Proč jsme nemocní? Nemoci hrtanu a hlasivek

V této kapitole se autor knihy PhDr. Petr Novotný zaměřuje na psychologické a sociální souvislosti nemocí hrtanu a hlasivek, které kromě jiného souvisejí s naším vyjádřením. Hlas podává zprávu o aktuálním i trvalém naladění mluvícího, pozorný posluchač v něm dokáže rozeznat i určité zdravotní problémy člověka, který hovoří…

Hrtan je součástí horních cest dýchacích a jeho důležitým úkolem je tvorba hlasu. Je uložen na přední straně krku, u mužů je patrnější jako „ohryzek“ či „Adamovo jablko“. Hrtan je tvořen soustavou chrupavek (největší z nich je chrupavka štítná), jež jsou mezi sebou spojeny svaly a vazivem. Hlasivku tvoří dva vazy fungující jako struny, které jsou rozechvívány procházejícím vzduchem. Výšky vyluzovaných tónů jsou jednoznačně závislé na napětí okolních svalů.

Afonie znamená ztrátu hlasu, afázie poruchu tvorbu řeči, dysfonie se projevuje chrapotem nebo mutací. Chrapot je poruchou hlasu následkem přepínání zvláště u dětí, zpěváků a učitelů. Hlasivky jsou prostředkem komunikace, ale nikoli jen tím prvoplánovitým, jenž zjevuje slova a věty, banality či podstatné informace. Hlas je hlavně vždy specificky emotivně, ale také  osobnostně zabarven, je nezaměnitelnou rezonanční deskou vysílající do vnějšího světa v podstatě lehkomyslně zašifrovanou zprávu o aktuálním či o trvalém psychickém stavu  mluvícího.
Jsme-li pod silným psychickým napětím, pak to vyjadřuje náš hlas, jsme-li jistým způsobem trvale či přechodně psychicky naladěni, pak o tom hlasivky podají světu přesnou zprávu. Vzpomeneme-li na hlas druhého československého prezidenta Edwarda Beneše, pak jen z naladění a tónu jeho hlasu pochopíme, proč tento byť vzdělaný a pracovitý člověk nemohl vést naše národy do války s Hitlerem a raději přijal závěry Mnichovské dohody, a také později jen s malým zaváháním předal moc Klementu Gottwaldovi,  než by se provinil takzvaně neústavním aktem a případně zafixloval s  kartami parlamentní nerovnováhy.

Hlas některých  politických vůdců býval natolik sugestivní (přenášel nesmírně silné emoční výboje), že zfanatizoval davy a vnukl jim ochotu zapojit se případně i do mašinerie vedoucí k sebezničení a do válečných konfliktů. A přitom hlas těchto vůdců nesděloval v podstatě žádná význačná či převratná fakta, zázrak fascinace davů se udál jen zásluhou „správně“ naladěného hlasu, výkřiků a dramatických ztišení.
Z tónu hlasu, znícího byť jen z telefonního sluchátka, odhadneme vcelku spolehlivě věk volajícího, inteligenci, úroveň vzdělání, aktuální či trvalé psychické naladění nebo  jeho zdravotní stav. Telefon se k těmto odhadům hodí naprosto dokonale, protože nás nemate zjev komunikujícího, což se stává při osobním jednání, když posuzujeme svůj protějšek povrchně na základě  oblečení, upravenosti, nacvičeného chování či asertivní přetvářky. Stačí, uslyšíme-li ve sluchátku: „Dobrý den…“, a už víme, co asi z rozhovoru vzejde, protože hlas je také pregnantní akustická zpráva o stavu, zájmech a ambicích ega.  Ego se umí velice dobře maskovat, umí mnohé předstírat, ale hlas všechny jeho kamufláže vždycky odhalí. A nejen hlas, ale i obsah sdělení je někdy důležitý pro snažší čitelnost naladění ega. Zejména v dnešní době lze vypozorovat, že čím méně je toho ke sdělení, tím více slov tuto prázdnotu  a  absenci informací lstivě zaplňuje, což je také princip vysokého nárůstu telefonování mobilními telefony. Není už zdaleka co říci, a proto se hodně mluví. Chybějí totiž informace, protože je nahradila propagace.
Veškeré hlasové deformace nebo případy, kdy se hlas naprosto nehodí k tělu, svědčí o tom, že je něco zdeformováno také v psychice, že se disproporce nacházejí také v duchovním rozměru bytosti. Hlas je nejvíce a nejsrozumitelněji zobecněná  zpráva o stavu lidského nitra. Je zprávou o psychickém naladění, o předchozích duchovních traumatech, která mají být posluchačům přímo či zašifrovaně sdělena, aby byla případně rozšifrována a vyslyšena, aby byla tak či onak přijata.  Je zprávou o úrovni a stabilitě komunikace, zprávou o přijatelnosti, věrohodnosti a adekvátnosti nabízeného komunikačního prostředku. 

