Proč jsme nemocní? Nemoci štítné žlázy – dokončení

Ve druhé části kapitoly zaměřené na onemocnění štítné žlázy se autor knihy Proč jsme nemocní PhDr. Petr Novotný věnuje psychosomatickým souvislostem hypertyreózy a rakoviny štítné žlázy.

Hyperfunkce štítné žlázy (hypertyreóza)
Jde o velice časté onemocnění způsobené vysokými hladinami vyplavovaných hromonů štítné žlázy, její hyperfunkcí. Onemocnění je způsobeno většinou autoimunitním procesem, který postihuje většinou ženy například v podobě Basedowy nemoci, jenž  se někdy vyskytne v podobě, která je označována jako tyreotoxikóza, což je vlastně „otrava“ hormony štítné žlázy.  Toto onemocnění pak vyžaduje akutní nemocniční léčení, příznačné přitom je, že se nemocný  „přiotráví“ vlastním nadbytkem. Tedy tím, co zbytečně vyrobil, aniž by měl šanci to ve zdraví užít.   
Charakteristické pro Basedowu nemoc jsou vystupující oční bulvy. Duhovky jsou vystrčeny do prostoru, což dává postiženému někdy zvědavý, jindy žádostivý a ustrašený výraz,  a to je hattrick proti sobě stojících emocí,  z jejichž tlaku by se měl nemocný v psychické rovině dobrovolně vymanit (to ovšem je nejtěžší autoterapie), anebo by tyto protichůdné city měl v přiměřené míře a v sociálně únosné  míře rozvíjet a uspokojovat.
Buď nechtít už nic, anebo jednat tak účelně, proporcionálně a racionálně, aby nemocný vše potřebné v psychické i fyzické rovině získal, a naopak se všeho nadbytečného  zbavil včetně minulosti, jejíž zátěž blokuje cestu kupředu.
Náhlé (akutní) zjevení Basedowy nemoci bývá  navozeno také přetížením nesnesitelnými životními okolnostmi (nehody, znásilnění, nevěra partnera, náhlé odloučení, ale i radostný úlek). Americké výzkumy objevily u postižených hypertyreózou strach z významných osob a pocity ohrožení přenesené do zralé dospělosti až z dětství, a někdy také přetrvávající závislost na rodičích.
Nemocní s hypertyreózou nesnášejí  teplo, někdy hubnou, třesou se jim ruce, srdeční tep mají zrychlený a nepravidelný, tlak zvýšený, oči vystouplé, kůži teplou a mastnou, trpí svalovou ochablostí, někdy i psychickými poruchami. Štítná   žláza je často mírně zvětšena. Zjevuje vole vnější, ale i vnitřní (se studenými či  horkými uzly).  Horké uzly jdou ruku v ruce se ctižádostivostí a ctižádostivou aktivitou ega, které  chce příliš hodně nebo ještě daleko víc. Ctižádost je povětšinou provázena negativními city a aktivitami vůči konkurenci, strachem z konkurence a úzkostí. Ego je v tomto případě nadáno pozoruhodnou vitalitou, která zdaleka  neochabuje  přímoúměrně ke zvyšujícímu se věku. Ego se ubírá vpřed s vystouplýma  očima za rozmanitými cíli.  Jenže co z toho, když úspěšně dosažené cíle beztak ego neuspokojí, neztiší a nezastaví? Nebude lepší se těchto cílů vzdát a spokojit se s tím, co lze nalézt uvnitř vlastního nitra? Není ten marný a nezastavitelný běh ve vnějšku  jen panickým úprkem před smrtí,  která vše pomalé i rychlé beztak stejně zprudka zastavuje?
Při hypotyreóze funguje štítná žláza nevalně a do krve vyplavuje nedostatečné množství svých hormonů. Příčinou je buď primární porucha štítné žlázy případně na autoimunitním podkladu, anebo sekundární, za níž může například hypofýza, která svým hormonem TSH řídí.
Jde rovněž o velice časté onemocnění vyskytující se převážně u žen. Postiženým chybí energie, elán a optimismus, zato projevují ochablost, letargii, nezájem o vnější dění a sociální kontakty, trpí zimomřivostí, nacházejí se v  depresivní psychické pozici, která signalizuje ztrátu životního smyslu. Jako by netušili, že docela blizoučko, uvnitř svého nitra, mají k dispozici vše, co je potřeba k vývoji, růstu a k dosažení optimální stability, a že vnějšek nemusí být útrpným soutěžním kolbištěm ani mučírnou ctižádosti. 
Pacient s hypotyreózou připomíná hrdinu Gončarovova románu Oblomov, jenž se nechával vláčet okolnostmi a nenátáhl ruku po význačné životní příležitosti, i když byla na dosah a objektivně stála za to. 

