Velikonoční rozjímání: Ježíš a léčení
Velikonoční zamyšlení připravil pro Meduňku Mgr. Jan Blahůšek.
V dubnu slaví miliony následovníků Ježíše Krista své nejvýznamnější svátky, Velikonoce. Co je skutečným, mystickým významem příběhu o Ježíšově ukřižování a vzkříšení z mrtvých? Jaký byl Ježíšův pohled na nemoci a jaký byl jeho způsob léčení, o němž v evangeliích často čteme? V čem nás může dodnes inspirovat? A nezapomínáme na něco důležitého z jeho odkazu?
Velikonoce: mystérium lásky, smrti a vzkříšení
Nejznámější Ježíšova slova, v nichž je shrnuta esence mystické cesty, zní: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly! … Miluj bližního svého jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“
Je to prosté. Milovat své bližní můžeme jen tehdy, když máme rádi sami sebe. Mít skutečně rádi sami sebe můžeme jen tehdy, když milujeme život v jeho úplnosti. A milovat plně život podle Ježíše můžeme, jen když milujeme pravou „božskou“, tedy nehmotnou a neumírající podstatu života a všeho, co jest. Tuto podstatu Ježíš nazývá jazykem mystické poezie své doby Bohem, Božím duchem, Otcem nebo Božím či nebeským královstvím. A vyzývá nás, abychom ji dobře poznali a milovali vším, co máme. To znamená nejen svým duchovním životem, ale i pracovním, rodinným atd., čili básnicky řečeno „z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly“.
Ježíš ale vyučuje hlavně svým jednáním, nejen svými slovy. Snad každé písmeno svého učení vtěluje do vlastního životního příběhu nesobecké lásky, uzdravování nemocných na duši i na těle a přivádění upřímně se kajících na cestu dobra a poznání. Velikonoce pak představují vyvrcholení jeho životního dramatu. Tím je nevyhnutelný konečný střet s jeho odpůrci, s pokryteckými náboženskými vůdci jeho národa. Ježíš jasnovidně ví, co ho čeká. Veřejně předpovídá své zabití i povstání z mrtvých po třech dnech. „Zbořte tento chrám, a za tři dny ho postavím,“říká svým nepřátelům o chrámu svého těla. Po zrazení Jidášem a zatčení je Ježíš vyslýchán, bičován a poté na popud a naléhání svých nepřátel odsouzen římským správcem své země Pilátem Pontským. S plným vědomím, že ani smrt ho nemůže porazit, kráčí krvácející, s křížem na zádech na jeruzalémský popravčí kopec zvaný Golgota, Lebka. Na kříži ještě utěšuje kajícího se zločince, který je ukřižován po jeho boku, a modlí se soucitně za své katy „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Tak dává všem nespravedlivě utlačovaným a trýzněným nadčasový vzor, jak přetnout začarovaný kruh nenávisti. Tím samozřejmě neříká, že zlu nemáme podle svých možností odporovat a že nebude po zásluze potrestáno. Pouze nám ukazuje, s jakým postojem máme zlu čelit, abychom sami nepropadli jeho nenávistné temnotě. Nakonec však musí Ježíš čelit nejen zlu, ale i svému poslednímu a mezi lidmi nejobávanějšímu protivníku, smrti, jejíž úzkou branou do tajemného neznáma musí projít každý sám. To naznačují Ježíšova slova těsně před smrtí „Otče, proč jsi mne opustil?“
Za dveřmi našeho posledního výdechu se musíme nejprve setkat sami se sebou a s neúprosným zrcadlem plodů svých dobrých i zlých činů. Jen tak se můžeme z vlastního života poučit a pokračovat dále, k setkání s božským světlem a zdrojem všeho bytí, a poté podle svého dosavadního směřování jít vstříc našemu dalšímu osudu nebo návratu zpět do těla a k životní lekci, která ještě nebyla zcela ukončena. Tak nás o tom alespoň v náznacích informují svědectví lidí, kteří prožili klinickou smrt. Vyprávění o Ježíšově vzkříšení nám na symbolické rovině rovněž sděluje, že fyzickou smrtí lidská existence nekončí. Příběh jeho smrti a vzkříšení má ale i hlubší, mystický význam. Pro jeho přiblížení si musíme objasnit, jakou roli hrálo u Ježíše léčení a jakou nemoc pokládal za tu nejhorší.
