Jak vztahy ovlivňují naše zdraví

Autorka následujícího článku, astropsycholožka a terapeutka Mgr. Marie Plochová Hlávková vycházela při přípravě tohto článku ze své terapeutické praxe…

Skutečnost, že zdraví nebo nemoc úzce souvisí s naší psychikou, již mnoho z nás považuje za běžný  fakt. Tuto skutečnost dnes už občas nepopírají ani silně racionální jedinci, kterým se zdá tento koncept zajímavý i přes to, že sami kupříkladu stále užívají různé chemické léky. Někdy mám však pocit, že s teorií o psychické příčině nemocí souhlasí více lidí, než kteří ji doopravdy žijí a realizují v praxi. Z psychické příčiny nemocí se stává jakýsi obecný esoterický výrok, ale nakolik opravdu chápeme souvislost mezi naší aktuální nemocí a hlubší psychickou příčinou, která nemusí být navenek vůbec zjevná? A nakolik jsme schopni se při nemoci orientovat cele na zpracování oné psychické příčiny onemocnění a následně se pomocí práce na sobě opravdu uzdravit? Do jaké míry jsme schopni omezit chemické léky a procedury v jasném vědomí, že pravé léčení spočívá v něčem jiném?

Stále překvapuje skutečnost, že někteří lidé, kteří jeden den tvrdí, že nemoci jsou psychického původu, se druhý den obávají, že v dopravních prostředcích chytí chřipku. Pokud však chápu, že chřipka vznikne pouze v okamžiku nějaké mojí psychické neharmonie, jak bych ji mohla chytit, pokud jsem momentálně v pohodě a v harmonii? Nebo naše věčné potlačování příznaků nemocí pomocí tlumících léků, které srážejí teplotu nebo potlačují další příznaky, ale rozhodně nemoc neodstraní, ani nevyléčí, jen ji naoko zneviditelní? Ne každý ze zastánců psychické příčiny nemoci je ochoten si tyto „léky“ nebrat nebo alespoň jejich užívání omezit a zkoumat, co hlubšího je pod příznaky nemoci skryto. Tímto článkem bych tedy chtěla podpořit všechny, kteří stále ještě stojí rozkročeni mezi chemickým a psychickým přístupem, aby našli lepší nástroje přemýšlení o svých nemocech, nebáli se jich, pokud možno je nepotlačovali chemicky, ale naslouchali jejich poselství a hledali způsob práce na sobě, léčení v hloubce duše, které by zpracovalo psychickou příčinu nemoci tak, aby nemoc již neměla důvod existovat. 
Někdy vězí příčina nemoci hluboko v našem nitru a souvisí s naší historií, starými zraněními a je obtížnější ji „chytit“, protože si některé věci z minulosti třeba neuvědomujeme, odstřihli jsme je. Nemoc nás ovšem nutí si ty stará napětí opět zvědomit a prožít si je, vypustit je ven. Někdy je ale spouštěč choroby aktuální situace, kdy se dostáváme do psychické neharmonie a nedokážeme ji v ten daný moment rychle vyladit a vybalancovat, tudíž se napětí „vrazí do těla“. Když se však podíváme na běžné psychické příčiny nemocí od starých nezpracovaných traumat a rodinných napětí, až po běžné aktuální neharmonie, ve většině případů zjistíme, že mají původ v nějakém vztahu k druhému člověku, blízkému nebo vzdálenějšímu. Naše vztahy v širokém slova smyslu, vztahy k bližnímu, jsou nejsilnějším nástrojem naší psychické pohody nebo naopak nepohody.
            Jistě se to stalo každému z nás, že jsme dostali rýmu v okamžiku, kdy jsme se kupříkladu nepohodli s nějakým členem rodiny, nebo když jsme dostali výtku od šéfa v práci či jsme řešili potíže s naším dítětem. Ano, někdy se samozřejmě stane, že nastydneme ze stresu z nadměrného pracovního přetížení, v němž zdánlivě nehraje roli žádný konkrétní člověk, ale otázka je, za jakých okolností vznikl náš mechanismus přepracovávání se? Nevznikl náhodou v dětství, když jsme měli dojem, že přízeň a lásku svých rodičů získáme pouze velkou snahou a skvělými školními i pracovními výsledky? Aktuální pracovní přetížení tak je pouze starým dětským mechanismem, jímž jsme kdysi chtěli zažehnat strach z nepřijetí rodičů. Opět téma vztahové. A rýma, nastydnutí, kašel, zvýšená teplota atd., tyto skvělé varovné signály těla, se nás v těchto případech krásně snaží upozornit, že jsme v nějakém směru vychýlení sami ze sebe, že jsme aktuálně nebo kdysi v minulosti nezpracovali napětí a měli bychom to napravit. Vyříkat si nedořečené věci s členem rodiny, postavit se neoprávněné výtce od šéfa a vymezit se proti němu, rozdělit si péči o dítě více rovnocenně s partnerem nebo si zpracovat starý mechanismus přepracovávání se, vzniklý v našem dětství ve vztahu k rodičům. Pokud to uděláme, nastydnutí již nemá důvod k existenci a my se vracíme do své vnitřní harmonie, sami k sobě.