Hlas a nemoci
Pozorného posluchače informuje cizí hlas o celé řadě nemocí (např. astma, záněty dýchacích cest, vysoký či nízký krevní tlak, onemocnění štítné žlázy). Jsou-li nemocné hlasivky, pak to neznamená jen fyziologickou poruchu hlasivek, ale především rozkolísání psychiky ve zcela konkrétních souvislostech. Ztratí-li někdo na jistou dobu či natrvalo svůj hlas, pak tato dočasné či trvalá ztráta odzrcadlila předchozí značnou poruchu nebo  ztrátu ve sféře psychické (schopnost dorozumět se s jinými, přesvědčit je, ovlivnit je). Je-li nemocen, deformován či ztracen hlas, pak je také celé ego nemocné, je omezen, ztracen či znemožněn jeho nejpřirozenější kontakt s jinými bytostmi, což ve fyzické rovině odzrcadlovává předchozí vážnou destabilizaci kontaktů, konflikty s jinými, sociální a emotivní ztráty atp.
Ztrátu hlasu je ego nuceno vykompenzovat pracným a složitým způsobem, čímž je ovšem podněcováno k psychickému růstu. Kdo ztratí hlas, nebo je-li jeho hlas deformován, dostává  tak důraznou lekci z  vyšších pater vlastní psychiky k proměně  nesmyslných a deformovaných stanovisek. Ochraptí- li hlas, pak je to signál sdělený egu z vyšších pater psychiky, že ego  musí nějakou dobu mlčet, protože sílu svého hlasu zneužilo, přecenilo nebo jej používalo neadekvátně. Ego například nemůže vyjadřovat radost zpěvem, je nuceno hledat k vyjádření radosti jiné způsoby.

Poruchy hlasu
Hlasové funkce ega bývají nejčastěji omezeny při nachlazení, přičemž nachlazení se dostavuje v okamžiku význačné únavy  či  neúspěchů ega, které se takto může vymanit z obtížných situací a zbavit se díky této lehké nemoci povinnosti řešit zesilující problémy. Přidruží-li se k nachlazení ztráta hlasu, pak to znamená, že ego výzvy k odpočinku neakceptovalo, a vyšší patra psychiky pak zcela nebo z části zablokují jeho komunikaci s vnějškem.
Funkční hlasové poruchy se vyskytují u osob s depresivními náladami nebo úzkostnými stavy, někdy také brání agresivitě a expanzivitě. Ego bez hlasu je směšná figura, takže mu nezbude nic jiného, než se  stáhnout do ústraní a podílet se zde na znovunaladění celé bytosti.
Poruchy řeči včetně koktavosti a vadné výslovnosti ukazují, že zejména v období ranného dětství  žilo dítě až příliš dlouho pod úzkostným tlakem a pod tlakem přetěžování, což navodilo strach hlasem komunikovat, útočit a hlasem se bránit. Dítě se chce svěřit  a něco význačného sdělit, jenže strach z následků mu brání, takže začne koktat. Koktání v dospělosti může tkvět v principu chtít něco sice říct, ale současně chtít o sobě něco zamlčet, především ve význačných oblastech (sex, agrese, komunikace) a někdy je také apelem vůči ostatním. Také rotacismus a rotacismus bohemicus  ukazují, že v ranném dětství, kdy se dítě učilo vyslovovat obtížné hlásky „r“ a „ř“, mělo až příliš často strach ze selhání a emočně strádalo, což je přinejmenším předzvěst předchozích neadekvátních výchovných postupů. 