Nepříznivé a nepříjemné duševní zabarvení bytosti jde ruku v ruce s nepříznivými a nepříjemnými tělesnými pochody (jak vně, tak uvnitř). Nemocný trpí nízkým tlakem, chudokrevností, zapadlýma očima, poruchami krevního oběhu, studenými končetinami, nedostatkem krevního cukru, vysokou hladinou cholesterolu, nechutenstvím, zácpou a poruchami trávení, vypadáváním vlasů, zhrubnutím kůže a prosáknutím podkoží, kloubními potížemi, nadváhou, ospalostí, zhrubnutím hlasu (jak se cítím, tak po čase i vypadám). Při této nemoci také existuje vyšší riziko aterosklerózy. 
R. Dahlke klade nemocným hypotyreózou následující otázky:  Co bych měl v sobě nechat zemřít, abych opět obživl? Jak mnoho jsem zůstal dlužen vyrovnání se se smrtí? Proč už nechci být živý a žiju na úsporný režim? Kde je moje místo, na němž bych mohl žít a růst? 
„Oblomovštinu“ lze postupně zvrátit pozitivní  proměnou  vnějšku, po níž budou následovat i pozitivní změny uvnitř. Strach ze smrti i ze života by měl vystřídat aspoň sentiment, který je už příjemnějším, snesitelnějším a účelnějším projevem tohoto strachu.  Co se nemocný hypertyreózou snaží ve vnějšku vydobýt za každou cenu před druhými, případně na úkor druhých (na svůj úkor), toho se nemocný hypotyreózou vzdává, aniž by měl šanci okusit tento boj, pochopit jeho smysl a princip příští nutné a v podstatě sladké rezignace. Oba postižení se dopouštějí omylu. První chtěl příliš mnoho, zbytečně silně a příliš rychle, bez schopnosti svoje nároky ubrzdit,  omezit je a dát tomu šílenému úprku nějaký konečný tvar či smysl.  Druhý nechtěl pro svůj psychický růst podniknout valem nic, ač cítil, že se stále nachází na počátku tohoto růstu a že  se mu sama vnucuje cesta vpřed. 

Jenže zákony psychického růstu, zákony vývoje a zákony dozrávání ega jsou  nezvratné : nejprve bojovat (boj vývojem – vývoj bojem) a  posléze se vymanit z bojů a konfliktů růstu, vývoje a dozrávání, protože už uplynul vyměřený čas těchto bojových aktivit. Bytost má být na konci cesty už celistvá, integrovaná a dozrálá, vědomě a s radostí zpomalující tempo (s prázdným diářem), vzdávající se minulých i příštích výsledků, byť třeba skvělých výsledků svých počinů.  Aby tohoto cíle dosáhli, mohli jít obě ega, jak hyperaktivní, tak  hypopasivní, vlastní cestou, a někde u  cílové pásky se pak měli sejít na stejném stadioně s vyčkávajícími diváky. To se však nestalo. První ego proběhlo cílovou páskou a hnalo se bezhlavně a už zcela zbytečně dál (čas se mu už neměří), druhé ego se vůbec nedostalo  až na stadion k závěrečnému okruhu. Pro první ego přestal být boj prospěšný a začal být škodlivý. Druhé ego nedbalo  následků oblomovštiny, i když už vědělo, že pasivita (chůze vzad pozpátku) a výměnkaření je vítáno až na samém konci, nikoli už odpočátku.  Ani jedno ego prozatím nepochopilo, že vše psychické a fyzické, vnější a vnitřní, pomíjivé i věčné, movité i nemovité tu není od toho, abychom toho  co nejvíce nahromadili, ale abychom to vše  pokud možno přetavili v psychický potenciál a ten pak využili.

Rakovina štítné žlázy odzrcadlí v tělesné rovině právě  fatální omyly a chyby ega, jenž silně chybovalo ve shora uvedených oblastech psychického zrání, rozvoje a celkového zacílení bytosti. Rakovina ukazuje na neudržitelný individualismus (neuspokojenou chtivost) ega a jeho mnohovrstevnatou nechuť směřovat neodvratitelně pouze vpřed. Rakovinová buňka kompenzuje egem zanedbanou cestu růstu, zrání a dosahování jednotlivých etap vývoje, a činí to agresivně, rychle a bezohledně. Růst a vývoj zdaleka nespočívá  jen v získávání nového.  Opouštění starého a dobrovolný odchod z nejrůznějších postů je také růstem a vývojem. Blížící se smrt je někdy dokonce poslední příležitostí, jak tento vývoj úspěšně završit.

Růst  a vývoj je nejpřesvědčivější a nejúčelnější, pokud dokážeme odejít z vnějšku a vrátit se dovnitř. Cesta dovnitř existuje vždycky, a na této cestě  není nikdy pozdě začít ještě jednou znovu, od počátku.