Proč jsme nemocní? Alzheimerova  nemoc…

Další kapitola z knihy klinického psychologa dr. Petra Novotného je věnovaná jedné z obávaných nemocí současné doby…

Dříve byla označována jako presenilní (předčasná) demence. Jenže demence je vždy předčasná, protože žádná demence není přirozená. Demence je totiž  nemocí i u osmdesátiletých.
Poprvé ji popsal bavorský psychiatr Alois Alzheimer (1864 – 1915) jako degeneraci mozku. Tato plíživá a nebezpečná nemoc postihuje v Evropě  6-8 % populace starší 65 let, ale zjevuje se nenápadně už  po padesátém roce života, častěji však u žen. Způsobuje ji pravděpodobně proces zvaný amyloidóza (amylon = řecky škrob).
Amyloid je  sloučenina bílkovin a hliníku, tato látka v podobě jakéhosi tuhnoucího betonu zanáší synapse mozkových buněk, až od sebe jednu buňku od druhé oddělí. Postupně zničí spojení mezi nervy a jednotlivými nervovými centry,  až přeruší většinu význačných spojení mezi velkým mozkem a limbickým systémem, takže za jistý čas  téměř zmizí rozumové schopnosti (paměť, inteligence, orientace, rozhodování, vůle, řeč, pozornost), tedy málem celé ego. Limbický systém je pak odříznut od velkého mozku. Zachovány tak zůstanou aspoň některé emoce a některé vztahy, ze schopností se nejdéle udržuje muzikálnost.
Příčiny  Alzheimerovy nemoci, jsou v současné době klasickou medicínou přisuzovány jednak dědičnosti (vyskytuje se v řadě generací jedné rodiny), jednak agresivnímu kyslíku, jenž vzniká při rozpadu ozónu, nadměrné chemizaci a někdy také nezdravě hektickému  způsobu života, při němž je mozek přetěžován podněty a zejména hlukem.
Vyšší patra vědomí zobrazující  příznaky Alzheimerovy choroby vyjevují mimořádně zajímavou situaci: Postižené ego už  nedokáže žít z minulosti, z minulých vzpomínek, zkušeností, hodnot, návyků a stereotypů.  I schopnosti žít účelně  v  přítomnosti rychle ubývá, ego navíc ztrácí šanci učinit z přítomnosti minulost, o níž by se mohlo jakžtakž opřít. Rozumové schopnosti ochabují a ubývají, ego podléhá prudkým změnám nálad, stává se infantilní, ale později i  projevů infantility rychle ubývá, když je psychických ztrát  už tolik, že na nové ztráty není  z čeho brát.

Co se vlastně odzrcadlovává v doslovném  zabetonování mozku?
Jaká psychická příčina se vyjevuje v tak strašlivém fyzickém následku? Především ve vnějšku vehementně operující ego  zanedbávalo po celé dekády vlastní psychický vývoj a v podstatě vrozenou povinnost jít nově a stále vpřed. Neodůvodněně se opevnilo v jakémsi psychickém betonovém bunkru a přebývá v něm tak dlouho, že jej nakonec už nedokáže opustit.  Ztratilo šanci k další cestě vpřed, takže  je vrženo proti proudu času zpět  tam, kde už nejsou žádné minulé zkušenosti (staré vzorce chování), kde mizí vnějšek a jeho berličky, kde se  stává ničím, kde je donuceno všeho se vzdát poněkud předčasně, totiž ještě před neodvratitelným vstupem do nicoty.
Alzheimerova nemoc jako by si pohrávala s pregnantní větou evangelisty Matouše: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nevejdete do království nebeského. 
Nepůjde-li dosud zdravé, ale už rychle stárnoucí ego vpřed s  dětskou touhou poznat nové, pak se toto vehementní zdráhání projeví v nedobrovolné  a ve zkarikované infantilní podobě. Vyšší patra psychiky zablokují ego a vyjevují zanedbaný  vývoj tak, že jej přesměrují  a pak jej pro ilustraci znázorní pozpátku.  Na této zprvu pomalé, později rychlé a „úspěšné“ cestě je ego spotřebováváno, až je nakonec spotřebováno včetně své minulosti,  současnosti i budoucnosti. Všechny tři časové rozměry se nejprve smrsknou a nakonec se časoprostor, v němž by se mohlo ještě něco „rozumného“ dít, zcela vytratí, zůstane jen část bytosti ukotvené v  triviálním a v podstatě nezodpovědném prožívání. Pro příbuzné (na nich leží veškerá tíha) a přátelé postiženého nastane tím větší šok, čím byl předchozí ještě zdravý člověk inteligentnější, vzdělanější, moudřejší, význačnější a obdivovanější, čím pronikavější je nyní degradace jeho ega, čím infantilnější, animálnější a nezodpovědnější je jeho nový prožitek.

