Proč jsme nemocní? – část XXIV.

Pokračování kapitoly o roli víry v nemoci i v uzdravení = z knihy PhDr. Petra Novotného, nazvané také Proč jsme nemocní?

Principy intuitivního vnímání zkoumali mnozí význační vědci, z nichž např. Carl G. Jung připsal intuici efektům kolektivního nevědomí.  Intuice je funkce, díky níž vidíte za rohy, napsal Jung. Jde o vnímání, které nejde přes smysly, ale jde přes nevědomí. Němci tomu říkají Einfall (nápad), který spadne do vaší hlavy odnikud. Intuice někdy funguje, jako by neexistoval prostor a čas, jde o čtvrtou dimenzi, která neprodukuje fakta (25).
Na základě intuice jedná každý úspěšný český pragmatik někdy i nastakrát denně. Reaguje na podněty své hlubinné psychiky, jedná bezmyšlenkovitě, a přesto spolehlivě odhaduje úmysly konkurentů, demaskuje přetvářku a lstivost partnera, vžívá  se do psýchy svých dětí a prohlédne emoce svého psa,  nebo realizuje nápady, k nimž racionalita nevydala ani ten sebemenší podnět.  A přitom právě obdobně bezvolné a bezmyšlenkovité akce zabezpečují nejčastěji úspěch (úspěšnou integritu s vnějškem). Pragmatik tedy používá „iracionalitu“, aniž by si to přiznal, aniž by si toho byl vědom, aniž by si dal dohromady všechny souvislosti.  Pak ovšem prohlašuje, že věří jen v sebe, a přitom  spoléhá pouze na to, že  v něm  spolehlivě zafungují automaty neznámého původu.
Asi šedesát procent české populace tvrdí, že věří jen svému egu, jinak řečeno ve vlastní racionalitu, ve vlastní síly, schopnosti a zkušenosti. Metafyzické prožitky z těchto šedesáti procent Čechů však jen málokdo přizná, i když by bez jejich automatické a neuvědomované aplikace nedokázal nikdo z nich prožít ani jeden úspěšný den, zatímco katastrofy, nehody, zranění, konflikty a prohry by se přímo hrnuly, kdybychom spoléhali jen na svoje zkušenosti a na svůj rozum. 
Všichni toužíme po jednotě a po zážitcích jednoty, a všichni k ní každodenně směřujeme, i když  každý jinak, každý podle svých možností a schopností. Sjednocujeme se s opačným pohlavím, i když třeba jen sexem, zajišťujeme jednotu a stabilitu své rodiny, i když třeba jen prostřednictvím  peněz a majetku, nebo emočním despotismem. Sjednocujeme se v revolučních průvodech a při skandování hesel, ve smutku i při radosti a při živelném neštěstí, soucítíme s obětmi válek, vyhnanými a nespravedlivě odsouzenými, trpíme společeně s  týraným zvířetem i zasychajícím stromem.

Šedesát procent Čechů myslí, že úspěšnost a funkčnost své psychiky zabezpečují jen svou vědomou racionalitou, životními zkušenostmi, svým  prý bytelně vystavěným Já, tedy svým  egem.  Ego je dobrý sluha, ale zlý pán. Jsme-li v kritické ekonomické či vztahové situaci, ego nám samozřejmě vypomůže, jsme-li však vážně nemocní,  ego nás spolehlivě  neochrání, naopak nás může svést k nepatřičným krokům.  Převážně kvůli chybám, umíněnosti a rigiditě svého ega jsme totiž onemocněli, ego nás tedy nemůže vyléčit. Měli bychom se ve své psychice porozhlédnout po jiné složce své bytosti, díky které se můžeme napojit aspoň z malé části přímo na některé k informace z komputeru centrálního hybatele. Když to svedeme, můžeme už záhy zaregistrovat drobné efekty sjednocení. Až po jisté době můžeme zpozorovat, že jsme se takto znovu vyladili  sami se sebou. A to je okamžik, kdy rovněž začínáme sami sebe léčit a máme šanci  přestat být nemocní.

