Proč jsme nemocní?-část XIV.

Další pasáž ze stejnojmenné knihy PhDr. Petra Novotného o hledání souvislostí mezi vznikem nemoci, psychikou a sociálním chováním člověka. Proč je tak důležitá JEDNOTA?

Příznak nemoci se vyjevuje skrze naše tělo vždy až po řadě nesmlouvavých pokusů o  vymanění se z jednoty, po našich často opakovaných pokusech vyhnout se nevyhnutelnému a neodvratitelnému.  Pojem jednota není fráze, naopak jde o jednu z nejpodstatnějších funkcí našeho života, vyjadřující možná smysl naší existence.

Jednota je tak vrcholným a všeobsahujícím principem, že se jej mnozí  lidé nerozpakovali nazvat, s ohledem na lepší srozumitelnost,  pánembohem.  Směřování k jednotě není jen přirozené, je navíc nutné a nevyhnutelné. Směřování k jednotě je cestou všeho a všech za vyšším smyslem (o němž toho mnoho nevíme), za dokonalostí (kterou si pleteme s úspěchem a prosperitou svého ega), za kooperací (bez výrobních vztahů), za tvořivostí (ta je naštěstí všude stejná), ke splynutí (nevíme s čím, ale přesto splýváme, žijeme-li s nadšením a umíráme-li beze strachu). 
Putování k  jednotě je  odvěké (putovali dobrovolně či nedobrovolně i neandrtálci) a v podstatě nikdy nekončí, takže i celý náš život je této cestě zasvěcen, i když se nám někdy zdá, že máme šanci vysmeknout se z této povinnosti a hrát si někde na vlastním písečku. Nemáme možnost po této cestě  nejít, což je také vskutku málem božské. Proto cítíme tak nezměrnou slast, když k jednotě  míříme, když někdy málem až k ní na dohled pronikneme. Proto se cítíme tak bídně, tak nešťastní či nemocní, když rezignujeme a otočíme se  k ní zády.
Vždyť jen kvůli harmonizaci jsme zde my všichni.  Vždy šlo a vždy zas půjde jen o to, abychom  nejprve pocítili puzení, že máme směřovat k jednotě, a posléze se začali přibližovat k jednotě. Nejprve se sjednocujeme sami se sebou, poté i s jinými a nakonec se vším, což jsou tři úkoly jdoucí většinou po sobě, z nichž ani jeden nemáme šanci vynechat.
Aniž bychom to povětšinou tušili, sjednocujeme se už od svého narození s veškerou přírodou, se vším co je na Zemi,  s kosmem a také, dejme tomu s pánembohem, s nímž se  stýkáme všichni stejně intenzivně, a to buď dobrovolně, nebo nedobrovolně, i  když jsme atetisté, protože nám nic jiného nezbývá. Náš osobní postoj nedokáže  vychýlit jednou už vržený kámen, protože  my zde nešéfujeme, ale celý vesmír  je nám nadřízen, jde o vyšší a  jakýsi božský princip, a tento princip funguje dokonale a sám sebe ještě zdokonaluje zrychleným  směřováním k jednotě,  a proto  i nás doslova cpe do jednoty. 
Tlak je to velice silný, což můžeme vypozorovat například z efektu přírodních katastrof, které jsou způsobeny divokou exploatací přírodních zdrojů, nebo ze zjevování stále nových nemocí, na které je věda krátká. Tento tlak nás možná všechny jednoho dne vskutku dotlačí až k jednotě, i kdyby to měla být jednota bez lidí.  Nikdy  samozřejmě nedosáhneme naprosté  jednoty, ale nikdy k ní nepřestaneme směřovat. Ani fenomenální Ježíš Kristus nedosáhl úplné jednoty, což prokazují jeho  slova před krátce smrtí, když  zvolal: Bože, proč jsi mě opustil? 
Kristus zřejmě věděl o nutném směřování všeho a všech k jednotě mnohem více než řekl, ale více neprozradil snad proto, aby svoje apoštoly nemátl, nebo kvůli přesvědčení, že pro nás bude účelnější,  když se vydáme tisíciletou cestou pokusů a omylů. Náš život na Zemi je totiž založen na svodech, které nás přirozeně vychylují z cesty k jednotě, protože vše okolo nás se opravdu jeví tak, jako by se to nacházelo v protikladu. Když chytrý člověk bojuje několik desítek let s těmito vnějšími protiklady, pozná jednoho dne, že to byl boj marný, nikoli však zbytečný. Řešením nevyřešitelných problémů ztrácí takový bojovník sice důvěru v sebe a naopak získává důvěru ve fukčnost a smysl nevyřešitelného.

