Proč jsme nemocní? – část XXVI. Výklad příčin nemocí

Dostáváme se ke druhé části stejnojmenné knihy PhDr. Petra Novotného o souvislostech mezi psychikou, sociálním chováním a vznikem nemocí. V této druhé části se autor věnuje výkladu příčin konkrétních nemocí.

Úvod druhé části
Procházíme-li vilovou čtvrtí a nahlížíme-li přes plot do zahrad, můžeme se značnou spolehlivostí odhadnout osobnostní charakteristiky nebo aktuální psychický stav osoby, která o zahradu pečuje. Někdy postačí letný pohled jen na druh oplocení a hned nás možná napadne, že majitel se nejprve úzkostlivě separoval uvnitř svého nitra a teprve poté se odhodlal k razantní vnější separaci   prostřednictvím svého plotu. Některý plot svědčí o potřebě vlastníkova bezpečí, jiný o pevném odhodlání separovat se od ostatních jednou provždy a s veškerou důsledností, třetí plot prokazuje nedůvěřivost, ostražitost, bázlivost či agresivitu, další plot svědčí o potřebě intimity.
Jindy se spokojíme pohledem do zahrady, a pak postačí charakterizovat zahradu například podle krásy, pořádku, celkové harmonie, míry vkusu,  racionality či emotivity, soustavnosti péče, míry fantazie a originality, tvořivosti, anebo podle postojů k živým bytostem, mezi něž samozřejmě patří stromy, keře i květiny. Někdy postačí posoudit, zda zahrada přináší užitek,  krásu nebo obojí. Některá zahrada je stroze a pragmaticky uspořádána, ale má případně několik romantických zákoutí. Jiná je doslova zavalena květinami a keři bez ladu a skladu, ale také kopřivami. Jiný používá zahradu jako skladiště pro užitečné, ale i pro zcela zbytečné předměty nebo dokonce pro odpadky. Jinou zahradu tvoří jen holý trávník, další zahrada je neprůchodná houština, která dostala za úkol skrýt, co se děje uvnitř domu, třetí zahrada je až neuroticky uklizena, takže nelze najít ani jeden odpadlý lísteček. Další pozemek však překvapí náhlou proměnou, z dosud málem rajské zahrady se stává během jediného roku pustina.

I v případě posuzování takové všednosti, jako jsou zahrady, platí spolehlivě takzvaný hermetický zákon: Jak nahoře, tak dole, jak vně, tak uvnitř. Člověk pečující o zahradu vynáší  svědectví o stavu  svého nitra pro oči ostatních, aniž by o tom případně cokoli tušil.  Vystupuje ze světa psychického do světa fyzického. Svět fyzický pak se značně vysokou spolehlivostí odzrcadlovává svět psychický. Někdo má ve své psychice mír a řád, jinému se dere z nitra například chaos a neuroticismus. Obecně vše, co pozdržujeme v psychice, co nás v ní mučí,  co v ní pečlivě skrýváme, bude chtít jednoho dne ven, aby se to vyjevilo v konkrétním vnějším symbolu – slovem, písmem, štětcem, zvukem, melodií, šťastným pocitem, zahradním plotem a záhonem, a případně také nemocí.
Vnitřní vždy jednoho dne vystoupí ven, vnější naopak vždycky jednoho dne vejde dovnitř. Této skutečnosti nelze zamezit ani železnými oponami, ani přetlakovými ventily, vychytralostí, medikamenty, známostmi s léčiteli či dietami.  Souvislosti mezi vnitřním a vnějším nejsou zdaleka nahodilé či náhodné, vždy jsou zákonité. Konkrétní nemoc je konkrétním svědectvím o stavu jisté části našeho nitra.  A nemoc odzrcadlovává v tělesné rovině selhání ega v rovině psychické. Nemocné ego neobstálo v konkrétní životní etapě a selhává například  při zabezpečování psychického růstu. Nemoc egu ukazuje, kde a jak selhalo, často také vyjevuje, jak lze toto selhání napravit. 

