Proč jsme nemocní? – část XV.

Další část kapitoly z knihy klinického psychologa PhDr. Petra Novotného…

Rozpory podřízené tomuto základnímu rozporu – tedy rozporu mezi naší psychikou a vnějškem – jsou přirozeně rozmanité a všichni je dobře známe. Nejsnáze a nejraději se vyčleňujeme sociálně, finančně, intelektově, emočně, nebo morálně. Vzděláním, fyzickou krásou, psychickou odolností, genetickou výbavou, kvantem milostných vztahů a přečtených románů, funkcemi svého mobilního telefonu. Snažíme se odlišit od jiných a od jiného také kvalitou oblečení a účesem. Vyčleňujeme se množstvím zkonzumovaných řízků, postojem ke zvířatům, zacílením emocí, úzkostí a depresemi, agresivitou,  úmyslně či neúmyslně páchaným zlem.

Ocitáme se v rozporu s vnějškem, také když děláme (nebo naopak neděláme) jen to, co chtějí druzí, nebo když říkáme druhým, co smějí či nesmějí dělat. Také  když se neumíme vzbouřit vůli jiných, když se bouříme jen naoko, abychom za sebe nemuseli bojovat.  Vyčleňujeme se politickým balastem, okázalým plýtváním i zakládáním černých skládek, drancováním lesů a špiněním vody, přezíráním zájmů jiných a přeceňováním svých vlastních zájmů.
Trpíme-li nespavostí, také se vyčleňujeme, protože ti, co dobře spí a snadno usínají, se bojí  méně smrti, protože spánek je vlastně každodenně přicházející malá smrt. Měli bychom se naučit nebát  se smrti, protože pak prokazujeme, že chápeme smysl celé   životní cesty, kterou jsme nuceni urazit. 
Vyčleňují se také ti, co neumějí odpustit jiným fakt, že se tito jiní vůči nim provinili. Rovněž ti co neodpustili sobě, že se  sami provinili na jiných. Jenže na druhé straně nedokážeme odpustit těm, kteří necítí provinění. Odpustit   nelze také jen slovně a napovrchu,  omilostnění  zafunguje,  až když vzejde od úplného dna naší psýchy.  Jenže kdo to dneska dokáže?..
Vyčleňují se i ti, za jejichž základními přáními a myšlenkami chybí láska, ti, co pod přívětivou maskou vysílají nenávist a nepřejí jiným to, co sami užívají.  Nikdo  se neocitne v jednotě se sebou samým, i když to tak třeba na první pohled vypadá, když se totiž neocitne v jednotě s bližními.  Kdo nemá rád sebe, nemůže mít rád ostatní, i kdyby stokrát chtěl. Kdo si neváží sám sebe, neváží si ani zbla vnějšku, i když se to třeba naučil maskovat. Kdo se chce lišit od druhých, ten se od nich vždycky vzdaluje, ten ovšem také vzdaluje od sebe a od případných zážitků jednoty.
Vzdaluje se i ten, kdo sám sebe obětovává pro druhé, protože se tak lehkomyslně zbavuje odpovědnosti za sebe. 
Všichni jsme v podstatě stejní a podobní jako vejce vejci, takže nemáme šanci to zásadně změnit. Všechno je stejné nahoře i dole, uvnitř i ve vnějšku.  Pochopit řád a funkci stejnosti (jednoty) dokáže zajisté nejen univerzitní profesor či prezident republiky, ale i  fotbalista, hudebník, řemeslník, učitel i člověk s defektním intelektem, pokud se na svět podívá například očima afrického slona, žraloka, vlaštovky, kamzíka, ale i čuníka určeného k porážce, pokud  dokáže pochopit funkci supermarketu, erotického salonu, květiny, lásky, války, morové rány či zemětřesení. 
Všechno je odvěků takové, jaké to má být, a také my nesmíme za každou cenu chtít, aby se to změnilo a my se stali tím, čím jsme se stát neměli a nesměli.   Cena za tak urputné chtění a jeho důsledky je příliš vysoká, je to cena našeho zdraví, cena našeho života.  Náš boj o takzvaný lepší zítřek bude vždy  marný, je-li zbytečný, je-li škodlivý.

