Hodná holka a hodný kluk – častý vzorec chování

Z aktuálního březnového čísla MEDUŇKY tentokrát vybíráme část článku, který sice přímo nesouvisí s hlavním tématem tohoto čísla, které zní Krev – posel života, ale týká se mnoha lidí – mužů i žen různého věku, vzdělání i zaměření. Autorka článku Mgr. Marie Plochová Hlávková, astropsycholožka a terapeutka, vycházela při jeho psaní ze své dlouholeté terapeuticképraxe, v níž se s tímto fenoménem často setkává…
Celý článek i další skvělé příspěvky březnového čísla stojí za přečtení. Pokud jste toto číslo Meduňky ještě nečetli, stále je dostupné buď v elektronické formě na emedunka.cz nebo v klasické „papírové“ podobě na stánccáh PNS a v řadě našich dalších prodejních míst.

Vzorec hodné holky a hodného kluka je velmi zajímavý fenomén, s nímž se setkávám velmi často. Mnoho klientů je v počáteční fázi práce na sobě doslova uvězněno v pocitu, že nesmějí projevovat vztek a ani na něj nemají právo, musí všem stále pomáhat a být jim k dipozici. Hlavně nesmějí být „zlobiví“, vzteklí, drzí a dělat si, co chtějí oni sami, aby náhodou nebyli „sobečtí“. Také mají někdy zakázaný i smutek, pláč a pochmurnější emoce. V této charakteristice se velmi jasně ukazuje, že tito lidé nemají dovolenou stínovou stranu života, včetně tzv. negativních emocí, ale mohou být pouze dobří, hodní a veselí. Kdo jim ovšem dal toto úzce limitované měřítko, které neodpovídá lidské celistvosti a komplexnímu prožívání pestrých emocí?
Na vysvětlenou bych ráda uvedla, že i vztek, smutek a projevování vlastních potřeb jsou nedílnou součástí našeho života. Osobně zařazuji vztek a smutek mezi tři základní lidské emoce, ještě spolu s radostí. Bez těchto přirozených emocí a jejich zdravého a průběžného prožívání, nemůžeme dle mého nikdy najít svou přirozenost a následně svou celistvost. A potvrzuje se mi to i při práci s našimi klienty, protože v okamžiku, kdy se jejich stav začíná zlepšovat, vždy zároveň začínají zdravě „vystrkovat růžky“, vymezovat se směrem k okolí, dovolí si prožít bezpečně i smutek a zaplakat si, a pak mají i přirozenou radost a jejich život nabývá pestrých rozměrů. Když však přede mnou sedí klient, který je uvězněný pouze v jednom zafixovaném modu fungování, a to v roli hodné holky nebo hodného kluka, je ten rozdíl oproti potenciálnímu zdravému stavu dost propastný. I proto považuji za důležité si toto téma začít uvědomovat a zkoumat, jestli to nejsme zrovna my sami, kteří nemáme dovoleno být jiní než „hodní“.     

Jak vzniká „hodná holka“ nebo „hodný kluk“        
Dle mého vzniká tento mechanismus především tím, že jsou v původní rodině otevřeně nebo skrytě potlačované přirozené emoční a osobnostní projevy dítěte. Dítě nemá v rodině příliš prostoru projevit svoji individualitu, ale musí se hodně přizpůsobovat druhým. Rodičovské výroky typu: „Nekřič, neběhej, nebreč, nikdo na tvoje názory není zvědavý, atd.“, bohužel napáchají velkou škodu. A někdy rodič ani nemusí tyto věty vyslovovat, dítě už samo cítí, že rodič jeho projevy individuality a jeho emoce nepřijímá a ani ke střetu s rodičem nedojde. Léčkou tedy je, že dítě se už mnohdy přizpůsobí „preventivně“ a celé potlačení jeho osobnosti je hodně neviditelné.
Setkala jsem se i s tím, že v rodině byl výrazně kladený důraz na to, co řeknou lidi a hlavně sousedé, že celá rodina byla silně sešněrovaná, aby navenek nepůsobila špatně a aby je nikdo nepomluvil. Ve výsledku se chovali úplně jinak doma než na veřejnosti, kde hráli hru na skvělou dokonalou rodinku, která nemá žádné problémy a všichni její členové jsou jenom milí a přátelští.
Způsobů vzniku role hodného člověka může být samozřejmě více.
Z dítěte, jehož osobnost je v rodině nějakým způsobem potlačována, pak velmi jednoduše vyroste unifikovaný člověk, který dělá věci tak, „jak se má“, podle rodičů nebo posléze podle jiných autorit, podle veřejně známých osobností, atd. Většinou si nedovoluje mluvit o tom, co si myslí a cítí a mnohdy ani neví, že by mohl něco vlastního cítit a mít vlastní autentické názory. Má často vnitřně zakázáno být razantní a průbojný, neumí se vymezovat a říkat ne. Je prostě pouze „hodný“, ale to je velmi nepřirozená poloha.

Hodná holka v praxi
Typickým příkladem byla jedna klientka, která za mnou přišla s tím, že se jí nedaří najít partnera. Chovala se k druhým lidem velmi submisivně, byla nadměrně slušná a snažila se získávat jejich lásku tím, že dělala, co druzí chtěli. Stále řešila, co je vhodné nebo nevhodné podle společenských pravidel, všechno musela dělat tak, jak se má, aby byla přijatá. Měla dokonce i problém jít sama do restaurace, protože jí bylo trapné, aby seděla u stolku sama.
Když jsme začaly hledat hlubší příčiny této její role hodné holky, ukázalo se, že měla silně dominantního otce, který striktně vyžadoval poslušnost. Měl velké nároky na její dokonalé fungování, když udělala něco jinak, přišlo nepříjemné kázání, někdy i křik. Vymezovat se a odporovat mu nebylo vůbec možné. Ona se tedy přizpůsobila, jinou šanci neměla. Pojmenovaly jsme i souvislost, že si nemůže najít partnera, protože kvůli svému dětství není sama sebou a chová se nepřirozeně…