Proč jsme nemocní? – část XXII.

Pokračování další kapitoly z pozoruhodné stejnojmenné knihy klinického psychologa PhDr. Petra Novotného…

Význačný francouzský filozof Teilhard de Chardin (l88l -1955) napsal : Nejsme lidské bytosti prožívající duchovní zážitek, jsme duchovní bytosti prožívající lidský zážitek (17), aby objasnil, že každá  úspěšně zakončená lidská zkušenost zahušťuje zkušenost  věčnosti a její energetický a tvůrčí potenciál .

Podle Teilhardova přesvědčení se po smrti vracíme přirozeně do jednoty, z biosféry do sféry ducha (noosféry), do nadživota, k duchovnímu centru věčnosti, k takzvanému bodu omega (˝) což je podle Teilharda nejcennější odměna za přestátý život. Za překonání pomíjivosti sklidíme prý věčnost.
Energetický potenciál  tvořivosti (duchovnosti),  tedy v podstatě jisté zkušenosti z našich uzavřených životů  povzbuzují,  i podle mínění mnohých jiných význačných filozofů, inspiraci vesmírné tvořivosti.
Umíráme a přinášíme tyto zkušenosti univerzu podobně jako je přinášen vstupní dar na význačnou oslavu.  Vždycky smíme vstoupit do takzvaného bodu omega, a tím snadněji a bez obav, když neneseme valem nic, když se tam nepokoušíme propašovat ochablou trosku vlastního ega, když vstoupíme aspoň důsledně osobnostně nazí. Nulové i nenulové zisky lze v bodě omega stejně zobecnit, stejně vlídně jsou přijati ti se zásluhami i ti bez zásluh, vždyť jde jen o indivuduální zkušenost, kterou každý z nás podle svých individuálních možností učinil se světem.
Nikdo nás na věčnosti nebude soudit, ani se zde na nic dotazovat. Neplatí  zde pojmy  očistce, pekla a ráje tak, jak je lidé zmátli, když ani za mák nerozuměli například  Buddhovi, Kristovi ani Mohamedovi.  Díky zásluze vlastní smrti se všichni stáváme pouze tím, čím jsme před svým narozením už byli, tedy věčnou součástí jednoty.   Nejsme to sice už tak úplně my, s předchozím jménem a akademickým titulem, státní příslušností, trestním rejstříkem, vzděláním, majetkem a trvalým bydlištěm, a nenacházíme  se už v bytelném trojrozměrném světě, ale přesto i zde  trvale okoušíme  slast onoho  dojmu bytí, jíž jsme i během života třeba jen párkrát okusili. Například když jsme ve vrcholných a nejšťastnějších prožitcích dokázali zapomenout sami na sebe a namísto toho jsme se stali aspoň drobet vším.
Smrt nás tak paradoxně přivede  zpět i k těm okamžikům, v nichž jsme bývali během svého života nejšťastnější, když jsme se totiž ve volbě  emocí nemýlili. Smrt nás učiní konečně slastně anonymními, očistí nás od fyzické pomíjivosti a zbaví  nás povinností nutných k udržení života v trojrozměrnosti, zato nás přivede  k jistému způsobu věčnosti.
Nepochybně méně se bude  bát smrti ten, který se ještě za života dokáže odřeknout pocitů vlastnění – vědomí ega.  Můžeme vlastnit cokoli a užívat si toho beze strachu a jiných nepříznivých následků, zbavíme-li se  pocitů vlastnění, což není zdaleka jen příjemný paradox. Vlastně vskutku nic nemáme, dokud nás opanovávají jen ony pocity vlastnění. Když se jich zbavíme, pak vskutku naráz sami sebe  už definitivně vlastníme a skrze sebe také vše ostatní, a ani smrt nás o takto  očištěné vlastnictví nedokáže připravit.  

Bolest
V případě vážného a nebezpečného onemocnění  se  bojíme  nejen smrti, ale také bolesti, a není divu. Bolest je jasnou řečí, útrpným symbolem kvapně se blížící  změny, a to povětšinou k horšímu. Bolest naznačuje také přespolnímu běžci, aby závod vzdal, když už je bolest nesnesitelná Jestliže tento běžec, který je znám silnou vůlí a zatnutými čelistmi, celá léta neposlechne výzev vlastní bolesti, pak  je velice pravděpodobné, že už ve středním věku bude potřebovat umělé klouby. A to neplatí jen pro přemáhání tělesné bolesti. Cítíme-li bolest či utrpení psychické, pak bychom také měli přestat závodit se životem, a měli bychom odstranit důvod své psychické bolesti a psychického utrpení, abychom se kstáru nemuseli sklonit například před chronickou nemocí.
Bolest nás upozorňuje nejdůrazněji na naši vlastní pomíjivost a snadnost přechodu do stavu smrti.  Francouzský filozof H. Bergson napsal: Nemoc představuje bezmocné úsilí!, aby vyjádřil fakt, že nemoc není vskutku žádný záslužný prožitek, který nás k něčemu dovede. 

