Proč jsme nemocní? – část XII.

PhDr. Petr Novotný ve své stejnojmenné knize pokračuje v hledání příčin nemocí duše i těla…

l.Nikdy před námi  neexistoval obdobně chybný postoj k vlastní nemoci, jaký  jsme si osvojili my, lidé dnešních dnů. Dříve (přinejmenším od dob Buddhových)  byla nemoc chápána především jako konkrétně vyjevený omyl či chyba v konkrétním fungování  psychiky, jako přímočaré zjevování  chybných  postojů či emocí. Příznaky nemoci  upozoňovaly ego na jeho konkrétního pochybení. Nemocný člověk  se pak vlastně díky své nemoci cítil podobně jako pojmenovaný provinilec (chybující, pomýlený, trpící), který se  styděl za konkrétní cejch  nemoci, a rychle se pak snažil, aby se tohoto ocejchování zbavil, a tak vyšel příznaku vstříc a změnil svůj niterný postoj. Tak či onak platil zvyk nemoc přijmout, ztotožnit se s ní, protože nemělo smysl se od ní distancovat nebo dokonce kvůli vlastní nemoci obviňovat jiné.  Platilo za životní umění nemoc s pokorou přijímat, pochopit  její sdělení a varování, a pak přiznat pochybení, a samozřejmě ji také i za pomoci odborníků  léčit.
Ani  takzvaně temný středověk nezměnil nic na tomto postoji. Příznak nemoci zjevený nejen nemocnému, ale tímpádem i jeho blízkým a bližním znamenal pro nemocného tutéž zátěž, jako kdyby stál v hanbě na pranýři  například za „křtění“ vína či za šizení váhy chleba. Také středověcí lidé svoje, ale i cizí nemoci považovali za zjevenou chybu, za konkrétní následek vlastního pochybení.  Nemocný byl na chybu  upozorněn zjevením příznaku nemoci, a podle vžitého mínění se měl snažit, aby se příznaků nemoci za pomoci vykladačů příčin nemocí a  dobových terapeutů a psychoterapeutů – ranhojiče, šamana, doktora, felčara, bylinářky či kořenářky – zbavil. A nebylo divu, vážná nemoc znamenala obecně vážné selhání, což byl luxus, který si mohl dovolit jen málokdo. Nemoc nebyla  držena, jako je tomu dnes, málem v úctě, ale  byla hodnocena spíše s despektem. Nemocný se zdržoval pro jistotu v ústraní a ostatní se mu zhusta vyhýbali. Nemocný nechodil za lékařem, aby přitom nenakazil svoje bližní. Setrval se svou nemocí sám, dokud se neuzdravil. V případě vážnějších chorob docházel lékař  za nemocným.

Avšak v dnešních časech  si  někteří lidé pěstují za pomoci vlastní nemoci  málem kult osobnosti, jehož zásluhou se dostávají do centra pozornosti vzdělaných, případně i proslulých lékařů (Lékař je pro nemocného droga, napsal proslulý maďarský lékař  M. Balint). Nemocným je dnes prokazována především účast, pozornost, láska a soucit, mnozí nemocní  jsou dokonce hýčkáni. Pro některé nemocné jsou to příjemné pocty, jichž se prozatím nehodlají vzdát. Pro některé starší osoby je nemoc dokonce jistým „návratem“ do aktivního života, protože se stala  prostředkem nových, četných a dlouhodobých sociálních kontaktů s jinými pacienty, s blízkými a ošetřujícím personálem. Nemoc strhne někdy závoj průměrnosti, nenápadnosti či bezvýznamnosti, pod nímž se povětšinou skrývali zdraví jedinci. Nemoc jako moc, je brilantní termín pocházející od Alfreda Adlera, jenž nemocného označoval za nejmocnějšího člena rodiny. Samozřejmě se i kámen ustrne nad těžce nemocnými, a my všichni také.  Vyplatí se však přemítat o tom, proč asi je náš bližní  nemocný, proč vlastně trpí, a jak  by si od  svého utrpení mohl i sám odlehčit.
Vážně se mýlíme, když se od příznaku své nemoci distancujeme a necítíme-li žádnou vinu za svoje onemocnění, a spíše se ohlížíme okolo sebe, od koho jsme asi to „neřádstvo“ chytili, kdo nás nakazil, komu asi vděčíme za viry a bakterie, za angínu, chřipku, ale i za infakrt, mrtvičku, tuberu a rakovinu.
Samozřejmě se až překvapivě často nakazíme od jiných, ale jen v případě, že jsme pro určité onemocnění připraveni a naladěni a že příznaky nemoci našich bližních vyjadřují také konkrétní způsob našeho selhávání. Vždyť dnes už všichni chceme v podstatě totéž a dosahujeme toho stejnými způsoby, takže pak  také trpíme stejnými následky, což prokazují zejména choroby srdce a efekty rakoviny.  Náš organismus je  mnohdy permanentně připraven onemocnět i těmi nejzávažnějšími chorobami, avšak pokud je náš imunitní systém  vyladěn, dokáže udržet vetřelce, přežívající mnohdy i trvale v našem organismu, na krátké uzdě.

