Proč jsme nemocní? Nemoci srdce a oběhové soustavy – dokončení

Další část stejnojmenné knihy dr. Petra Novotného se věnuje obávanému infarktu, srdeční neuróze a arytmii, ale i souvislostem v psychice a sociálním chování těch, které tyto problémy postihují…

Srdeční infarkt
Spolehlivé studie prokázaly, že nemocní, kteří zemřeli na infarkt, prožili v posledním půlroce  trojnásobný vzestup krizových událostí, než v předcházejícím období.
Slovo infarkt znamená obecně odumření tkáně (nekrózu) v důsledku zamezení zásobování tepny krví. Zamezení je následkem zvápěnatění tepny, trombózy či embolie. Nejčastěji  postihuje infarkt srdeční tkáň. Pak se projevuje  bolestí na hrudi, která vystřeluje do levého ramene a paže, ke krku či k břichu. Na rozdíl od anginy pectoris neustupuje bolest podáním nitroglycerinu, navíc povětšinou začíná v klidu či při odpočinku (v posteli, u televize, v autě). Často navazuje na anginu pectoris.
Srdeční infarkt vzniká v tělesné rovině často také jako následek vysokého krevního tlaku agresivním roztržením části srdečního svalu (viz vysoký krevní tlak). Někdy  je infarkt způsoben křečemi konkrétních částí srdce, které jsou jen málo nebo dokonce nezásobeny okysličenou krví, protože cévy, které vedou krev jsou nepřiměřeně zúženy nebo ucpány, o čemž bylo pojednáno v části o angině pecxtoris, která v psychické rovině svědčí  například o nadměrné sebekontrole, o přehnaných citových distancích (v manželství a v lásce), o neschopnosti rozdělit se s jinými o vlastní starosti a utrpení (zkamenění srdce), o osamělosti, která někdy paradoxně vzniká v obklíčení lidmi.
Postižení infarktem jsou často lidé dominantní, tvrdohlaví, ctižádostivci, perfekcionisté a paradoxně také neodůvodnění optimisté, kteří jsou přesvědčení o tom, že něco takového se jim nemůže  stát, i když  jsou případně frustrováni v základních aspektech svého života. 
Bolest při srdečním infarktu   působí obdobně, jako by postiženému vrazil  kdosi nůž do srdce. Pacient by měl přijít na to, proč si vlastně tuto ránu sám zasadil, čím byl frustrován, čím stresován, proč se cítil osamocen, proč si vlastně přes svůj věk nevytkl ještě onen nejpodstatnější cíl (smysl) svého životního putování.
Odumřená část srdeční tkáně se po infarktu zhojí vazivovou jizvou. Menší jizva nemusí způsobovat vážnější funkční problémy. Větší  jizva se může vyklenout do výdutě, což se už neobejde bez poruch srdeční funkčnosti. Velká bolest při infarktu srdce, odzrcadlovává v tělesné rovině předchozí neprojevenou (potlačovanou a naakumulovanou) bolest psychickou. Strach provázející tyto bolesti symbolizuje například fakticky už zhmotněný strach z předchozí  izolovanosti, z vlastní zranitelnosti, z blížícího se konce domnělé nesmrtelnosti.
Infarkt, při němž dojde k roztržení srdeční stěny, symbolizuje v psychické rovině  nejčastěji a nejpřesvědčivěji agresivní průnik egem nahromaděné, potlačované a maskované a přitom nesmírně brizantní energie nenávisti, vzteku, negativismu,  potřeby ničit či zničit. Síly, které se nesměly, nechtěly či neuměly projevit otevřeně a bez přetvářky v  psychické aktivitě ega,  se vykompenzují v tělesné rovině s nesmírnou výbušností,  agresivitou a brutálně přesným zásahem do vlastního srdce.

Srdeční neuróza
Srdeční neurózou bývají postiženi nejčastěji lidé mezi 20 – 40 lety. Projevuje se především bušením srdce, bolestmi, které někdy připomínají srdeční infarkt, kolísáním tlaku, vyčerpáním, závratěmi, nespavostí, dýchacími potížemi, úzkostí a neklidem. Nejčastěji je tato neuróza následkem egocentrismu (sebestřednosti), přehnaného sebepozorování, emoční nezralosti a odtažitosti od druhých.