Největší hrozba  – rakovina
Rakovina je onemocnění, před jehož jménem se většina z nás vždycky v hrůze zachvěje. A kdo  pak vskutku rakovinou onemocní, tomu se děsem doslova podlomí kolena a náhle si připadá, jako by už nežil. Ztrácí sebedůvěru a mnohdy i chuť bojovat, cítí se, jako by byl už už exkomunikován z lidského kmene. Rakovina nám připadá totiž jako ortel,  který nad námi vyřkl kdosi nad všechny mocný, bezohledný, krutý, mstivý a nemilosrdný a bez slitování vyhlazující.
Pojem rakovina zní podobně neodvolatelně jako rozsudek smrti od tribunálu, jenž nepřihlíží k lidským měřítkům trestů, neuznává naději v podobě milosti či odložení výkonu rozsudku.  A přitom na rakovinu neumírá každoročně zdaleka většina z oněch více jak sto  tisíc zesnulých českých  občanů (viz příloha I.). A v dnešní době téměř polovina pacientů  s rakovinou má šanci se zachránit díky špičkové lékařské  péči a utéci hrobníkovi z lopaty, a bylo by jich ještě více, pokud by nezpanikařili, začali se včas léčit, věřili by ve svoje vyléčení a pokusili  se pochopit, proč onemocněli právě rakovinou.
Daleko bezohlednějším řezníkem než rakovina jsou totiž choroby srdce a oběhového ústrojí, jenže smrt z těchto  ještě nemilosrdnějších rukou nám připadá poněkud čistší, méně hrůzná, méně bolestivá, snad jako by hygieničtější. A přitom bolest při srdečním infarktu je objektivně nesnesitelná. Jenže ti, co infarkt prodělali, buď už nepodají ve svém okolí svědectví o této bolesti, nebo nejsou považováni za hodnověrné svědky, když totiž infarkt přežili. Ročně prodělá v ČR infarkt 22 tisíc osob, 11 tisíc na následky infarktu zemře, z toho 8 tisíc osob během první hodiny po infarktu a 3 tisíce v nemocnici. Jen polovina osob postižených infarktem tedy přežije, a to jen  díky špičkové lékařské péči.
Rakovina děsí nemocné i jejich bližní nejvíce  nádorem, a to přinejmenším tak, jak děsil ve středověku mor svou dýmějí. Rakovinový nádor jako by vůbec nebyl součástí lidského těla, ale vplížil se do něho odjinud jako chamtivý vetřelec. Rakovinné buňky využívají jiné buňky jako energetický zdroj, jako svoji potravu a základní stavební materiál pro nové opěrné body – metastázy. Nájezdník mongolského kmene, který vypaloval, znásilňoval a ničil,  až po té spoušti už tráva nevyrostla, se choval podobně jako rakovinná buňka. Rakovinná buňka ničí bezohledně dokonce i svoje rodiče či svoje buněčné potomstvo, pokud  snad stojí v cestě její rozpínavosti.  Předtím než rakovina zaútočí, je v lidském těle poničen, zatím neznámo jak, systém obranyschopnosti (imunity), který si většinou dosud hravě poradil  s každým vetřelcem.  Obranné buňky jsou tedy poničeny  a rakovinné buňky se tak stávají svrchovaným pánem v lidském těle. Komputer rakovinné buňky obsahuje takové množství  informací (náš úkol, směr a cíl), s nímž by se dal i v českých podmínkách řídit  úspěšně  velký průmyslový podnik.
Nejcharakterističtější vlastností rakovinné buňky je egoismus, díky němuž popře zájmy celku ve jménu svých vlastních zájmů, a to i za cenu zániku celku, dokonce i za cenu zániku svých zájmů a zániku sebe sama, tak umí jít daleko ve svém sobectví! I při zcela průměrné představivosti můžeme počínání rakovinné buňky srovnat s chováním nadnárodního hyperkapitálu, který se zaštítil heslem globalizace. I ten napřed pohltí vše, i když ví, že takto už brzy všechno včetně  sebe zničí.
Rakovina je nepochybně nemoc civilizační, když se totiž vyjadřuje tak zjevně symbolicky, tak analogicky s chováním člověka. Když se  v pradávné minulosti zvyšovala rychlost civilizačního vývoje (čas se zahušťoval  rostoucím množstvím událostí) a rostlo společenské napětí, a zjevovaly se vážné rozpory například  chaos, chamtivost,  bezuzdný egoismus a potlačování zájmů bezmocných, pak se zjevilo  vždy i více rakoviny.  Rakovinná buňka jako by napodobovala  lidské počínání, zejména rychlostí svého počínání, jako by i ona byla  výsledkem zdrcujícího tlaku  reality.

Pohledy do minulosti

V roce 2001 vzbudil senzaci tým českých egyptologů, kteří na pánevní kosti staroegyptského úředníka, jenž žil  asi 1500 let  před naším  letopočtem, objevili stopy po rakovinovém nádoru. Dosud si totiž  všichni mysleli, že tak dávno před Kristem rakovina neexistovala. Jenže období od roku l550 do roku l290 př. n. l. je v Egyptě označováno jako zlaté období či Nová říše, jíž dovedli k úžasnému rozmachu tak mocní, bezohlední a dobyvační faraoni, jakými byli Ramesse II. a Achnaton,  a kdy Egypt v sedmnácti válečných taženích získal nadvládu v celém Orientu a přitom zničil vše, co se mu postavilo do cesty. Egypt Ramesseův a Achnatonův zahájil trend masové likvidace a potlačování jiných, trend ničení jednoty,  k níž dosud tak pokojně směřovaly neolitické populace sběračů.
Splynout s vnitřním světlem neznamená shořet fyzicky. Splynout se světlem znamená „zapálit“ svá srdce a rozpustit tuhý materiál našeho ega, zastavit zběsilý kolotoč života, učinit své duchovní světlo všudypřítomným, a rozprostřít je po celém vesmíru, napsal bystrý český esejista S. M. Blumfeld (6) o současné civilizaci, jejíž divoký úprk vpřed nás doslova exkomunikuje  z jednoty, drtí slabé a znehybňuje velké.
Kruté války, úpadek na straně jedné  a  růst na straně druhé,  civilizační přepětí a rychlá společenská akcelerace tedy už od věků formovaly společnost, jejíž členové umírali na rakovinu, aniž by tenkrát už kouřily komíny, zvyšovala se radiace, pole zaplavovaly dusičnany a potraviny konzervovaly stabilizátory.  Když se však poněkud zvolnilo  tempo a času byl najednou nadbytek, byl-li nastolen stabilní, lidsky snesitelný a všestranně kooperující systém, rakoviny vždycky ubývalo.
V taoistické Číně (600 – 400 př. n. l.), jenž žila podle tezí filozofů Lao´c  a Konfucia, byla rakovina  neznámá, možná i proto, že harmonické uspořádání společnosti zabezpečoval v praxi takzvaný Řád, podle něhož se mladší vskutku dobrovolně podřizovali starším, poddaní panovníkovi, ženy mužům a všichni všem.
Kdo je v pravdě dobrý, nemůže být nikdy nešťasten. Lepší je zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu. Ušlechtilý muž má požadavky na sebe, slaboch vznáší požadavky na druhé, učil Konfucius (7), jenž žil v letech 55l – 479 př. n. l. 
Obdobné postoje chápeme dnes spíše jako příjemné aforismy ke sklenici vína, podle nichž se však nedá úspěšně a na opravdovém výsluní žít. V předkolumbovské éře byla rakovina vzácná i  v  Americe, po obsazení kontinentu bělochy a po civilizačním rozmachu však začali i indiáni trpět rakovinovými nádory. Událostní rychlost ovládla nový a časem zanedbaný kontinent a zcela vytlačila předchozí bezdějovou realitu. Událostmi přehušťovaný čas a potlačování bezmocných mocnými, vyjevily také  rakovinu a zasáhly civilizačními nemocemi i tento zcela  nový a dosud tak svěží svět.