2.Zhusta si neuvědomujeme, že se z nemoci můžeme vymanit také sami napravením předchozích, dosud málo uvědomovaných vlastních chyb, přehmatů a omylů. A to  oním vědomým, dobrovolným a aktivním návratem k předchozímu souladu  našeho ega s dalšími vrstvami naší psychiky.  Můžeme   tento nový příznivý stav pro zjednodušení nazvat  také  obnovením někdejší harmonii mezi vlastní psychikou a fyzičnem.
Mýlíme se často až fatálně, myslíme-li, že se vyléčíme jen díky péči lékařů, polykáním medikamentů, chemoterapií, nukleární či radikální chirurgickou léčbou. Děláme hrubou chybu, když se jen pasivně nabízíme  jiným k procesu léčení, a sami se od totoho procesu hazardně distancujeme, a jen zvědavě čekáme, zda tento léčebný proces, vedený v převaze jinými, bude úspěšný. 
Drtivá většina onemocnění  má lehký průběh a  příznaky většinou ustoupí v krátké době, aniž bychom vyhledali lékaře či užívali medikamenty, aniž bychom vědomě přistupovali k vlastnímu sebevyladění. Sebevylaďování  však i v těchto případech  probíhá, aniž bychom si to případně  uvědomovali.  Naše  lehká nemoc totiž vždy lehce poznamená či lehce pozmění prostředí, v němž pracujeme a žijeme. I lehce nemocní  změní  svoje prostředí,  svoje chování a svůj psychický stav v důsledku své nemoci. Nemocný rýmou či lehkou chřipkou ustoupí například z předchozích sociálních střetů, v nichž díky svému aktuálnímu oslabení nemůže obstát, anebo  se  jednoduše  přestane přepínat a nervovat, a  pár dnů si odpočine v posteli, nebo poněkud vysadí, a nerovnováha mezi jednotlivými patry psychiky během několika dnů přirozeně pomine. Pak ovšem nejčastěji řekne: „Přechodil jsem to…“, jako by vše zůstalo při starém, aniž by si uvědomil, že se  při tomto „přecházení“ ocitl v poněkud pozměněných podmínkách, a už jen tím se sám znovu naladil.
Sebevylaďování se v některých případech uskutečňuje samo od sebe téměř bez účasti pozornosti také u  nemocí středně těžkých i těžkých.  Za pomocí lékařů a klasické medicíny „přecházíme“ úspěšně dokonce i smrtelně nebezpečné choroby, protože jejich nesmlouvavé příznaky nás automaticky a nadlouho (případně navždy) vyřadí z prostředí, které tak dlouho narušovalo jednotu naší psychiky. Srdcař tak odejde z „infarktového“ manažerského postu do invalidního důchodu a věnuje se cyklistice, zahrádce, venčení psa a mnohahodinovým procházkám. Pod přízrakem hrozící smrti odmrští myšlenky, emoce, postoje a hodnoty,  jejichž tlakem byl drcen celá desetiletí, a  jen díky náhle  navozenému  souladu je málem  vyléčen a téměř zachráněn.
Také člověk se zhoubným nádorem, jehož léčba nebyla úspěšná, tuší už, že smrt může být nablízku, a  zprudka změní svoje vztahy s bližními pod dojmem své příští  neexistence. Uvolní vše, co potlačoval, přestane se například klanět modlám bez ceny, vzdává se definitivně věcí v psychické rovině, už jen tím, když pouze přemýšlí, co komu odkáže, a pak náhle dokáže daleko přesněji rozeznat, kde dělal chyby. Ztiší se, nepanikaří a vkročí z bouřlivého vnějšku do vlastního nitra. Přepóluje negativní emoce na pozitivní, přestane lpět na hodnotách, bez nichž se celý předchozí život nedokázal obejít, a přijímá v poslední chvíli ony ladící a zklidňující podněty, které se nám všude vůkol někdy až šarmantně vnucují. A někdy se pak vskutku stane, že  se takzvaně nevyléčitelný zhoubný nádor začne zmenšovat rychlostí, nad níž všichni žasnou. Jenže tento na poslední chvíli zachráněný člověk musel ve vlastních očích v poklidu málem zemřít v psychické rovině a smířit se s vlastní ztrátou  a s vlastními chybami, a teprve pak se zachránil, což je paradox, který nelze ani s velkou vychytralostí jakkoli terapeuticky navodit. Kdo lpí na životě, ten jej ztratí, řekl Ježíš, a měl pravdu.