J. Rattner mluví o lidech se srdeční neurózou jako o pacientech, kteří trpí nedostatkem orientace v životě, kteří si dosud nevybudovali dostatečný střed své vlastní existence. 
Má-li ego přehnaný  a neutuchající strach o svoji existenci (porucha sebehodnocení je i v tomto případě příčinou srdeční neurózy), pak je s to ve svém  zorném poli spatřit jen sebe sama, role a přítomnost (hodnotu) jiných bagatelizuje. Ego se pak ovšem cítí nekompaktní,  necelé, nehotové, nestabilní, v depresi, a tudíž ohroženo zkázou, což je v podstatě objektivní hodnocení, protože  vskutku vypadá jen jako k smrti předurčené tělo. Takový postoj vzniká, když ego  nepostřehlo vlastní pevné vazby s hlubinou psychikou, takže  nemá šanci směřovat k vlastní celistvosti. Úplní jsme až tehdy, splyneme-li sami se sebou a potažmo i  s jinými, aniž bychom na nich zůstali závislí. Jenže ego se srdeční neurózou se nedokáže zcelovat ani se svou niternou bytostí, ani s jinými zcelenými bytostmi, protože dosud neokusilo prožitek sebezcelení a nechápe smysl tohoto zcelování. 
Srdeční neurózu  vyjevuje proto často ego s intenzivní, avšak protikladným vztahem k matce, které bojuje už příliš dlouho se závislostí i s nezávislostí.
Ego se srdeční neurozou  projevuje také strach, že ho vlastní srdce zradí, že vysadí činnost, že se na  svoje srdce nemůže spolehnout (že ho zradí stejně jako ti ostatní, na které se rovněž nemůže spolehnout).  Ego měří svůj tep a krevní tlak, vyděsí jej zrychlený tep při zvýšeném úsilí, a tak se raději  nepouští do namáhavých činností, aby se nezadýchalo. Pokud se má subjektivně bolestivá situace takto neurotického ega příznivě změnit, musí  ego obrátit svou pozornost od vlastního fyzického srdce  k vlastní psychické podstatě, a to zejména do míst, které shora uvedené symbolické obrazy srdce představují, tedy například k vlastnímu citovému rozvoji a k trvalému partnerství. Pacient se srdeční neurózou je obvykle závislý jen na jednom člověku (například na dítěti), takže se oprávněně bojí, že jednoho dne dojde k rozloučení. 
Někteří lékaři v nemocnicích vypozorovali, že bušení srdce se u některých pacientů zjevuje ve chvíli, kdy si lékaři předávají službu. V této chvíli se nemocný domnívá, že jeden lékař už odešel a druhý ještě nepřišel, takže mu hrozí nebezpečí.
Ego se srdeční neurózou však zatím potřebuje   partnera jen proto, aby se k němu ve svém strachu smělo pevně přimknout a už nikdy se od něj nemuselo vzdálit. První krok k uzdravení je proto třeba učinit při změně postojů k vlastní závislosti a vůči partnerství. Vskutku spolehlivý partner je také prvním krokem k novým, širším, složitějších a komplexnějším emotivním vztahům  a sociálním vazbám, v nichž ego konečně okusí, že jeho srdce bije s ostatními srdci ve společném rytmu, aniž by muselo mít neopodstatněný strach ze zániku.
Někdy se srdeční neuróza zjeví, když  v blízkém sociálním okolí ega zemře někdo blízký či bližní nečekaně a předčasně na chorobu  srdce.  Ego je pak přesvědčeno, že se  už i nad ním stahují mraky a začne si nasugerovávat příznaky konkrétní srdeční nemoci. Obecný postoj ke smrti je v tomto případě v zásadě chybný. Umět ztrácet nebo se přiučit umění ztrácet, znamená úspěšnou přípravu na neodvratnou ztrátu sebe sama, která se už nebude jevit jako děsivá zkáza, ale jako proces, jenž smysluplně započal jen proto, aby byl úspěšně dokončen.  Smrt  se může jevit  jako křivda jen  tehdy, nebylo-li v zásadě porozuměno  a přitakáno životu.