Neurotickou koktavost lze  překlenout šeptanou mluvou nebo zpěvem. Zpěv koktajícího je signálem o pozitivních emocích, které jsou s to koktavost uvolnit. Lidé, kteří se  třeba jen v hlubinách svého nitra cítí méněcenně, nepoužívají mluvidel dostatečně funkčně, jako by nedbale (při hraní role unaveného títána), takže jim pak nelze rozumět. 
Uzlíky na hlasivkách (časté u zpěváků) ukazují, že psychické naladění bytosti není v souladu se skutečným naladěním hlasu, že je hlas nucen k  emočním projevům, které ego nedokáže (nemá příležitost) ve skutečnosti věrohodně prožít. Lidé, kteří trvale hodně mluví, mnohdy zakrývají duchovní prázdnotu, anebo ventilují silný psychický tlak. Barevné, silné a v mnoha oktávách dobře disponované hlasy ukazují na duchovně košaté bytosti. Nejúspěšnějšími šansoniérkami se staly ženy s nejpohnutějším životem, takže svým posluchačům předávaly spíše zprávu o vlastních překonaných těžkostech, o svých vášních, či o vlastním těžkém údělu, a tím v nich vyvolávaly duchovní pohnutí.
Edit Piaf, Jacques Brell, Charles Aznavour, ale i  Eva Olmerová dokázaly svůj duchovní světabol, ale také touhu, víru i naději svěřit svým posluchačům pouhým zabarvením hlasu, a nikoli  slovy, o čemž svědčí dojetí také těch posluchačů, kteří neovládají zpěvákův jazyk. Kdyby byla Edit Piaf spokojenou ženou v domácnosti, nesvěřila by posluchačům ani se svým hlasovým talentem nic emotivně mimořádného.

Rakovina hrtanu
Tato nemoc ukazuje v tělesné rovině obzvlášť brutálním způsobem předchozí dlouhodobou neschopnost a neochotu ega  k adekvátnímu vyjadřování svého naladění, a také jeho liknavost a neodpovědnost při  komunikaci, a v tomto smyslu neochotu k vlastnímu vývoji, dolaďování, sebekorekcím a  růstu.
Rakovina hrtanu však jen zdánlivě odsuzuje ego k mlčení a izolaci. Spíše  je nutí, aby  mluvilo či komunikovalo jinak, a hlavně lépe. Rakovina hrtanu dohání  zběsilým růstem ve fyzické rovině vývoj, který byl dlouho zanedbáván v rovině psychické.
Lidé se slavíkem  jsou donuceni k tomu, aby hledali a našli nové a „komunikativnější“ způsoby komunikace, a to s daleko větším a hlubším osobnostním nasazením a odpovědností, přičemž jako nemocní váží už sdělovací potenci a emoční barvu každého vyřčeného slova. Nemocní jsou doslova dotlačeni k tomu, aby  zmobilizovali všechny svoje osobnostní rezervy a odzrcadlili veškerý svůj emoční, duchovní  a tvůrčí potenciál doslova v hodině dvanácté. Ocitnout se třeba jen dočasně bez hlasu, poskytne přinejmenším příležitost vyjádřit sebe sama poctivějším a přesnějším způsobem. Rakovina hrtanu nabádá, aby ego už nepromarnilo  poslední  výzvu a poslední příležitost k růstu