Proč jsme nemocní? – část XIII.
PhDr. Petr Novotný, autor stejnojmenné knihy, mapující souvislosti mezi příčinami nemocí, psychickým stavem člověka a jeho sociálním chováním, ji věnoval „památce všech, kteří dosud mohli žít,“ a připojil následující motto: Fyzikální obraz světa není falešný tím, co tvrdí, nýbrž tím, co zamlčuje…
Carl Friedrich von Weizsäcker, fyzik
Jednota znamená zdraví
Drtivá většina nemocí je způsobena individuálně nastoleným (aktivně či pasivně, vědomě či neuvědoměle) a zpětně mnohdy vystopovatelným rozporem, který jsme si ve své psychice způsobili například svým myšlením, jednáním a pociťováním. K takovému rozporu nepřijde proto nikdo takzvaně jako slepý k houslím. Nic se neděje bez příčiny, takže i nemoc se po našem vyzvání vyjeví v naší fyzické schránce až ve chvíli, kdy už nemá vůbec žádnou šanci se nevyjevit. Musí se vyjevit, aby zobrazila sílící a těžko už přehlédnutelný přetlak v psychice.
Nemoc se vyjeví, aby nás případně zastavila a zklidnila, nebo jen pozastavila v nesprávném rozběhu, a svým vesměs velice nepříjemným tlakem nás pak navedla zpět na jedinou možnou cestu – totiž k psychické rovnováze. Příznak nemoci se objeví například také proto, aby nám zabránil jednat, prožívat, pociťovat a kooperovat chybně, aby nám znemožnil kráčet jinou cestou než tou, která vede k takzvané jednotě.
K jednotě? Nezní tento pojem poněkud abstraktně? Každý z nás pocit jednoty při různých příležitostech nepochybně nesčetněkrát prožil a cítil se přitom stejně dobře jako naladěný klavír. Například když byl opojen láskou a zamilovaností, když byl příjemně opilý a toužil obejmout celý svět, když splynul s hudbou na koncertě, anebo se rozdýchal až k blaženosti při výstupu na Teryho chatu, když bezmyšlenkovitě seděl pod stromem a zapomněl přitom i na svoje jméno v občanském průkazu. Pocit jednoty prožívají maratonci, když se blíží k finiši s pocitem, že jim chybí tělo, když jim řev na stadionu protkne duši, mívají jej matky blaženě rodící či kojící, partneři při tantrickém sexu, mívá jej zemědělec, když se mu podařilo ujet s poslední fůrou před bouřkou, hokejisté, kteří obstáli při power play na mistrovství světa, prožívají jej stařeny, které se už těší na smrt, když totiž už všechno krásné i bolestné naplno prožily. Pociťovali jej rovněž chlapci zařizující klubovnu podle Foglarova vzoru.
Od jednotlivých prožitků jednoty, k nimž se dostaneme případně náhodou, je cesta ke chtěným obdobným prožitkům poněkud těžší, ale nikdy není neschůdná. Příznaky vědomé jednoty se vyjevují postupně a i ony jsou veskrze příjemné. Například nám už nevadí to, co nám pilo krev ještě včera, už nás nezlobí fakt, že si nemůžeme koupit nové auto s metalýzou, že nejsme už tak svůdní a vábiví jako ve dvaceti. Cítíme-li se šťastnější, když už jsme se vzdali závislostí, nechceme už bojovat ani vítězit, a proto už nikdy neprohráváme, necítíme-li převahu nad ostatními a se slabými máme soucit, protože nejslabší a nejzranitelnější jsou právě ti, co se tváří a jednají jako siláci. Cítíme-li, že vše je takové, jaké to má být, a to včetně snahy jiných tento rovnovážný stav změnit.
A ti, co postoupili na cestě k vědomé jednotě nejdále, přeskupují sami sebe například před nebo až za časový horizont existence své bytosti, vnímají běžně nedostupné časové dimenze, prožívají mimotělní prožitky, získávají nejobjektivnější a nejpřesnějšíí informace právě oním vysmívaným, přesto však nejčastěji užívaným šestým smyslem.
Pocity a prožitky jednoty se na druhé straně vyhýbají důsledně například nemocným, notorickým opilcům, feťákům, vzteklounům, pesimistům, agresorům, žárlivcům, uzurpátorům, příliš náročným šéfům, nezměrně ctižádostivým, hašteřivcům, přepracovaným workholikům, ambiciozním bez schopností, zoufale neúspěšným, frustrovaným, nepřejícníkům a i těm, co se honí bez dechu například za zlatým teletem.
Proč právě jim? Všichni jmenovaní myslí, jednají a prociťují nepřiměřeně, protože zacházejí grobiánsky s vlastní rozladěnou psychikou. Pocit jednoty a trvalé směřování k jednotě je přirozený harmonický a narozením navozený stav (jiná přirozenost je nepředstavitelná). Člověk se však z této přirozenosti často vymyká pod vlivem špatných vzorů, nebo činí vše proti této přirozenosti s argumentem, že by v lidské džugli jinak nemohl přežít. Většina z nás žije pak vskutku v pocitu, že vnějšek je džungle, v níž je třeba obstát za každou cenu. Tímto životním postojem stváříme však chaos ve vlastní psychice.