V čem však spočívá tolikrát už jmenovaný psychický  růst?
Psychický růst je budování a posléze dobudování kvalitní bytosti, pokud možno  bez  zbytečné převahy  případně už velice silného a  značně rozbujelého ega,  bytosti už níž je rozum a cit v rovnováze, bytosti, která už vyřešila nejvážnější konflikty se sebou i s ostatními, bytosti kooperativní a komunikativní, tvůrčí a neselhávající ani v závěřečných etapách své existence.
Děti a mladí lidé dostávají zprvu přirozenou a nutnou šanci zejména k růstu ega. Je-li mladé ego silné, tak také později pomůže celé své  bytosti k růstu. Jenže se často stává, že poté když ego doroste a zesílí, zaslepí jej vlastní lesk, takže se někdy rozhodne   konfrontovat se s vlastní bytostí a  pokusí se  ji opanovat. Jenže k čemu vede přílišná  nadvláda ega?  Čím je ego silnější, tím  je  zranitelnější, čím razantněji se ve vnějšku vyjevuje, tím důsledněji je zevnitř korigováno či zastavováno (zejména nemocemi). Ego, které má šanci být už brzy nemocné, se velice často nedokáže  dostatečně  integrovat s ostatními bytostmi, protože právě ve vnějšku se důsledně před ostatními vyčleňuje, ohraničuje a obrňuje.
Silné ego rovněž neumí naslouchat pozorně venku ani uvnitř, protože nechce a vlastně ani nemůže, chce-li zůstat individualistické a silné. Silné ego se pak ovšem dopouští závažných omylů. Vše, co si silné ego chce vzít tak vehementně  ve vnějšku, chybí  mu zrcadlově také uvnitř. Ego se  však zmocňuje  v trojrozměrnosti právě těch věcí, hodnot či emocí,  které  tak silně  postrádá, aniž by  ovšem tušilo, že si  povětšinou  přisvojuje jen pouhé  symboly  těchto věcí, hodnot či emocí. 
Když  ego vyjevuje například nakupovací mánii, touží v podstatě jen po psychickém zabezpečení a psychické stabilitě. Kdyby tuto stabilitu mělo šanci získat odjinud, bylo by nakupování zbytečné. Ego projevující agresivitu vůči vnějšku, vyjadřuje  divokou nespokojenost nikoli s vnějškem, nýbrž nespokojenost s emočním naladěním svého nitra. Ego úspěšně posedlé sexem mnohdy neprožívá lásku, ale jen marnou touhu po lásce, ovládlo tedy zdárně jen  symbol erotiky. Ego, trávící dlouhé hodiny sledováním televize, vyjevuje tímto způsobem nedostatek přirozených životních událostí v psychice, nebo jejich bezbarvost a chudost. Psychika  potřebuje aspoň náhražky těchto událostí v podobě televizních programů.
Když  ego vyjevuje například nakupovací mánii, touží v podstatě jen po psychickém zabezpečení a psychické stabilitě. Kdyby tuto stabilitu mělo šanci získat odjinud, bylo by nakupování zbytečné. Ego projevující agresivitu vůči vnějšku, vyjadřuje  divokou nespokojenost nikoli s vnějškem, nýbrž nespokojenost s emočním naladěním svého nitra. Ego úspěšně posedlé sexem mnohdy neprožívá lásku, ale jen marnou touhu po lásce, ovládlo tedy zdárně jen  symbol erotiky. Ego, trávící dlouhé hodiny sledováním televize, vyjevuje tímto způsobem nedostatek přirozených životních událostí v psychice, nebo jejich bezbarvost a chudost. Psychika  potřebuje aspoň náhražky těchto událostí v podobě televizních programů.
Takové  a další obdobné  omyly  silného (slabého) a  ve vnějšku vehementně operujcího ega však po čase destabilizují psychiku, destabilizují celou bytost. Bytost se brání chybým krokům ega rozličnými způsoby.  Ego je vytlačováno z domněle nadřazené pozice a je právě proto sužováno nemocemi, oním zřejmým  zrcadlovým efektem psychických pochybení. Pod tlakem nemoci má však ego konkrétní  šanci vzdát se chybného stereotypu a redukovat svoje chyby. Psychická  rovina zobrazí v rovině tělesné, a to v podobě konkrétní nemoci, například událostní nebo emoční manko, které bytost oslabuje či  oslabilo. Manko, které egu ve vnějšku ukazuje, co se už dávno mělo odehrát, ale dosud se neodehrálo uvnitř. Nemoc ukazuje egu na jeho tělesném modelu, jak, kdy, proč a kde by mělo šanci dosáhnout nápravy a vyladění.