Ježíš a léčení nemocí
O Ježíšově léčitelském působení se mluví na mnoha místech evangelií. Dozvídáme se, že nepoužíval žádné zvláštní léčebné prostředky nebo metody. Uzdravoval spontánně, pouhým slovem, radou, dotekem a probuzením sebeléčivé víry nemocných nebo dokonce jen jejich blízkých. V páté kapitole Matoušova evangelia je popsán až nadpozemsky působící sled zázračných uzdravení malomocných, lidí posedlých zlými duchy, včetně snad nejproslulejšího Ježíšova uzdravení sluhy římského setníka, které je podivuhodnou výpovědí o léčivé síle skryté v lidské víře, o níž nás informují nejen zázračné činy mnoha dávných i novodobých léčitelů, ale do jisté míry třeba i moderní lékařské pokusy s tzv. placebo efektem:
„Když přišel (Ježíš) do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho… Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.“
Krásným velikonočním námětem pro rozjímání se nám může stát i následující příběh: Jednou farizeové a jejich znalci Písma napadali Ježíšovy učedníky a pohrdavě se jich ptali: „Jak to, že jíte a pijete s výběrčími daní a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné.“ Tato slova jasně naznačují, že hlavní lidskou nemocí, kterou přišel Ježíš léčit, je nemoc duše, Ježíš ji nazývá hříchem.
Ale co je to vlastně hřích? V obecném smyslu to značí situaci, kdy se někdo míjí svým pravým cílem. Kdy nežije za účelem, za nímž byl stvořen. Když člověk nežije tak, aby byl podoben spravedlivému a milosrdnému Bohu, jak o tom mluví první kapitola Bible „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“.
Velikonoční příběh vypráví o tom, že v lidském životě je cosi důležitějšího, než tělesné zdraví, materiální zajištění a pohodlí. Dokonce cosi důležitějšího než snaha o přežití. Ta je nakonec vždycky odsouzena k nezdaru. Smrt a rozpad naší tělesné schránky můžeme pouze oddalovat, nemůžeme jim zabránit. Přesto nám Ježíš chce ukázat, že je tu cosi, čím můžeme svou smrtelnost přemoci a osten její úzkosti zlomit tak snadno, jako by to bylo pouhé stéblo slámy zkřehlé ranním jarním mrazíkem. To je symbolický význam pašijního obrazu Ježíše, povstávajícího třetí den po ukřižování z hrobu do vzkříšeného „života věčného“, ve kterém ho již nic a nikdo nemůže ohrozit.
Pokud tento příběh budeme chápat doslovně, materialisticky, zcela se mineme jeho vnitřním smyslem. Ježíš pro nás zůstane pouhou historickou postavou z tisíce kilometrů a roků vzdálené země a doby. Postavou současnému vědeckému bádání se natolik ztrácející v mlze starověkých legend a naprostého nedostatku nestranných záznamů a faktů, že někteří historici prohlašují, že s jistotou nemůžeme existenci takovéto osoby ani potvrdit, resp. odlišit, co je v křesťanské věrouce o Ježíšovi mýtem a co historickou skutečností. Pokud ale správně porozumíme hlubší, symbolické rovině Ježíšova příběhu jako příběhu o nás samých a o tom, co se odehrává v nitru každého člověka, který následuje Ježíšovo (nebo jiné podobné) učení, ať už má toto učení jakýkoliv historický základ, teprve tehdy se setkáme se skutečně živým Ježíšem Kristem, „spasitelem lidské duše“, jehož slova jsou i dnes stále stejně čerstvá a hojivá, jako byla ta řečená v evangelijních příbězích apoštolům, římskému vojákovi, Máří Magdaléně, ukřižovanému lapkovi a mnohým dalším.