Ego s plně rozvinutým Alzheimerem žije už jen  od okamžiku k okamžiku, tedy způsobem, k němuž se v dobách svého zdraví nechtělo ani za mák znát. Postup nemoci je zprvu pomalejší, ale ihned zřejmý. Mozek přestává v některých význačných ohledech fungovat a překvapivě často selhává, nemocní se neorientují v prostoru a  čase, nepoznávají svoje nejbližší, ztrácejí krátkodobou a posléze i dlouhodobou pamět, rezignují na mnohé sebeobsluhující úkony, přicházejí o celou svou, tak pracně  vybudovanou identitu. 
Někdejší úspěšný herec a americký prezident Ronald Reagan charakterizoval v tomto ohledu svého počínajícího Alzheimera nejtrefněji: Při této nemoci se mi líbí, že stále poznávám nové lidi! 
Klinický obraz nemoci se během několika let rmutlivě rozvine, postižení trpí poruchami řeči, pozornosti, poznávání nejen osob, ale i předmětů a jevů (ve finále zapomene nemocný sám na sebe a netuší, kdo se na něho dívá v zrcadle), je neschopný sebeobsluhy, nálady  se v jeho nitru rychle, ale bez objektivní příčiny střídají, ego se nakonec v podstatě zhroutí a neexistuje, bytost však existuje a protože už nic neví, nic nechce, ničemu nerozumí, prožívá  někdy blažené štěstí a bezdůvodnou radost, někdy děs, jindy úzkost a deprese (deprese brání návratu do reality),  což jsou prožitky, které bytost jakoby rychle  postrkují k bohu. 

Naprostý úpadek rozumových schopností signalizuje radikální snahu vyšších pater bytosti o co možná nejtotálnější likvidaci ega, které přes mnohdy obrovitou zkušenost, moudrost, odpovědnost  nabytou ve vnějšku, se k stáru kvůli nemoci stává pro ostatní bezvýznamnou nulou.  Ego totiž neumělo podmaněnou a už notně ustrnulou minulost (tuhnoucí beton) přijatelně zobecnit a aspoň z části ji odstranit.  Ego však nemuselo být hrůzně zabetonováno a spotřebováno, kdyby  trvale hledalo a nalézalo novou cestu  vpřed,  ono symbolické putování k takzvanému  bohu,  jenž  dříme v každém z nás,  a  který jen v nás  čeká  na svoje oživení. 
Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské, Blahoslaveni čistého srdce neboť oni Boha viděti budou, jsou další trefné věty evangelisty Matouše, kterými  také Alzheimer  naznačuje svoje opodstatnění. 
Člověk se stává podruhé nevinným dítětem, ale už bez rozumu, protože se nechtěl, či se neuměl stát nevinným s dospělým rozumem. O všechno staré, čeho se ego nechtělo vzdát dobrovolně a přirozeným vývojem,  bylo připraveno, aniž ve finále pocítilo, že o něco přišlo.
Duchovní nehybnost nemůže být cílem života, oznamuje beze stopy cynismu Alzheimer. Není důležitý cíl, ale cesta, říkali filozofové už ve starověku. Ego s Alzheimerem (vývoj nemoci trvá někdy desítky let) se pravděpodobně pokoušelo  dosáhnout cílů bez cesty, anebo možná utrácelo život na cestách bez cílů.