Srdeční arytmie
Jde o poruchu srdečního rytmu v důsledku poruchy převodního systému, který činnost srdce řídí. Může být způsobena ischemickou chorobou srdce (nedostatečné prokrvení srdečního svalu) tz. anginou pectoris, infarktem myokardu nebo  zánětem, či užíváním některých léků. Někdy jde o bezvýznamnou poruchu, jindy o nesmírně závažné onemocnění, jenž může vést až k bezvědomí a potřebě resuscitace.
Podle místa vzniku se arytmie dělí  na sinusovou (v sinoatriálním uzlu), supraventrikulární (nad komorou, v síni či v síňokomorovém uzlu) nebo komorovou. Arytmie se projevuje zrychlenou nebo zpomalenou činností srdce bez zjevné příčiny, mimořádnými stahy, nepravidelnými stahy, zpomalováním činnosti srdce, které vede až k zástavě. 
V podstatě je snadné, po tom, co už bylo o srdci a o nemocích srdce shora řečeno, přenést klinický obraz  arytmie z přímočaré fyzické do jen velice nedbale zašifrované  psychické roviny.  Jenže tentokrát však musíme v interpretaci příčin arytmie postupovat obráceně (5).
Jakákoli vnější nepravidelnost symbolizuje totiž nejen nesystematičnost, nekoordinovanost a nepodřídivost vůči zavedenému systému, ale zejména také originalitu, svébytnost, preferování vlastních cest, nezávislost na jiných,  tvořivost, schopnost improvizace, ochotu vzdát se přesných a podrobných plánů kvůli aktuální příležitosti a možnosti prožitku tady a teď, a ochotu prožít radost, která se neočekávaně nabízí,  což jsou  povětšinou vlastnosti, které se egu s arytmií naprosto objektivně nedostávají. Ego s arytmií má totiž veškeré životní děje rozplánovány na mnoho dnů dopředu a nerado improvizuje, nerado se chápe nepředpokládané příležitosti.
Při srdeční arytmii můžeme  bedlivě vyhodnocovat počiny postiženého ega právě skrze naprosto opačné osobnostní charakteristiky. Srdce se totiž právě při arytmii začne chovat  zcela obráceně než jak je schopné chovat se ego. Ego s arytmií má totiž nesmírně rádo stejnost a věčně stejně se opakující životní řád, nechce vybočovat z řady, dodržuje předepsané či zavedené rituály, dbá na šetrnost a je spořivé, sestavuje časové harmonogramy, preferuje každodenně stejnou programovou náplň, když si totiž myslí, že mu  „vždy stejná pravidelnost“ dodá na zdraví a na klidu.
Jenže srdce vyjeví arytmií svou nespokojenost právě s věčně stejnými počiny ega, když se vyšší patra psychiky  vzbouří, protože psychický růst bytosti právě kvůli věčně stejné stejnosti ustal, bytost sebe samu zakonzervovala a znehybnila se.  Srdce se pak plaší či rovnou splaší, aby  svoje ego probudilo, aby je navnadilo k napětí a vyburcovalo k nějakým prospěšným „nepravidelnostem“.
Ego je podněcováno arytmií právě proto, aby  zaujalo nová, zejména však vlastní a originální stanoviska, proměnilo ke svému prospěchu normy a vzorce jednání, myšlení a prociťování, a to právě v kardinálních oblastech svého života.
Srdeční arytmie nabádá, byť třebas i ve vyšším věku, k hledání nových cest, k vybočení z normálu, k hraní neokoukaných a svěžích rolí, odvrhnutí rigidity a „blažených“ stereotypů, k přerušení nudných závislostí, k cestě k novým, dosud nepoznaným radostem, nebo  ke změnám, které sice bolí, ale současně léčí.
Arytmie vyzývavě naléhá na ego, aby se pokusilo obejít bez „budíka“, který vše pozoruje, měří a  pokouší se všechno srovnat do řady. Psychické prostory naší bytosti je totiž třeba stále znovu rozšiřovat, dobývat, zabydlovat a krášlit.