Hledejme příčinu…
Pokud však dané potíže psychicky nezpracujeme, to znamená neodstraníme jejich příčinu a zároveň si vezmeme nějaké chemické léky, abychom průběh nastydnutí potlačili, vnější příznaky možná po nějaké době zdánlivě zmizí, ovšem ložisko neharmonie v našem těle stále vězí a je jen otázka času, v podobě jaké choroby na nás za čas opět vykoukne. Protože „nic, co je potlačeno, neumírá“ a původní rýma se našimi dalšími aktuálními psychickými neharmoniemi ještě posílí a změní se do chřipek, které ovšem také potlačíme, pak do angín, které také potlačíme, pak do zápalu plic, který také potlačíme, a nakonec ani nemrkneme a máme rakovinu, ale tu již lze potlačit jen s velkými obtížemi. Takže nás to nakonec opět vede k prostému pohledu na to, které staré nebo aktuální napětí, většinou související s nějakým vztahem, nás vychýlilo z naší osy.
Jenže to je právě to, na co se díváme velmi neradi. Naše vztahy, které nebyly nebo nejsou úplně ideální a které nám v nějakém aspektu přinesly nebo přinášejí třeba i bolest nebo dokonce trauma, jsou velmi ožehavé téma. Mnohdy kličkujeme a utíkáme před tím pohledem, protože bolí, někdy jsme to téma vytěsnili tak hluboko, že již ani nevíme, že existuje. O to víc nás pak bolí tělo.

Případy z praxe
Klasickým případem je žena, která za mnou kdysi přišla s tím, že je často nemocná různými chřipkami a angínami a k tomu trpí silnými úzkostmi. Úzkosti jsou tak silné, že když to na ni přijde, nemůže skoro dýchat a dusí se. Dostala sice antidepresiva a přípravek na uvolnění dýchacích cest, ale to vše pomáhá jen částečně. Angíny stále potlačuje antibiotiky a chřipky tlumícími léky. Když jsme si povídaly o jejím životě, ukázalo se, že žije s manželem, který je silně despotický a psychicky ji „dusí“, ponižuje ji, křičí na ni, nadává jí. Má z něho velký strach. Souvislost mezi jejím narušeným nefunkčním vztahem a jejími zdravotními příznaky byla nasnadě a klientka si ji po čase sama začala připouštět. V úzkostech i nemocech došlo k mírnému zlepšení a paní se rozhodla, že se rozvede. Cesta to však byla dlouhá, neboť se ukázalo, že tento model strachu, zná z dětství od matky, která ji „dusila a strašila“. Bylo tudíž nutné si také začít zpracovávat traumata z nedostatku podpory, bezpečí a lásky od matky. Po nějaké době práce na této hluboké příčině, se paní i přes odpor manžela rozvedla a poprvé v životě osamostatnila, začala žít nový život. Všechny nemoci včetně úzkostí zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a nakonec klientka vysadila  bez jakéhokoliv problému i antidepresiva.
Takovýto příklad neharmonie v partnerském vztahu se objevuje velice často. Setkala jsem se s ženami i muži, kteří díky částečně nebo úplně nefunkčnímu vztahu měli nejrůznější zdravotní problémy. Jedna žena kupříkladu trpěla permanentními gynekologickými záněty a výtoky, na něž nepomáhaly žádné potlačující léky. Ve vztahu s partnerem se necítila být vnímaná a respektovaná, což byl model z její původní rodiny, kdy jí rodiče nenaslouchali, ale přistupovali k ní jako k „robotovi“, který musí na pokyn vše vykonat. Klientka si tedy začala řešit jak vztah s přítelem, tak i léčila svá dětská zranění. Posléze i přes snahu s partnerem začít komunikovat lépe, se vztah nepodařilo proměnit, takže došlo k rozchodu, po kterém veškeré její gynekologické potíže okamžitě přestaly.
            Jeden muž musel absolvovat operaci nezhoubného nádoru na plicích, výsledkem čehož přišel o jednu čtvrtinu plíce. Z jeho vztahového podhoubí vyšlo najevo, že žije v partnerství se ženou, která se často uráží, nemluví, vzniká u nich doma doslova „otrávená atmosféra“, kde se nedá dýchat. Jeho problém s nádorem na plíci přesně odzrcadlil toto téma, neboť plíce souvisí s tématem komunikace a vyjadřování. Bohužel se to dostalo až do fáze operace a jeho dýchací kapacita je tedy doživotně trochu omezená. Muž původní psychický problém s manželkou stále přehlížel, zřejmě i v důsledku dětství v rodině, kde atmosféra také nebyla ideální, byl na nefunkční komunikaci zvyklý. Teprve po operaci začal chápat souvislosti a rozhodl se začít pracovat na vztahu v párové terapii, kde nyní s partnerkou jejich nefunkční komunikaci řeší.
Jiná klientka za mnou přišla s rakovinou vaječníků (viz kapitola o zraněném ženském principu v mojí Meduňkové knize Léčení duše) a ukázalo se, že kromě jejího dominantního nerespektujícího manžela, který ji celé společné soužití silně ponižoval a pasoval do role služky, byla devalvovaná ve svém ženství již od narození od svého otce i celé jeho rodiny, jako žena zde byla považovaná za nehodnotnou. Rakovina vaječníků tedy zřetelně zrcadlila program silně poničeného ženského principu a ženské méněcennosti.
V případech rakoviny a jiných vážných chorob je proces uzdravení dlouhodobá záležitost a je vůbec otázka, zda k němu může dojít bez radikální proměny životního stylu a vystoupení ze starých navyklých kolejí sebedestrukce.  (Podrobněji viz kniha Léčení duše.) Rakovina totiž dle mé zkušenosti vždy souvisí se silnou sebedestrukcí, která většinou pramení v nedostatku lásky v dětství od rodičů a tím pádem v narušeném vztahu k sobě, který si dotyčný člověk zvnitřnil.

