Psychická  zátěž neurastenika  se za čas přesune  takzvaně do těla a vyjeví se v podobě této nepříjemné, bolestivé a obtížně léčitelné nemoci případně  ještě před dosažením středního věku.  Žaludeční vředy se však zjevují také u vysokoškolských studentů, a zde byly dříve přičítány jen špatnému stravování a takzvanému studentskému způsobu života. Studuje-li neurastenik vysokou školu a odnese-li si ze studia žaludeční vředy, pak lze ze zorného úhlu neurastenické zátěže téměř  vyspekulovat, co bylo jejich příčinou – nadměrná psychická dráždivost, vzrušivost a následná vyčerpanost.
Trvale odlišné psychické naladění bytosti, které se nachází mimo obvyklou normu, může také začas překvapivě přivodit zjevení závažných nemocí například u psychopatů. A přitom psychopatie není v žádném případě chorobným procesem, ale jde o trvale odlišný psychický stav,  o abnormální skladbu, strukturu a architektoniku osobnosti. Tvůrce moderní lidské typologie Kretschmer označil psychopaty za lidi, o které v míru pečujeme, zatímco v době války o nás psychopati rozhodují.
Psychopatů je v populaci několik procent,  takže je všichni známe ze svého okolí, aniž bychom je označovali za psychopaty (agresivní, hysteričtí, paranoidní, hyperaktivní). Jsou to lidé, kteří popouští čas od času uzdu svým bouřlivým emocím, a není proto divu, když začne po nějakém čase trpět hypertenzí (vysokým krevním tlakem), což je nebezpečná nemoc ohrožující život už ve středním věku stejně důsledně  jako rakovina.  Kolik osob s hypertenzí zemřelo ještě před dosažením penze? Za posledních třicet let statisíce. Jenže hypertenze přibývá značně už okolo třicátého roku života a někdy ještě dříve. Stálo by proto za to zjistit, kolik hypertoniků je současně psychopatickými osobnostmi.  Hypertoniky se stáváme také proto, že se chováme psychopaticky, i když případně nejsme narozenými psychopaty, ale jednáme jako oni, i když jen pod vlivem náročných životních okolností.

Vyplatí se vědět, že všechny osoby s neurotickými či psychopatickými tendencemi nebo osoby výrazně osobnostně zabarvené, jejichž chování a jednání se významně odlišuje od průměru, jsou charakterizovány  především odlišným emočním potenciálem, který nabízejí  či vnucují ostatním při kooperaci. Například konflikty vedené dlouhodobě či se značnou intenzitou s jinými lidmi, jak bylo shora sdostatek řečeno, absence pozitivních emočních kontaktů, neochota ke smysluplné kooperaci, neschopnost této kooperace, chybné interpersonální a sociální návyky, nadměrný egocentrismus a náhlé rozbíjení dosud dobře fungujících pozitivních vztahů, to vše mohou být psychické impulzy nastolující  po jistém čase onemocnění ve fyzické rovině. Procesy jsou to nenápadné i zřetelné,  pomalé i rychlé, vždy však stejně nebezpečné.
Nejsme zdaleka jen izolované lidské bytosti, nejsme zdaleka jen sociální organismus, jsme především součást přírody a vesmíru, kde o všem podstatném rozhoduje a všechny jevy usměrňuje týž sjednocující  princip, což jsou fakta, za jejichž zkoumání dostalo už několik  kvantových fyziků Nobelovy ceny.  Snadno proto onemocníme, když se pokoušíme z vlivu těchto odvěkých  principů, z této odvěké jednoty, vymanit. Kdo se chce během života stát  především izolovanou bytostí, toho obvykle také  nemoc  spolehlivě  izoluje.  Kdo však chce především kooperovat, souznít s ostatními a podílet  na pozitivním směřování celku, ten je vyladěn spolehlivě  efekty svého zdraví.

Nemoc zobrazuje spolehlivě rovněž výsledek nedorozumění či efekty soubojů mezi naší hlubinou psychikou a egem. Ego existenci hlubinné psychiky nejrůznějšími argumenty popírá, aby tím ještě více zvýšilo svoji cenu.  Jenže my jsme tak často a tak hodně nemocní, protože  právě naše  ego  často a  hodně selhává, protože právě naše ego je poráženo naší  vlastní hlubinou psychikou.

Žili jsme už kdysi v takzvaném století rozumu (Descartes, 1596 – 1650) nebo v takzvaném století páry. Dnes žijeme ve  století popírání existence  hlubinné psychiky naším egem, které bylo po tisíce let považováno za sluhu této hlubinné psychiky. Tento sebevědomý sluha však dnes tvrdí, že pán není doma a neví ani, zda se ještě vrátí. Zjevování příznaků nemocí však vyjevuje  fakt, že sluha (ego) nemá šanci  nahradit pána při usměrňování a zacílování celé naší bytosti, a četné jeho přehmaty na této cestě jdou na vrub našeho vratkého zdraví.
Skutečnost, že v současnosti nemocí i nemocných přibývá, lze  s mimořádnými obtížemi vysvětlit pregnantně a současně srozumitelně, protože  by bylo třeba citovat tucty knih a analyzovat množství rozmanitých a povětšinou protikladných okolností. V hlavě průměrného čtenáře by mohl  nastat chaos. V chaosu protikladných argumentů se ovšem snadno ztratí skutečná příčina konkrétní nemoci, protože v chaosu lze snadno vydávat příčiny za následek a následky za příčiny. Srozumitelnější sdělení, proč vlastně jsme nemocní, bude jednodušší,  vystačíme-li jen se třemi okruhy nejvýznačnějších argumentů: