Proč jsme nemocní? – část XVIII.

Další část ze stejnojmenné knihy PhDr. Petra Novotného se věnuje onkologickcým nemocem a možnostem léčby…

Léčení rakoviny dnes už „klasickými“ metodami v nemocnicích bude už brzy doplněno novátorskými způsoby terapie na soukromých klinikách, protože každá alternativní metoda může být označena jako  úspěšná, dojde-li při její aplikaci k průkaznému uzdravení byť jediného pacienta, a bude-li mít navíc patřičnou razanci, která povede současně k rozbití pacientových negativních psychických stereotypů, jež způsobily zjevení příznaků nemoci. Například Breusseova metoda, díky níž se v Čechách vyléčil  prokazatelně  ing. Dvořák z Liberce, předepisuje absolutní dvaačtyřicetidenní dietu s pitím zasyrova lisovaných zeleninových šťáv, a další doprovodné rituály.  Dvaačtyřicetidenní dietní torturu ozdobil Němec Rudolf Breusse heslem: Vydržet dietu, anebo zemřít!, přičemž jeho terapeutická hypotéza byla vcelku jednoduchá: společně se ztrátou 20 – 25% tělesné hmotnosti, dojde prý ke vstřebání rakovinové tkáně a definitivnímu zmizení zhoubného nádoru, což se vskutku několikrát okolo roku 1950 průkazně  podařilo, takže se dodnes v německy mluvících zemích prodává  licencí chráněný produkt: Breuss Gemüsensaft.  

Víra v úspěch v léčby, bolestivost (náročnost) terapie a nezlomná aktivita pacienta, to je zřejmě onen hattrick vedoucí k narušení například předchozí psychické rigidity, a následkem tohoto efektu dojde pak někdy i k vyléčení. Zejména, když jde o poslední terapeutickou příležitost poté, co už všechny klasické metody léčby selhaly a lékaři nad nemocným zlomili hůl a poslali jej domů zemřít. 
Vzpomeňme na shora uvedené tvrzení Dr. Siegela o poslušných, rakovinou nemocných pacientech, kteří dělají jen to, co chtějí lékaři. Když však léčba i lékař zklamou očekávání nemocného, ten se na poslední chvíli vzbouří a započne pět minut po dvanácté s vlastní terapií, případně s takovou vehemencí, jak to učinil ing. Dvořák z Liberce v citované publikaci, a má šanci být doslova zázračně vyléčen a utéct  hrobníkovi z lopaty.  Lze  se jen domnívat, že Breusseova metoda nemusí být univerzálně zázračná, ale nepochybně zázračný může být  postoj nemocného v beznadějném stavu při její aplikaci, což může  platit i u jiných typů léčby. Nikoli jen metoda  zvolené léčby, ale především pacientův aktivní či pasivní postoj ke konkrétní metodě, přivodí zřejmě  terapeutický úspěch. Šance vypořádat se s rakovinou je nepoměrně lepší, když se do boje pustí celý člověk a nepošle na bitevní pole jen tělo jako svého zástupce,  zdůrazňuje R. Dahlke.
Mnoho  léčitelů a lékařů vyvinulo svoje vlastní metody léčení rakoviny, a mnozí z nich slavili četné úspěchy, za jedním z nich, léčitelem Jiřím Jančou, se do Ostravy sjížděli vážně nemocní pacienti nejen z celé České republiky. 
V roce 1993 zaplavil Českou republiku statisícový náklad publikace Dr. Josepha Murphyho : Moc podvědomí, která rovněž obsahuje populární návod k odstranění zhoubného nádoru. Jenže jak už to bývá, právě ty nejjednodušší, jinde tak dobře osvědčené recepty jsou nesdělitelné, nepřenosné, a tudíž nefunkční, neumí-li se čtenář osvobodit od své připoutanosti k vlastní minulosti, z níž si přinesl svoje onemocnění.
Graduovaný psycholog a americký mystik Ram Dass těmto  „připoutaným“ radí: Vědecký způsob, to jest sedět někde opodál, poslouchat a říkat: „mám tomu věřit nebo ne?“ Ale je i jiný způsob, jak  to udělat: otevřít se tomu, obejmout to a stát se tím. A jestliže se to nehodí, tak se to vydáví ven. Vyžaduje to ale určitý druh víry, který je trochu děsivý pro toho, kdo sedí stranou. Abys všechno získal, musíš všechno riskovat, abys všechno měl, musíš se všeho vzdát.
Navržený princip je  však jen zdánlivě jednoduchý, chceme-li si uchovat ohrožený život a vyléčit se, pak je třeba umět vhodit s optimismem   na zelené plátno životní rulety  vše, co se neosvědčilo, včetně svého  lpění na vlastním životě. Jenže Ram Dass je duchovní profesionál, jenž více vidí do lidí i do jevů a rozumí mnoha souvislostem. My však nejsme povětšinou vybavení jeho vírou, optimismem a schopností vidět skrze věci a změnit sebe sama. Není totiž vůbec jednoduché kvůli vyléčení  docílit proměny  v tak mocných  předurčeních, jakým je například charakter, temperament, agresivita či submisivita, víra či nevíra, láska či nenávist, obranářství či vstřícnost, stisknutí psychických čelistí či jejich uvolnění. Kdo  dokáže  odhodit část či dokonce značnou své psychické charakteristiky do odpadkového koše jen kvůli tomu, že kvůli nedokonalostem ve své psychice, o nichž vůbec nic neví, onemocněl? Nebude snažší a jednodušší spíše zemřít? Kdo odvrhne bianko svoje emoce, tvořící jeho podstatu, ony city, které tak dlouho potlačoval, až onemocněl? Nebude lepší zemřít než  se navždy vzdát  vlastního emocemi zmítaného a labilního ega, které jsme celý život budovali, na němž jsme celý svůj život postavili? Kdo bude ochoten přestat být sám sebou a namísto toho se stát  odlišným člověkem, jemuž by  případně valem nerozuměl? 
I když víme, že jsme žili nedokonale a přijmeme-li po dlouhém pochybování tezi, že jsme si svou nebezpečnou nemoc vskutku sami přivodili, máme i pak sami sebe rádi, a povětšinou nebudeme umět skoncovat s kamarádstvím s „horší“ polovinou své bytosti.  Uvidíte to, až tomu uvěříte, je pro nás povětšinou jen nepřijatelné heslo, protože my tomu uvěříme, až to uvidíme, k čemuž jsme  začali být vedeni, jakmile jsme v porodnici poprvé otevřeli oči.
A i kdyby některý z nás vskutku chtěl vyhnat ze svého nitra egem obtěžkanou bytost a vyléčit se z nebezpečné choroby, nebude třeba vědět, jak na to. Bude tedy muset číst tuto knihu dál, aby se mu souvislosti obdobného poznání i s potřebnými  inspiracemi aspoň vyjevily, protože nevědět vůbec nic, je chybou. Je  nesmírně rmutlivé, když lidé umírají žízní a neslyší, že v jejich blízkosti zurčí potůček, nebo umírají na podchlazení a přitom by stačilo učinit pět kroků a uvidět osvětlený a dobře vyhřátý hostinec.