Krutá bolest často signalizuje, že je čas k opuštění těla, takže někteří lidé umírají raději dobrovolně, aby se vyhnuli nedobrovolné bolesti.  Bolím, říkají lidé dlouhodobě, těžce či beznadějně nemocní. Bolest zužuje vnímání a svádí životní pouť  jedním směrem, k touze zbavit se bolesti. Bolest deformuje naši racionalitu, inspiruje k dosud zavrhovaným myšlenkám a drtí napadrť naše předchozí, zdánlivě věčné hodnoty. Bolest velí, jakým směrem se musíme dát, kam je třeba ustoupit nebo rovnou uprchnout. Kdyby nebylo bolesti, zdály by se zbytečné jiné projevy nemocí, zdálo by se nám zbytečné bojovat o život i zemřít. 
Chceme se vyhnout bolesti, a také proto se uzdravujeme. Bolest je silným motivem i motorem. Bolest posiluje silné a ničí slabé. Bolest je také upomínkou o nesplacení konkrétní chyby. Bolest neomaleně připomíná, že jsme se dosud mnoho nenaučili, když jsme se jen tak málo pokoušeli se  od ní  odpoutat. Odpoutání od bolesti je možné, ale až po nějaké době výcviku, kdy se od ní odosobníme a začneme bolest pozorovat. Pokud to aspoň trošku dokážeme, přestaneme být na svém těle stoprocentně závislí. Bolest je totiž přesnou statistikou a svědectvím o naší přehnané připoutanosti k tělu. Nejvíce bolesti  okusili proto ti lidé, kteří  potlačili  nejvíce své duchovnosti a lidé přebývající jen ve svém těle, což  prokazují fakíři protínající svoje líce ostrými předměty nebo fanatičtí křesťané, kteří se nechají přibít na kříž, aniž by dávali najevo bolest, protože si všímají zejména své duchovnosti.
Nejvíce trpí bolestí také ti, co přecenili význam vnější trojrozměrnosti a získali tak neodůvodněně dojem, že smrtí  končí jednoznačně i jejich duchovnost. Bolest pak ukazuje cestu k duchovnosti také těm, kteří předtím mnohokrát přehlédli či přeslechli zcela bezbolestné výzvy k duchovním prožitkům. 

Bolím, tedy dosud jsem, říkejme si s optimismem. Jestliže však bolest náhle zmizí a přitom nemoc zůstane, pak může být smrt už nablízku.  Jsou lidé, kteří si téměř zvykli i na velikou bolest, když trpěli bolestí nezměrně už léta. Přemíra velkých bolestí vede k význačné životní zkušenosti a mnohé životní zkušenosti také nahrazuje.
Bolest mizí snadněji, nebo poněkud poodstoupí, je-li dobrovolně přijata, je-li pochopena, je-li pozorována. Pozorujeme-li bolest hodně dlouho ze svého nitra, pak se od ní aspoň na potřebný čas můžeme odpoutat. Většina z nás však nemá v tomto ohledu dost trpělivosti, takže stále častěji saháme po utišujících prostředcích, jež nahrazují přirozeně vyplavované endorfiny či serotonin. Potlačování bolesti medikamenty je dnes sice nejmasovějším „léčebným“ aktem, a kromě rizika návykovosti, která je někdy až beznadějná, brání uskutečnění funkce bolesti – zmenšování strachu ze smrti. Tím ovšem autor nedává námět k tomu, aby byla opomíjena bolest, která už ztratila jakoukoli korektivní funkci.
Někdy se zjevují bolesti bez zjevné příčiny, a tehdy je jasné, že vyjadřují především psychický konflikt (86) například pocity viny, následky agrese směřované vůči jiným, potřebu získávání lidské blízkosti, péče a lásky. Bolest bez zjevné příčiny jako by ukazovala, že naše psychika je využívána také  jako nástroj určený ke zraňování blízkých či nejbližších. Bolest takzvaně bez somatické příčiny je proto označována za „naučené chování“.