3. Bráníme se, abychom porozuměli a uvěřili symbolice, kterou se nám nemoc poprvé či už posté představuje, když nám sama na sebe prozrazuje vše nutné, abychom jí porozuměli a zahnali ji. Bohužel i zde platí podmínka: Uvidíte to, až tomu uvěříte!  Reakce na vlastní těžké onemocnění a hrozící smrt probíhají  postupně a povětšinou dlouhodobě podle  obecně platného schématu, jenž zformulovala a ověřila známá autorká E. Kübler-Rossová : l. Popření (možnosti vlastní smrti). 2. Smlouvání (se smrtí). 3. Agrese (vůči smrti). 4. Deprese (z hrozící smrti) . 5. Přijetí (neodvratnosti smrti).
Dlužno říci, že například někteří pacienti s cukrovkou přijmou rozhřešení páté fáze  někdy i po dvaceti letech, když už je cesta k nápravě a ke zdraví fakticky odříznuta. A přitom co nejrychlejší přijetí nemoci je pro její úplné vyléčení   fakticky nezbytné.
Nemoc se  zejména na svém počátku projevuje  zjevováním jednoduchých a povětšinou symbolických  příznaků, které se ovšem často stěhují z orgánu do orgánu, když jsou terapeuticky potlačovány (jsou honěny z místa na místo).  Symbolické příznaky počínající nemoci povětšinou jasně ukazují, kde hledat klíč k řešení rozporu, který se právě odehrává či už odehrál mezi naší psychikou a fyzičnem. Jenže nám tato symbolika  připadá mnohdy až příliš okatě jednoduchá nebo nevěrohodná, takže se pak bráníme jí uvěřit a hledáme pak povětšinou složitější, odborně fundovanější, a proto často chybná nebo zavádějící vysvětlení.  Význačný český politik utrpěl ve volebním souboji o křesla v parlamentu v červnu 2002 porážku. Denní tisk (3) přinesl  kráce po volbách zprávu, že tento politik byl hospitalizován kvůli poruše rovnováhy a stability, projevující se  závratěmi. Lékaři oznámili tisku, že se jedná o následek zánětu ve vnitřním uchu, a nelhali. Avšak o akutní a s vnější realitou provázané symbolice příznaků, které se takto okatě  názorně vyjevily, nepadla však v tisku podstatnější zmínka. 

A přitom je jasné, že také  každý z nás  je sám sebou doslova drcen, je-li porážen, je-li ponižován, je-li psychicky otřesen, když po dlouhém, význačném a vyčerpávající souboji  utrpí nečekanou prohru. Ztrácíme pak stabilitu, marně hledáme rovnováhu, z pohledu na realitu nás jímá závrať. Jenže  když  navíc význam vlastní porážky navenek snižujeme, potlačujeme prudké emoce deroucí se z nitra a křečovitě předstíráme, že se nic až tak závažného nestalo, může se zjevit se první příznak konkrétní nemoci – například zánět vnitřního ucha. Kdybychom však přestali s přetvářkou, odhodili předstíranou důstojnost, nebo zakřičeli o pomoc, vskrytu si poplakali, anebo veřejně přiznali  svoji porážku, stav rovnováhy a jednoty naší bytosti by byl pravděpodobně přirozeně obnoven. Zjevení příznaku nemoci by bylo zbytečné a my bychom si možná uchovali zdraví.
Když se  v naší psychice  vzedme  konflikt, rozhoří se boj nebo se dokonce rozpoutá dlouhodobá válka bez vyhlídky na blízké mírové řešení, zjeví se po jistém čase symbol tohoto konkrétního zápolení v podobě nezaměnitelného příznaku nemoci, aby nám bylo jasné,  proč a jak byl  stav rovnováhy naší bytosti ohrožen, a jak lze případně také tento nepříznivý jev zvrátit k původní stabilitě. Ztratíme-li rovnováhu uvnitř svého nitra a přijdeme-li o ni také ve vnějšku, naše bytost bleskově zareaguje a vyjeví význačně nebezpečný rozpor ve fyzické rovině, onemocníme například zánětem vnitřního ucha.  Stačí chtít porozumět zjevenému a pak se jen málokdy můžeme  zmýlit.