V Čechách se po léta vedl spor o terapeutickou metodu MUDr. Fortýna, jejíž princip je založen na podvazování rakovinových nádorů, které následkem podvázání ztratí kontakt se zdravou tkání a ty pak zaniknou, a vstřebají se  často i  včetně svých metastází. Na první pohled svůdně jednoduchá a racionální terapie. Fortýnova metoda byla nejprve úspěšně vyzkoušena na liběchovských vepřících, kteří onemocněli rakovinou. I tato novátorská metoda přivábila především ty nemocné rakovinou, u nichž klasické metody léčby už průkazně a spolehlivě selhaly, takže se k ní přimkli jako k poslední naději.  I pokud bude úspěšně testována případně  jako primární terapie a nikoli jen jako poslední naděje  už exhaustovaných pacientů, ani pak nemůže být podle shora zde uvedených principů uznána jako terapie stoprocentně spolehlivá, pokud si ji pacient nechá naordinovat a bude pasivně, poslušně a bez osobní zainteresovanosti čekat na to, co se s ním samo od sebe stane ve lhůtě, která byla předurčena k případnému vyléčení. Ani v tomto případě se nepochybně nedostaví spolehlivý a trvalý terapeutický efekt, protože nemoc není ani kletba, ani smůla, ani politováníhodné nehoda, ale následek důledně  navozovaného psychického stavu, je však také aktivní a nesmlouvavou pobídkou k proměně. 

Nemoci nelze  lišácky uniknout, zbavit se jí jen díky protekci na ministerstvu zdravotnictví,  zásluhami ve státní správě, zásahy operatérů či věhlasností terapeutů. Vždycky bude záležet hlavně na tom, jak se k nemoci sami postavíme a jak si s její výzvou individuálně poradíme. Na řadě jsme vždycky jako první, nikoli  náš lékař, léčitel či jejich medikamenty. Odpovědnost za svůj živote neseme vždy jen my sami, nikoli lékaři, nebo dokonce  lékařští znalci, patolog a soud, kteří budou před soudem personifikovat odpovědnost za naši případnou smrt. Jde o přece výhradně o náš život, o naši smrt, o naši naději. Svůj osud bychom proto neměli nikdy halabala jen tak někomu svěřit, i když má třeba  vynikající pověst. A když to přesto učiníme, případné následky padnou beztoho jen na naši hlavu. Aktivní boj proti rakovině je skutečným bojem o existenci, v němž nemá místo kapitulantství, stesk nad zlým osudem, psaní závětí, loučení se s bližními,  deprese a hysterický strach před nepřítelem. Kdo se nepřestane bát rakoviny, kdo se nepřestane bát smrti, ten vlastně stojí s poraženecky pozvednutýma rukama, takže nemůže bojovat, nemůže ani zvítězit, když se neumí sám sobě podívat do očí.