Restriktivní rodina a napětí na pracovišti
Jiným příkladem jsou klienti, kteří za mnou v průběhu času přišli s tím, že mají od dětství až do dospělosti občas epileptické záchvaty. Ve všech případech se ukázalo, že vyrůstali v restriktivní rodině, kde neměli vůbec žádnou oporu a podporu ani v jednom z rodičů a neexistovala tam žádná jiná osoba, u níž mohli nacházet útěchu. Nemožnost psychicky vyventilovat zážitky diskriminace, šikany nebo v jednom případě i sexuálního zneužití, vedla k tomu, že se nahromaděný přetlak začal vybíjet „výbuchy do hlavy“, neboť dítě nemělo vůbec žádný jiný ventil. Mechanismus neexistujícího psychického ventilu a výbuchu do hlavy pak bohužel přetrval i v dospělosti, kdy již dotyčný člověk možnost psychického ventilu v podobě podporujících osob měl, ale neuměl tuto možnost využívat. U klientů s epilepsií jsem se někdy setkala s tím, že záchvat přijde v okamžiku, kdy jim nějaký vztahový podnět zvenčí připomene jejich staré trauma, což může být samozřejmě velmi nevyzpytatelné, neboť dotyčný člověk si často svá traumata nepřipouští.
Další kategorií jsou nemoci související s napětím na pracovišti. Kupříkladu jeden muž za mnou přišel s tím, že musel absolvovat operaci žlučníku. Když jsme zkoumali souvislosti, uvědomil si svůj pocit, že v práci „musí držet hubu a krok“ a má obavy projevovat svůj názor a zdravě se vymezovat. V původní rodině se nemohl projevit, protože jeho otec voják jakýkoliv projev vlastního názoru nebo nesouhlas potlačil hned v zárodku tvrdými tresty. Pracovní situace, kterou si klient zinscenoval, tedy pouze kopírovala jeho dětskou nezpracovanou realitu a on v ní opakoval své naučené dětské mechanismy potlačení a neprojevování se. Dlouhodobě zadržovaný vztek a problém se zdravě vymezit se tedy následně zhmotnil jako obrovské žlučníkové kameny a nutnost mu žlučník odebrat. Teprve po této operaci se začal zajímat o možnost práce se zdravou agresí a začal se učit zdravě vymezovat, aby se tento problém neprojevil na dalších orgánech a v práci mohl získat zpět svou ztracenou důstojnost. 
Ukazuje se tedy, že vztahové problémy partnerského i pracovního rázu a nemoci z nich vyvěrající, mají většinou kořen v hlubší historii dotyčného člověka. Byť je mnohdy spouštěčem aktuální vztahová situace, dle mých zkušeností zhruba v 95 % případů stejně následně odkryjeme pravou příčinu v minulosti. Nemoc nám chce tedy připomenout, že je v nás stále uloženo něco neuzavřeného, co je třeba léčit. Pokud takto budeme chápat poselství nemocí, mohou být pro nás velmi plodným a důležitým vodítkem na cestě sebepoznání. 