Nemoc je nejen výzvou a příležitostí k obnově původní rovnováhy a jednoty, ale někdy rovněž nabízí novou či ještě lepší šanci pro zítřek. Jsme-li však vůči vlastní nemoci slepí a přičítáme ji všemu jinému než sami sobě, můžeme všechny zjevované informace promarnit a staneme se často, dlouhodobě nebo dokonce navždy nemocnými. Lidé, kteří jsou dlouhodobě nemocní a trpí fyzicky či psychicky třeba už celá léta, promarnili desítky let svého zdraví, promarnili životní čas, protože neporozuměli či nechtěli porozumět množství stále intenzivnějších a bolestnějších výzev ke znovusjednocení vlastní psychiky a fyzična, výzev k naladění sebe sama se vším vnějším i vnitřním.
Každá nemoc je vždy signálem o pokusu vymanit se z jednoty. Pokusem uniknout a nalézt vlastní cestu bez dosažení povinné jednoty, jenže tato individualistická cesta se nakonec vždycky stejně vyjeví jako slepá. Vše, co se okázale či úporně vyděluje z jednoty, a to včetně naší psychiky, bude vskutku vyčleněno z této jednoty, a případně i zanikne prostřednitvím nemoci, podle znění pradávné hermetické teze: Co nesměřuje k jednotě, je škodlivé a proto zbytečné (4).
Sjednocení všeho se vším, každého s každým, všech se všemi, a odstranění vzájemných rozporů, je naší vrozenou povinností, ale je i základním trendem sjednocování mikrokosmu v makrokosmu, ale i naopak, což vysvětloval už Paracelsus, když říkal, že nelze v okolním světě nalézt nic, co by se analogicky nedalo nalézt v člověku.
Poznáme-li sebe, a tím pádem i smysl vlastního putování k jednotě, analogicky nalezneme tytéž zákonitosti i ve všem ostatním. Odmítneme-li zákonitost jednoty, nechápeme valem nic, i když jsme případně právníci nebo inženýři ekonomie, nebo když jsme nashromáždili majetek a umíme ovládat komputery. Odmítnout v těchto případech je stejný paradox, jako bychom plynně psali a četli bez naprosté znalosti abecedy. Pak totiž žijeme, aniž bychom věděli proč a jsme nuceni vymýšlet rozličně deformované cíle vlastního života.
Bráníme-li se přirozenému puzení k jednotě a vymaňujeme-li se z řádu jednoty panujícího všude okolo i uvnitř nás, budeme tímto řádem zprvu jen lehce, ale posléze i důrazně přitlačeni například příznakem nemoci. Budeme-li se však v této osobní tísni nadále bránit například svým egocentrismem, staneme se pozvolna, nevědomky a často i v dobré víře všem okolo sebe prospívat, význačnými narušiteli jednoty, a proto valem nemocnými, a proto krátkodobě, dlouhodobě či trvale izolovanými.
K čemu bychom měli setrvávat s jinými a s jiným, když neharmonizujeme ani sami se sebou? Když se jakkoli vzpíráme proti věčně se sjednocujícímu se vnějšímu i vnitřnímu principu, jehož všechny zákony a teze akceptuje každá buňka v našem těle, v níž je pevně ukotven otisk všech těchto zákonů – náš genom? Jakýsi princip nepřetržité kontroly jednoty použije vůči všemu takzvaně odlišnému, neharmonickému, individualistickému a odbojnému, a tedy případně i vůči nám, ty nejdůmyslnější i nejsilnější páky, když totiž rozhoduje s neskonalou trpělivostí a odpovědostí, ale i šmahem a s lehkomyslností o našem zdraví, o našem bytí a nebytí.
Zprvu nás tento princip jen usměrňuje například projevy nemocí, při nichž nás ještě konejší, ale když to nejde po dobrém ani po zlém, pak nás jednoduše důsledně izoluje, znemožní nám činnost a v tom nejhorším případě nás fyzicky zlikviduje. Předčasná smrt je definitivní exkomunikace z konfliktních situací, z nichž každý má, či měl šanci utéct. Smrt znamená ukončení naší lehkovážné a marné války vůči nepřemožitelným větrným mlýnům jednoty.
Mnoho lidí vskutku raději zemře, než by se poddali nabídkám nutnosti a přestali usilovat o nemožné, než aby pochopili a akceptovalii upozorňující a usměrňující tlaky v podobě svých strastí, psychického utrpení a posléze i nemocí. Někdo pak vskutku raději zemře z lenosti, jiný z hlouposti, třetí z nedostatku vůle, čtvrtý z nepozornosti, pátý z nedostatku času, další z okázalé nedůvěry vůči smrti, sedmý z pýchy, osmý z lehkomyslnosti, devátý z touhy po smrti, desátý kvůli pokušení experimentovat s vlastním osudem, jedenáctý omylem, dvanáctý proto, že příliš spoléhal jen na sebe či naopak jen na jiné. Předčasná smrt je vždycky chyba, protože i zcela neradostný a zdánlivě bezvýchodný osud lze během několika hodin, dnů či týdnů příznivě zvrátit...
/pokračování/