Naším úkolem není totiž dosažení cíle, ale pouze cesta k cíli. Úkol je  málem nesplnitelný, pokud chceme jednoty dosáhnout, je však splnitelný, pokud k ní hodláme směřovat.  Přirozeně, že každý z nás nesčetněkrát onemocní, protože cesta k jednotě (harmonizaci sebe sama) může být pro mnohé celoživotní vyčerpávající poutí, a čas od času je dokonce nad síly drtivé většiny z nás. Onemocníme, protože se nám při vlastní harmonizaci nedaří, máme pak však  šanci symboliku vlastní nemoci rozluštit a učinit si další směřování alespoň o něco snažší, o něco úspěšnější. 
Mnoho zdravotních problémů způsobuje naše chybná kooperace s jinými  lidmi. A není divu, máme-li například strach kooperovat s tím, kterého se bojíme, pak  jej označíme za nepřítele.  Nebezpečné nemoci se zjevují také v důsledku silných případně potlačovaných konfliktů v nevyladěném partnerství, protože partner je nejen naším zrcadlem a svědectvím o nás, ale je také nejvýznačnějším prostředníkem při nastolování, nebo naopak při rozbíjení našeho niterného souladu. I v tomto případě tedy platí, že v dobrém i zlém splyneme s tím, kdo je nám nejbližší.
Podle mínění význačného německého lékaře Rüdigera Dahlke (5) postačí, když si každý z nás při zjevení přiznaku nemoci položí čtyři  otázky a pokusí se na ně odpovědět bez sebeobelhávání. Zprvu možná nebudeme nakloněni k tomu, abychom zdánlivě jednoduchým Dahlkeho otázkám  vůbec naslouchali, natož  porozuměli. Tendence k sebeohlupování na způsob: Na ostatní se tyto principy možná vztahují, ale na mě nikoli! je jednou z obranářských fint našeho ega, která nám mnohokrát zopakovalo vědomou lež, když nám šeptalo: To jen ti druzí vážně onemocní a pak umírají!
Dahlkeho publikace je naštěstí  napsána velice smířlivě a tolerantně, aby  případně naše vyšlechtěná ega nerozhořčila, a naopak je naladila a připravila k porozumění a zodpovězení právě  oněch čtyř otázek :

l. Čím jsem si právě já přivodil tento zdravotní problém?
2. Proč se mi zjevil právě teď? U chronických nemocí: Kdy mě to potkalo poprvé? Kdy zvlášť intenzivně?
3. Proč mě postihl právě tento příznak nemoci?
4. Která moje životní hodnota je tak chybná, že vyvolala zjevení této nemoci?

K harmonizaci jsme automaticky puzeni od narození počínaje panickým strachem, jenž se nás zmocní po odchodu z matčina lůna. Kdo se nebrání tomuto přirozenému puzení, ocitne se ve slastném spočinutí jednoty, které si může uchovat po celý život stejně jako svoje zdraví. Kdo se harmonizaci vzpírá například v důsledku chybné výchovy, nestandardních životních podmínek či v důsledku vlastních psychických rozmarů a osobnostních výbojů, je  pocitů jednoty postupně zbavován a nemusí se jich znovu domoci, i když se o to snaží násilnicky  například sportem, dietami, rozvody, alkoholem, drogami či zběsilou rychlostí svého automobilu.  
Rozpory, jejichž zásluhou se zbavujeme pocitů jednoty a tendencí ke sjednocování, bychom mohli jmenovat  na desítkách stran, ale význačné rozpory jsou snadno přehlédnutelné v několika větách.
Základní rozpor je pouze jediný: jde především o rozkol, k němuž došlo či právě dochází v naší psychice, rozkol mezi naší psychikou a vnějškem. 

(pokračování)