Nemoci dětí
Speciální kategorií jsou choroby dětí, které velmi často souvisí s neharmonií v celém rodinném systému, mezi rodiči nebo s nezpracovanými nezdravými mechanismy jednotlivých rodičů ve vztahu k dítěti. Nedávno jsem kupříkladu řešila ekzém malé dcery jedné mé klientky. Ekzém dle mých zkušeností často zrcadlí něco potlačeného, co se dere ven jiným než běžným způsobem, neboť normálně to nejde. Zkoumaly jsme tedy s klientkou, co by mohla ona nebo její dcera potlačovat. Nakonec jsme zjistily, že je to potlačený vztek. Klientka vyrůstala v rodině s výbušnými rodiči, měla stále pocit ohrožení díky jejich záchvatům agrese a jako dítě tak získala dojem, že vztek je něco špatného a něco, co ubližuje. Proto se rozhodla, že ona nikomu ubližovat nebude a „zakázala“ si jakékoliv projevy vzteku, i zdravé vymezování, které je potřeba.  Výsledkem byl stav, kdy klientka byla naopak „moc hodná“ a nedokázala ve vztahu k druhým lidem říci NE. Dcera od ní tento projev začala přebírat, a přestože ve vztahu k matce dokázala zuřit velmi silně, ve vztahu k druhým lidem a dětem ve školce začala zaujímat submisivní pozici a jen se přizpůsobovala. V okamžiku, kdy jsme zvědomily a procítily toto téma a klientka se začala učit zdravě projevovat svůj vztek, ekzém dcery začal velkou rychlostí mizet.‘
Jak je vidno na tomto příkladu, u dětí je vždy třeba v souvislosti s nemocí kalkulovat s celým vztahovým polem, ve kterém žije a hledat příčinu tam. Dítě nikdy neonemocní „jen tak“, vždy je tady jasná souvislost s matkou, otcem nebo dalšími vztahovými osobami kolem něj. Proto považuji za slepou uličku, když přijdou rodiče řešit „pouze“ nemoc dítěte. Vždy se při poctivé terapeutické práci dostaneme dříve nebo později k problémům rodičů, jejich nezdravým komunikačním vzorcům, nezpracovaným neharmoniím z minulosti, atd..
Nedávno mne kupříkladu vyhledala jedna paní, které se narodil postižený syn. Když jsme se více bavily o její historii, ukázalo se, že byla jako malé dítě „natvrdo“ sexuálně zneužívaná otčímem. Paní tento šok a obrovské trauma dle svých slov „zavřela do šuplíku“, nikdy to nikomu neřekla, ani na tom terapeuticky nepracovala, a posléze se jí narodil postižený syn. Její vztah k mužům byl od onoho dětského traumatu narušený, mužskou energii zažila v silně zdeformované, destruktivní a zneužívající podobě, ale protože si to neléčila, poškozená mužská energie se zhmotnila v postiženém dítěti – synovi, který svou mužskou energii nikdy nemůže použít ve zdravé formě. Zde je příklad toho, jak kompletně vytěsněné a nezpracované trauma může i přeskočit z generace na generaci v podobě fyzického problému.   

Na závěr článku bych tedy chtěla vyzvat čtenáře, aby kdykoliv k nim přijde nějaká nemoc, zkoumali poctivě svou psychiku a vnitřní neharmonie, přemýšleli o možných příčinách choroby spuštěných aktuálními vztahovými nesoulady, a zároveň hledali historické nezpracované téma, které pod tím vším může vykukovat. Teprve v momentě, kdy chytíme tyto souvislosti a začneme léčit naši zraněnou bytost od základu, můžeme se opravdu stabilizovat, vyléčit, uzdravit. Důležitý krok na cestě ke zpracování nemoci tímto způsobem je však vždy nejen zvědomění pravé psychické příčiny, ale také prožití či vybití napěťového náboje přes tělo nebo emoce. Teprve tím, že si kupříkladu zapláčeme nad sebou jako dítětem, které mělo pocit, že lásku získá pouze výkony, pouze když si procítíme, jak bylo nepříjemné vyrůstat v rodině s dusnou atmosférou nebo s věčnými konflikty rodičů, pouze když si zavztekáme nad tím, jak nám rodiče (byť nechtěně) narušili sebevědomí, máme šanci vybalancovat naši aktuální neharmonii.  A pak začnou mizet i zdravotní příznaky s tím související.
Držím nám všem na této cestě palce.