Velikonoční meditace: „…království je ve vás a kolem vás“
Pokusme se vystoupit alespoň na malou chvíli z hlučného světa, na klidném místě ztišit svou mysl a meditovat v srdci očištěném od chamtivosti a zloby například o významu Ježíšových výroků, jimiž začíná gnostické Tomášovo evangelium: „A on (Ježíš) řekl: Kdo nalezne smysl těchto slov, neokusí smrti. Ježíš řekl: Člověk, který hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenajde. Když najde, bude otřesen a jakmile bude otřesen, bude se divit a stane se pánem veškerenstva. Ježíš řekl: „Když vám ti, co vás vedou, řeknou: ,Hle, království je v nebi´, pak vás tam předejdou ptáci. Kdyby vám říkali: ,Je v moři´, předejdou vás tam ryby. Ale království je ve vás a kolem vás. Když poznáte sami sebe, budete poznáni a uvědomíte si, že jste dětmi živého Boha. Když však sami sebe nepoznáte, ocitnete se v chudobě a sami budete ochuzeni.“
Pokud si uvědomíme pravou, nikdy nezrozenou a nikdy neumírající, nemateriální podstatu všeho života, včetně nás samých, bude naše dosavadní chápání světa otřeseno v základech a my spatříme věci novými očima. Toto je skutečný vnitřní význam velikonočního mystéria o smrti a vzkříšení. Mystéria o smrti nevědomosti a o vzkříšení k poznání hlubší podstaty nás samých. Jen takovéto poznání nás podle Ježíše může vzkřísit z mrtvolnosti duchovní slepoty k věčnému životu vědomí naší jednoty s veškerenstvem. Jednoty s neviditelným, nehmotným, zdrojem všeho bytí a života „v nás a kolem nás“ a naší jednoty se všemi jeho živými projevy a bytostmi, „dětmi živého Boha“.
Tímto poznáním se stáváme „pány veškerenstva“, vládci svého šťastného osudu, nerozlučně spjatého s jednotou všeho, co jest a dobrým počátkem i cílem celého vesmíru. Stáváme se skutečným, totiž plně vědomým „obrazem Božím“, kterým má člověk podle první kapitoly Bible být.
Pokud však sami sebe nepoznáme a „království nebeské v sobě a kolem nás“ nenalezneme, budeme podle Ježíše žít ve vnitřní chudobě, osamělosti a úzkosti ze své smrtelnosti. Budeme bloudit světem bez hlubšího smyslu v pocitu egoistické oddělenosti od druhých a celku bytí. A tuto naši chudobu nedokážou vyplnit ani vnější úspěchy, kariéra, materiální bohatství a požitky, zábavní průmysl atd. Tato základní existenciální vnitřní bezvýznamnost a úzkostnost lidských životů, zaměřených na jen na materialistickou stránku života, je nejhorší epidemií lidského světa. Vrhá znovu a znovu lidstvo do chaosu soupeření a válek, ničí rovnováhu a rozmanitost života na Zemi a začíná podle vědců ohrožovat samotné základy naší dnešní civilizace. Vyléčit nás může pouze duchovní poznání a uvědomění.
Ježíšovo poznání „království nebeského v nás a kolem nás“ znamená hluboké prožití a přijetí faktu, že všechno ve vesmíru je vzájemně propojené, že naše individuální lidská existence je spojena s celým světem, s přírodou a s jinými živými bytostmi, zvířaty i rostlinami. Je to prožití faktu, že to, co je uvnitř nás samotných a to, co je všude kolem nás, má stejnou vnitřní podstatu. Je to uvědomění, že všechno ve vesmíru, člověk a příroda, hmota a vědomí, život a smrt, dobro a zlo, tvoří organický celek, věčnou a dokonalou jednotu. Egocentrický pocit oddělenosti nás samotných od okolního světa a druhých bytostí je pouhou iluzí, vytvořenou naším vlastním chybným myšlením. Ve skutečnosti je vše vzájemně propojené a jedno. Jen díky zlu známe hodnotu dobra a díky nemoci oceňujeme zdraví.
Co je Božího, dejte Bohu, co je císařovo, dejte císaři
Za léčení lidské nevědomosti a z ní se rodícího utrpení, duševního, tělesného nebo jiného, Ježíš nepožadoval od nikoho peníze ani jiné dary. Uzdravené vyzýval, aby již nehřešili, žili eticky a moudřeji a soucitně pomáhali bližním, tak jako bylo soucitně pomoženo jim.
Jednou chtěli Ježíše jeho nepřátelé lstivě nachytat, aby ho mohli u římské okupační správy obvinit z podněcování k protiřímskému povstání. Proto přišli k Ježíšovi a řekli mu: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo, ale pravdivě učíš Boží cestě. Je správné dávat císaři daň, nebo ne? Máme platit, nebo ne?“ On ale znal jejich pokrytectví, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte? Přineste mi denár (peníz určený pro placení daně), ať se podívám.“ Když mu ho podali, zeptal se jich: „Čí je ten obraz a nápis?“ „Císařův,“ odpověděli. „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim Ježíš.