Anselm z Canterbury (1033 – 1109) byl první význačnou autoritou katolické církve a jednou provždy v ní nadřadil víru nad myšlení. Věřím, abych rozuměl, říkal (20). Také největší filozofické eso katolické církve Tomáš Akvinský (1225 – 1274) považoval víru za význačnější než racionalitu. Nad říší poznání se klene říše nadpřirozené pravdy, do níž nelze rozumem proniknout, napsal a dodal, že víra nemůže být rozumem posílena ani oslabena, protože nám je dána bez důkazu, skrze individuální duchovní prožitek (19).
Víru obecně nám vskutku nemůže naordinovat  ošetřující lékař svými útěšnými argumenty, i když nás jeho argumenty mohou posílit. Řekne-li nám, že se vyléčíme a my tomu uvěříme, nenaordinoval nám víru, ale takzvané léčivé racionální přesvědčení. Lhal-li nám o našem zdravotním stavu a zamlčel-li špatné zprávy, může nás přesto tento od lékaře neodůvodněně načerpaný optimismus inspirovat k důraznějšímu souboji s nemocí, i když tento souboj nemusíme vždycky vyhrát. 
Za vírou, která vskutku léčí, musíme kráčet jinam. Víra má sjednocující a tudíž léčivou sílu. Víra nás přímo dovede k pocitům jednoty, a je úplně jedno zda si vlastní víru ověnčíme nějakým specifickým principem nebo filozofií, či ji personifikujeme, anebo ji necháme zcela nahou jako přirozeně probuzený cit – jako víru, jenž nás spojuje s ostatními  či s ostatním  do téže harmonie, k téže jednotě.  Opanuje-li nás čistý, nepotlačovaný a personifikací nezatížený cit víry, jsme vedeni správným směrem – k jednotě.
Každý z nás získal narozením konkrétní pocit víry. Víra působí od nejútlejšího dětství v psychice jako spojující a mazlivý balzám.  Všichni jsme aspoň v nejútlejším věku  prožívali onen pocit souladu se vším okolním a pocit příslušenství s ostatními. Chtěli jsme pak ještě více ladit a chtěli jsme být ještě více laděni. Jenže nastupující racionální výchova zapůsobí mnohdy jako studená sprcha. Směřování k jednotě byla často našimi pečovateli  označena jako škodlivá. Vtloukali nám do hlavy, že se lišíme od ostatních a že se ostatní liší od nás, takže jsme se museli od mnohých a od mnohého se vší slušností i neslušností distancovat. Dozvěděli jsme se například, že ostatní lidé jsou povětšinou zlí nebo horší než my, že přírodu je třeba dobýt a využít, že člověk je pánem tvorstva a že svět vypadá veskrze jen tak, jak se jeví našim smyslům a nikoli tak, jak jsme ho vnímali než jsme přišli na svět, že pocit je vždy jen nedokončená či nedokonalá myšlenka, že svoboda je především konzum a čím budeme svobodnější, tím více můžeme zkonzumovat (a obráceně), že svět ovládají výhradně fyzikální zákony, že v ovlivnitelnost či proměnu vlastního osudu věří jen hlupáci nebo prosťáčci, že cílem našeho života je mít víc než mají druzí, že všude okolo i uvnitř nás funguje toliko boj a jednota protikladů, že hybatelem a tvůrcem vesmíru není demiurg, ale dialektika, která zafungovala sama od sebe a představila se nám vyklenutou šroubovicí, že výhradně příčina způsobuje následek a opačný proces není prý možný, že všichni ti, co žili před námi byli primitivové, protože vedli války, nebydleli na sídlištích, neměli supermarkety  a neznali mobilní telefon. 
Po několika letech působení obdobně zdrcujících argumentů je dítě či mladý člověk  vskutku „připraven“ pro život v materiálním  (trojrozměrném) světě, ale je málem vytlačen ze světa psychického, ze světa, z něhož  přišel a do něhož bude  v okamžiku své smrti přivolán nazpět.
Říká se, že v dospělosti jsme připraveni o iluze, které jsme si vytvořili v dětství nebo při dospívání. Ve skutečnosti  přicházíme o mnohem víc,  díky výchově, vzdělávání a racionálním zkušenostem jsme mnohdy málem přišli  o  psychično, které úspěšně využívá každý pes rozvalující se blaženě na sluncem rozehřátém písku, o to psychično, které si dosud podrželi příslušníci pravěkých kmenů v Austrálii nebo v Jižní Americe, jež žijí ze dne na den, aniž by se starali o zítřek. Vrozené puzení  směřovat k jednotě v nás úspěšně potlačovali naši rodiče, vychovatelé a společenské klima, a naše vrozená víra brala důsledně za své.