Stejně tak by tomu mělo být i s placením za duchovní pomoc a léčení. Pokud léčitel pomáhá pomocí (na peníze nepřevoditelné) Boží moudrosti, lásky, síly a víry, pak by se mu měl pacient odměnit tím samým ve svém vlastním životě, tj. měl by „dávat Bohu, co je Boží“. Pokud lékař, bio/psychotronik, homeopat, bylinkář, fyzioterapeut atd. pomáhá pomocí (na peníze převoditelného) lidského vzdělání, nástrojů, léčiv a umu, pak by pacient měl nazpět dávat „císaři (lékaři), co je císařovo (lékařovo)“.
Krabička doutníků a modré z nebe
V předchozích článcích jsem často psal o jednom z nestorů československé meditativní spirituality a alternativní medicíny dr. Bohumilu Houserovi. Pan Houser aktivně působil nejen mezi jogíny a buddhisty, ale i v křesťanské církvi Unitářů a často přednášel také o křesťanské mystice. Po vzoru Ježíše a mnoha jeho následovníků s léčitelskými schopnostmi, například nejslavnějšího italského světce 20. století Padre Pia, si ani pan Houser za svou duchovní a léčitelskou pomoc nikdy od nikoho nevzal ani korunu. Podobně jako třeba další náš slavný léčitel, Josef Zezulka, a mnozí další, se živil běžnou prací jako jeho pacienti, žil velmi skromně a svému poslání se věnoval zcela nezištně. Blízký přítel pana Housera mi dokonce vyprávěl následující úsměvnou historku. Jeden Houserův pacient tak dlouho umanutě trval na tom, že musí dát svému dobrodinci alespoň 200 Kč, až léčitel výjimečně naoko rezignoval. Vzápětí spokojeně zaplativší vyléčený odjížděl domů v kapse s krabičkou doutníků, které dostal od pana Housera jako dárek na cestu, netuše, že doutníky měly hodnotu přibližně oněch 200 Kč. Ve stejném duchu dnes například působí Houserův současný, zřejmě nejstarší a nejzkušenější pokračovatel Jan Žlábek. Povoláním architekt, který se vyučování meditace, buddhismu, zenu a taoismu věnuje jako své životní radosti. Oproti panu Houserovi se sice léčitelstvím vyloženě nezabývá a vyučuje primárně meditační práci s vlastní myslí. Nicméně pro zdraví a soulad mysli a těla šíří u nás zcela unikátní tradiční čínskou jógu, pocházející od taoistů z Chua-šanských hor (více o tomto cvičení viz boddo.cz). I toto je další z odkazů Ježíše, podobně jako asijských jogínů, dnešku: pečovat o ducha, duši i tělo … moudrost, štěstí i zdraví v jejich jednotě.
V populární kultuře dnes vládnou žánry fantasy a science-fiction a zdá se, jakoby z velké části ovládaly už i současnou ezoterickou scénu. Tomu odpovídá i dnešní záplava placených produktů, služeb, kurzů atd., jak si zázračně ve chvilce změnit život a takzvaně stvořit vlastní, lepší realitu bez problémů, nemocí a nedostatku prakticky čehokoliv. Budete duchovně na výši a zároveň pohádkově zbohatnete! Není to však nic nového pod sluncem. Například i ve starověké Indii dle pana Housera Buddha a jiní proroci často ostře kritizovali, že bráhmani, kteří měli být pravými lékaři lidské duše a být zcela prosti touhy po zlatu a stříbře, své postavení v honbě za bohatstvím zneužívali, prohlašovali se za výhradní prostředníky vůle a požehnání bohů a namísto léčení věřících pomocí zasvěcování do duchovního života lživě hlásali: „Synu, učiň oběť bohům, mě zaplať a tvůj hřích ti bude odpuštěn.“ Proto i Ježíš učedníkům říkal: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“
Člověk nestačí často žasnout, co vše jsou někteří handlíři s duchovnem a léčením schopni důvěřivým lidem naslibovat. Ani samotný Ježíš by nebyl schopen vykonat tolik zázraků. Proto není od věci si občas připomenout velké učitele a lékaře lidstva a strávit chvilku v rozjímání nad jejich odkazem, než podlehneme vábení zaplatit si nějaký ten báječný kurz, který nám má pomoci stvořit si naši vlastní vysněnou realitu a snést modré z nebe. Možná nám to ušetří úspory a zbytečná zklamání. Možná bude lepší, když modrá zůstane na nebi a ze snů se raději probudíme.
Mgr. Jan Blahůšek