Jsme-li nemocní a chceme-li se vyléčit, musíme si na svoje ranná přesvědčení a na svou tenkrát dosud nezdeformovanou bytost rozpomenout, a bude-li to možné, pak se pokusíme k někdejším pocitům a tedy sami k sobě vrátit.  Mnohdy nám byly dospělými opatrovníky a vychovateli do psychiky vpašovány tak sugestivní rozumové konstrukce, až  jsme se záhy na potlačování svého puzení k jednotě začali sami podílet. Vzdávali jsme se  cesty k jednotě ve jménu argumentů rozumu. Dnes  jsme mnohdy dokonce hrdí na svoji nevíru a na svých takzvaných pět pé, aniž bychom tušili, že jsme se stali poněkud okleštěnými bytostmi a ztratili jsme  „schopnost“ víry, která nás mohla vést, jako byli vedeni ti, kteří ji akceptovali. 
Mnohdy dobrovolně, aktivně a za pomoci racionality odcházíme  (v podstatě prcháme) z jednoty, dělíme  svoji bytost jako by na dvě poloviny, takže levá půlka neví, kdo je a co dělá pravá polovina, a obráceně. Ztrácíme pocit celistvosti vlastní bytosti a kontinuitu směřování, takže pak jdeme a nevíme kam, činíme něco a nevíme proč, mnohdy dokonce něco činíme a nevíme co činíme. Život se stává těžkým, takže trpíme, když nevidíme východiska, jsme nemocní, když bojujeme převážně jen sami se sebou, umíráme předčasně a v bolestech pouhým omylem, protože nám nikdo neřekl, že se stal omyl, když totiž myslíme že nikam nepatříme, že jsme opuštění, nemilovaní a zbyteční.

Vždycky totiž existuje východisko, abychom se mohli opět nasměrovat do jednoty, vzpomeneme-li si, že kdysi dávno v dětství jsme ještě nemuseli bojovat o místo na slunci jednoduše proto, že  jsme toto místo měli, když jsme byli šťastni bez kontaktů s takzvanými atributy štěstí, o něž tak vehementně a povětšinou marně usilujeme v dospělosti. Že jsme byli bohatí bez bohatství, a milovaní bez zásluh. Že jsme kráčeli kamkoli  bez cíle a přesto jsme se cítili přesně zacílení. Že jsme jednali podle svých chutí a přesto jsme se chovali a cítili se jako spravedliví.
Snažme se aspoň trochu oživit někdejší  víru v sebe a v jiné, kterou jsme kdysi pociťovali na prahu života.  Věnujme se například přemítání o intuici a předtuchách, o zkušenostech s telepatií a  časovými shodami, o řetězcích náhod, jimž vděčíme za to, že se zřetězil náš život tak, jak se zřetězil, vzpomeňme si na předchozí svoje nehody, úrazy a nemoci, které odjakživa odzrcadlovávaly naše předchozí nevyřešené psychické problémy. Uvědomme si se všemi souvislostmi, že nejsme nemocní, protože jsme starší či staří, ale proto, že se na sobě už déle či dlouho proviňujeme, že jsme se sami až příliš často neměli dost rádi, když jsme sami sebe psychicky týrali a zapomněli jsme, že jen my si dokážeme sami pro sebe vytvořit ráj na zemi.